Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev předsedy ODS Václava…

Projev předsedy ODS Václava Klause na XI. kongresu ODS

Projevy a vystoupení, 15. 10. 2000

Vážení přátelé,

od našeho posledního kongresu uplynul necelý rok. Je to jistě doba příliš krátká na to, abychom mohli očekávat, že během ní v naší zemi nastanou nějaké převratné, kvalitativní změny a že se nám navíc podaří být jejich tvůrci. Přesto bych  tento uplynulý rok nehodnotil jen negativně. I když jsme neměli sílu prosadit takové pozitivní změny, které by naši společnost podstatně změnily, přesto si troufám říci, že se nám podařilo zabránit další ekonomické a politické destabilizaci a degradaci, a to jak naší blokací řady nebezpečných záměrů vládnoucích socialistů, tak bráněním se neméně nebezpečným mocenským ambicím a aktivitám neformální aliance některých opozičních stran, prezidenta republiky a s nimi spřízněných vlivových, mediálních a ekonomických seskupení.

Ve svém dnešním vystoupení nechci analyzovat ani jednotlivosti uplynulého období, ani situaci v ODS, která nám ne vždy dělá jen radost. Dnes chci zůstat u obecných politických otázek.

Hlavní problém současné české politiky nevidím v kvalitě politického stranictví, ale v enormně velké roli neprůhledných politických seskupení a struktur a v na obdiv stavěné a nadměrně zdůrazňované tzv. nezávislosti či nepolitičnosti těchto skupin a jednotlivců v nich, která však – v drtivé většině případů – jen zakrývá jejich hlubokou závislost, ne-li dokonce stranickost. České politice dnes ze všeho nejvíce chybí otevřenost a poctivost, což je důsledkem toho, že se pokrytectví, falešné moralizování a záměrná manipulace staly téměř obecně přijatelnou normou. To je svět, kterému my nerozumíme a ve kterém se neumíme pohybovat. Přesto se nemůžeme a ani nebudeme chovat jinak než dosud a ani se nehodláme tomuto světu jakkoli přizpůsobovat.

Naše politická soutěž je poněkud zvláštní. Na jedné straně stojí ti, kteří se ke svému politickému názoru veřejně hlásí, kteří se na jeho základě organizují v politických stranách a kteří jdou – vydáni do rukou voličů – se svou kůží na nemilosrdný politický trh. Na straně druhé pak stojí skupiny, které nic podobného neriskují, které odpovědnost za nic nepřebírají, které se rovné soutěži podle jasných demokratických pravidel vyhýbají, ale které se o to intenzivněji snaží své mocenské a ekonomické ambice a zájmy prosazovat v zákulisí či prostřednictvím médií.

Otevřené a jasné politické stranictví je u nás permanentně diskreditováno, znevažováno a pomlouváno. Veřejnosti je namlouváno, že střetávání politických stran, na němž je celý demokratický politický systém založen, je něco, co je občanu svou podstatou nepřátelské, něco, co funguje na jeho úkor a proti jeho zájmům. Vychvalováni jsou naproti tomu tzv. nezávislí odborníci, samozvaní politologové, analytici a komentátoři či neznámo čím a kým posvěcené „osobnosti“, které stojí jakoby nad politikou a nad ideologiemi, a které jsou označovány za záruku prosazování veřejného zájmu. Neustále jsme také konfrontováni s nikdy nekončícím tlakem na předávání dalších a dalších pravomocí státu nejrůznějším „nezávislým“ orgánům, což je velmi nebezpečné, protože jejich údajná nezávislost je založena jen na tom, že nepodléhají vůbec žádné veřejné kontrole. Neustále také musíme bojovat s pokusy o to, aby se občanu odebralo co nejvíce prostoru pro jeho svobodné rozhodování a aby byl tento prostor vyplňován rozhodováním samozvané elity, která se staví mimo a nad „morálně a mravně“ nedokonalou veřejnost.

Otevřený a přímý souboj s těmito názory a postoji a s je prosazujícím amorfním mocensko-politickým blokem je nesmírně obtížný, a to právě pro jeho beztvarost, zdánlivou heterogenitu a neorganizovanost. Je obtížný i proto, že se u nás jako nejčastější a nejúčinnější metoda politického boje uplatnil mediální skandál a zákulisní machinace, které tito lidé – na rozdíl od nás – tak dobře ovládají. Politické změny jsou díky tomu u nás v posledních letech přinášeny nikoliv standardními mechanismy jako jsou volby, ale právě machinacemi tohoto typu. Od poloviny devadesátých let je každý volební vítěz konfrontován s neustálou snahou vítěznou stranu zvenčí rozložit, skandalizovat, vydírat. Je mnoho důkazů i o tom, že tato atmosféra u nás zdiskreditovala a prakticky znemožnila koaliční vládnutí jako takové.

