Hlavní strana » Články a eseje » Malé vánoční zamyšlení

Malé vánoční zamyšlení

Články a eseje, 23. 12. 2004

O Vánocích toho bylo napsáno tolik, že už se k tomu asi nedá nic nového dodat. Všechno hrozí být pouhým opakováním dávno vysloveného. Nemohu udělat nic jiného, než uvést, co považuji za podstatné já.

Asi se shodneme v tom, že Vánoce jsou, a to bez konkurence, v našem kulturním a civilizačním kontextu největšími svátky v roce, že je jako něco mimořádného přijímáme snad všichni a že navíc – jako jediné – přežily nejrůznější destruktivní zvraty onoho, tak nepokorného dvacátého století. I ti nejotrlejší z nás podléhají jejich kouzlu, jejich jisté tajemnosti, jejich naprosté zvláštnosti a výlučnosti. Necháváme se jimi nést, stavíme si doma betlémy, zdobíme stromečky, zpíváme koledy, lijeme olovo, s napětím očekáváme, jestli odkudsi z neznáma nepřiletí nějaký vůbec netušený dárek, pečeme a uklízíme. Po obchodech běhají i ti, kteří do nich jinak celý rok nevkročí.

Je to dobře a není to samoúčelné. Vánoce nás musí něco stát (nemyslím v penězích), musíme si je zasloužit. A prožít. Jsou chvílí zastavení, chvílí přemýšlení, chvílí ostentativního nepohrdání nemoderními, nezelektrizovatelnými a nedigitalizovatelnými zvyklostmi a tradicemi, chvílí sklonění se před tím, co bylo za oslavyhodné považováno už našimi dávnými předky, chvílí uvědomění si některých strašně důležitých konstant a souvislostí, jimiž a v nichž je naše společnost po staletí ukotvena.

Vánoce určitě nejsou jen chvílí radosti a štěstí. Jsou oslavou lidské pospolitosti a právě proto jsou i okamžikem riskantním. Nikdy jindy v roce není osamělý člověk tak osamělý jako o Štědrém večeru. Stejně tak nikdy jindy v roce necítí svou sounáležitost s ostatními, onu žádnými náhražkami nezastupitelnou propojenost jedince se svou rodinou, se svými nejbližšími, s lidmi známými i neznámými jako v této chvíli. Měla by to být výzva pro nás neosamocené, abychom se kolem sebe pozorně rozhlédli a abychom se pokusili osamocenost některých z nás snížit. To by pro ně byl ten nejlepší vánoční dárek, jaký by mohli dostat. Obdarovanými bychom ale byli i my sami.

Zmínil-li jsem slovo dárek, chce se mi dodat, že i když Vánoce nejsou jenom o dárcích, jsou i o nich. Je asi banální filosofovat o tom, že je u dárků stejně významné jejich dávání jako přijímání. Jsou mezi námi ti, kteří to dobře vědí a kteří proto oběma těmto činnostem potřebnou pozornost věnují. Jsou ale i tací, kteří koupit dárky nestihnou a vymlouvají se, že na to při své mimořádné vytíženosti neměli čas. To pravda není. Oni si na to potřebný čas pouze neudělali. Uměním je ale i dárek přijmout, což také někteří neumíme. Neumíme se z dárku radovat a tato naše neschopnost o lecčems v nás vypovídá. Proto jsou dárky takovým zvláštním, skrytým testem každého z nás.

O vánocích se ale dostáváme i k vznešenějším tématům. Vánoce si oprávněně spojujeme s křesťanstvím, a s unikátním poselstvím, které přineslo. Toto, evropskou civilizaci spoludefinující poselství, které přetrvalo celá tisíciletí, působí i dnes, kdy už – u nás i v celé Evropě – dávno převládla zřetelná náboženská lhostejnost (která však není vědomou opozicí proti náboženství, jak to občas bývá mylně vykládáno). Vánoce i nás liknavé či vlažné vybízejí, abychom toto poselství nepřehlíželi, protože bez něho si přestaneme rozumět.

Toto křesťanské poselství nám už dvě tisíciletí říká, že největší starostí člověka nesmí být to, aby se v životě co nejpohodlněji zařídil, ale že je na světě i proto, aby něco pozitivního vykonal, aby udělal něco dobrého, něco, co ho přesahuje, něco, co za něj nikdo jiný neudělá a udělat nemůže. Nemám rád plané moralizování, ale myslím, že vyslovit toto není jakousi abstraktní, neuchopitelnou, pouze vznešeně znějící pravdou, kterou je možné nezávazně kázat a doporučovat jiným, ale že je to velmi konkrétní návod pro chování a jednání každého z nás.

Vánoce jsou výzvou, která nás spojuje a propojuje, která nás dává dohromady. A to vůbec není málo.

Václav Klaus, Mladá fronta Dnes, 23.12.2004