Hlavní strana » Jinýma očima » Francouzi dobře věděli, proč…

Francouzi dobře věděli, proč řekli ne

Jinýma očima, 2. 6. 2005

Euroústava je dokument, lidský výtvor. Je to ale také symbol. Postoj k euroústavě byl pro mnohé české naivisty s protektorátní mentalitou tím správným kádrovým měřítkem, podle kterého posuzovali pokrokovost a velikost každého politika. Do euroústavy si projektovali své naděje, že skončí čas politického handrkování a nastane nirvána v podobě z Bruselu distribuovaného dobra. Nyní se cítí zaskočeni, zrazeni, vychýleni z rovnováhy. A v tomto vychýlení pak říkají věci, které za střízliva neříkali.

Ivan Medek svůj komentář (LN, 31. 5.) francouzského referenda nazval příznačně: „Vždyť nevěděli, co činí.“ Jaká trpká výčitka je v tomto názvu ukryta! My tady za vás, velké Evropany, cedíme krev v naší zabedněné provincii, a vy tohle… A Medek si náhle vzpomíná, že oni ti Frantíci byli vždycky nespolehliví. „Byla Francie někdy někomu spolehlivým spojencem?“ ptá se zraněně Medek a hned si odpovídá: „Ne.“

Po Francouzském referendu není namístě nějaká škodolibost. Jde o příliš vážnou věc. Jde o to, aby budoucnost evropské integrace měla mandát od občanů, aby reflektovala jejich přání, obavy a tužby. Není náhodou, že ztroskotalo hned druhé a třetí lidové hlasování o euroústavě, když v sedmi ostatních dosavadních případech, kdy o této věci rozhodovali politici, šlo všechno jak po másle. Jak jinak lze lépe demonstrovat fakt, že evropská integrace byla dosud jen v rukou elit, které si myslí, že nejlépe vědí, co je pro lid dobré. A tyto elity, jichž je například Medek typickým představitelem, k postoji lidu nemají žádný respekt. Oni se lidu neptají, oni ho nežádají o pokyn: kudy dál. Oni sami znají správnou cestu a lid ji má jen odkývat.

Slyšíme hlasy, podle kterých se čeští kritici nemají co odvolávat na výsledky francouzského referenda, protože tam byly k odmítání zcela jiné, nebo dokonce opačné důvody. Takový výklad je ale čistou manipulací. Představme si, že starosta vesnice přikáže všem obyvatelům, aby natřeli své domy podle jím určeného odstínu. Jeden chalupník bude namítat, že odstín je pro něj moc světlý, druhý, že je moc tmavý. A starostův fámulus hned přispěchá s tezí, že když se jednomu odstín zdá moc tmavý a druhému moc světlý, pak se obě kritiky vylučují a jen dokazují, že starostův příkaz je správným kompromisem. Jenže oba protestující jsou v rozporu jen zdánlivě: oba přece chtějí svobodu natřít si svůj domek, jak chtějí! Naopak je z jejich protestů jasné, že starostův příkaz nevyhovuje nikomu.

Jen zdánlivě může pravicový člověk chtít odkudsi z Bruselu bránit francouzským levičákům, aby si budovali svůj socialismus podle vlastních představ. Demokrat musí říci: ať si ho budují, když ho chtějí.

Je šokující, jak málo respektují francouzské NE ti, co se ohánějí svým demokratickým cítěním. Jenže skutečného demokrata poznáte podle toho, že hájí demokratické procesy i tehdy, je-li jejich výsledkem něco zcela jiného, než si on přál. A tak zatímco francouzské ANO by mezi huráevropany bývalo mělo hodně tatínků, francouzské NE je sirotkem, kterého nikdo nechce přijmout.

Ladislav Jakl, tajemník prezidenta republiky, Lidové noviny, 2.6.2005