První obětí pokusu o rozložení a o zákulisní vymanévrování z vlády bez ohledu na výsledky voleb se stala ODS. O tom už jsme mluvili mnohokrát. ČSSD, které hrozil podobný osud, dala raději přednost Opoziční smlouvě s námi, tedy se svým hlavním politickým a ideovým soupeřem a odpůrcem, než aby se postupně nechala rozložit v koalici, která by fungovala na podobných metodách, jako v případě předcházejících vlád.

Již dávno jsme pochopili a snažíme se, aby to pochopilo i maximum našich spoluobčanů, že

-          naše země potřebuje silnou a akceschopnou vládu, nikoliv permanentně se hašteřící sbor koaličních partnerů, fungujících bez jakékoliv loajality ke společnému programu a k zemi jako takové;

-          naše země nepotřebuje neustálé povýšené mentorování  a moralizování od těch, kteří o odpovědnosti sice mluví, ale sami žádnou nemají, od těch, kteří káží vodu, ale sami pijí plnými doušky víno;

-          naše země potřebuje vládu politiků s jasným politickým mandátem a odpovědností, nikoliv neprůhledné zákulisní intriky kamarádů a různých podivně spřízněných zájmových skupin;

-          naše země potřebuje politiku, která by se nevyžívala v umělých skandálech a na efekt vypočítaných teatrálních gestech. Potřebuje politiku, která bude mít schopnost poznat a řešit problémy občanů. Potřebuje politiku, která nebude založena ani na podbízivém chování doma, ani na podlézavém poklonkování mocným v zahraničí;

-          naše země potřebuje vládu, která má jasnou vizi, která občanům rozumí a která je schopna bránit jak jejich individuální práva, tak i naše národní zájmy. 

Naše země dnes takovou vládu bohužel nemá. My jsme odhodláni takovou vládu vytvořit a o takový mandát se u občanů budeme velmi rozhodně ucházet.

ODS učinila maximum pro to, aby se politika v naší zemi stala racionálnější. Tolerančním patentem přinutila vládu chovat se odpovědněji a tím zajistila, že hlavní priority vnitřní a zahraniční politiky naší země nejsou a nebudou obětovány nesmyslnému politickému hašteření. Přes nesmírný odpor se jí podařilo „protlačit“ i nový volební zákon, který naší zemi konečně dává šanci, vytvořit akceschopnou a čitelnou vládu. Je ironií osudu, že těchto dílčích vítězství bylo možné dosáhnout pouze cestou dohody s naším hlavním politickým a ideovým odpůrcem, s ČSSD. 

Byla to ČSSD, kdo má velkou vinu na vulgarizaci naší politiky a na populistické negaci všeho, čeho bylo u nás od roku 1989 dosaženo. Tato strana je teprve teď konfrontována s reálnou odpovědností za stav a budoucnost naší země. Již se nemůže spoléhat na svůj populismus. Občané mají možnost konečně získat praktickou zkušenost s realitou sociálně demokratického socialismu. A tato zkušenost není dobrá. Vládě nepomohou čísla o mírném oživování naší ekonomiky, na němž ostatně její politika rozhodující zásluhu nemá. Nyní už jí mohou těžko pomoci její známé výmluvy na privatizaci či kapitálový trh. Českou ekonomiku – především její finanční i podnikový sektor – na konci devadesátých let zdevastovala neodpovědná a reálnou situaci ekonomiky ignorující měnová politika. Postoje dnešní vlády a ČNB nic nedokumentuje lépe, než téměř neuvěřitelný způsob řešení problémů IPB, který dále prohloubil krizi naší podnikové sféry a který bude pro občany znamenat nezbytnost uhradit více než sto miliard korun darovaných státem jedné finanční skupině, mající jedinou přednost, a tou jsou její dobré vztahy s jistými mocenskými skupinami v naší zemi. 

Zvláštnost naší současné situace velmi názorně ilustruje i existence tzv. čtyřkoalice, která je prapodivným konglomerátem ideově, organizačně i personálně nesourodých politických sil. Ty se dokáží shodnout jen na jediném: na jejich společné zahořklosti nad tím, že po Sarajevu a po volbách v roce 1998 jejich kalkulace a jejich mocenské ambice nevyšly. Místo racionální politiky a místo hledání přirozených styčných bodů s partnery na obou stranách politického spektra se tito lidé – spolu se svými spojenci mimo standardní politické struktury – usilovně snaží diskreditovat a bořit pokud možno všechno.

Jsem přesvědčen, že je tato jejich sázka na zhnusení a na rozčarování občanů z politiky taktikou velmi krátkozrakou. Nevyplatila by se pravděpodobně ani jim. Byla-li by totiž úspěšná, výsledkem by nebylo jejich triumfální vítězství, ale negace celého polistopadového vývoje, jehož součástí byly i strany a představitelé čtyřkoalice, a příklon veřejnosti k vždy připraveným extrémním, na standardní politice nezaloženým silám. Věřím však, že k tomu nedojde. 

Je to proto, že naši občané chtějí od politiků něco jiného. Chtějí řád a pořádek, chtějí bezpečnost, chtějí, aby stát důsledně chránil hodnoty, na nichž stála, stojí a vždy bude stát lidská společnost. Nedávné demonstrace při zasedání MMF a Světové banky v Praze ukázaly velmi jasně, co nám může hrozit a co všechno se skrývá za módními a tolik propagovanými hesly tzv. antiglobalizátorů, ochránců životního prostředí, anarchistů, nových marxistů a komunistů a dalších novodobých revolucionářů. Nemálo našich politiků se chtělo na této vlně přiživovat, ale my máme mnoho důkazů o tom, že pražské události mnohým z našich spoluobčanů otevřely oči. Proto říkáme nedvojsmyslně, že k ochraně řádu a společnosti je třeba použít adekvátní prostředky. S násilníky a teroristy, kteří neuznávají principy tolerance a demokracie, nelze pořádat diskusní dýchánky. Chceme a zasadíme se o to, aby byla naše země schopna rozhodně se těmto – pro svobodu ostatních nebezpečným skupinám a hnutím – bránit a ubránit. 

V následujícím období nám půjde především o opětovné prosazení a rehabilitaci pravicové politiky. Půjde nám i o překonání dnešního umělého rozdělení politického spektra a o návrat k standardní a čitelné politice. Půjde nám o změnu stylu politického boje od vyhledávání skandálů a zákulisních manipulací k soupeření, založenému na jasném mandátu od voličů. Půjde nám o uskutečnění nezbytných reforem, především v sociálním systému a v daňové oblasti. Půjde nám o promyšlenou a z našich národních zájmů vycházející sebevědomou zahraniční politiku. Půjde nám o vytvoření společnosti odpovědných svobodných jednotlivců, nikoliv o stát samozvaných neodpovědných elit, ostentativně prosazujících své vlastní skupinové zájmy na úkor ostatních. Půjde nám o vítězství ve volbách, v nadcházejících volbách senátních a regionálních, i ve všeobecných, parlamentních volbách za rok a půl.

V následujícím období bude další naší prioritou odpovědná příprava České republiky na členství v Evropské unii. Bude to proces dlouhodobý a komplikovaný. Víme, že sama EU zápasí s řadou rozporných tendencí uvnitř sebe samé, že je v mnoha směrech její dosavadní praxe neuspokojivá a těžko udržitelná, že je její pohyb vpřed výsledkem velmi komplikovaného a úporného střetávání velmi diverzifikovaných národních či skupinových zájmů. Proto odmítáme vytvářet ve veřejnosti falešné iluze, proto odmítáme v jednáních o našem vstupu servilitu a ignorování našich národních zájmů. Chceme, aby pro nás byl náš vstup do EU maximálně výhodný. Chceme, aby byl výsledkem odpovědného rozhodnutí občanů, nečekajících pouze výhody, ale vědomých si i všech nákladů a problémů, které bude naše členství přinášet. Chceme, aby byla Česká republika plnoprávným a sebevědomým členem této organizace, majícím v ní své slovo a svou vážnost, nikoli jen poslušným, poníženým a po straně nespokojeným satelitem, jímž už jsme v tomto století byli několikrát.

Před rokem se nás v předvečer našeho libereckého kongresu snažili naši odpůrci zastrašit výzvou Děkujeme, odejděte. Uplynulý rok ukázal, komu bylo souzeno odejít. Ukázal, co je životaschopná a odpovědná politika a ukázal, co je laciná, prázdná a falešná kampaň. Zdá se, že to vědí i občané naší země, a proto jsem i nadále optimistou. Věřím, že optimisty jsou i všichni ti, kteří jsou dnes v tomto sále. A hlavně věřím, že je nás se stejnými postoji za zdmi tohoto sálu daleko víc. A že to ukážou i nadcházející volby.

Václav Klaus, Plzeň, 15. října 2000