Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev Václava Klause,…

Projev Václava Klause, předsedy Poslanecké sněmovny, u příležitosti odhalení paměťní desky na katedrále Svatého ducha v Hradci Králové dne 28. dubna 2000

Projevy a vystoupení, 28. 4. 2000

Vážení páni biskupové, vážený pane primátore, vážení hradečtí občané, dámy a pánové,

velice si vážím toho, že mám tu čest být dnes odpoledne spolu s Vámi přítomen jednomu z památných okamžiků Vašeho města. Za pozvání děkuji jak pánům biskupům, tak panu primátorovi.

Za chvíli zde odhalím pamětní desku, která bude – po příští věky – připomínat návštěvu Svatého Otce, papeže Jana Pavla II., ve Vašem historickém městě, na tomto místě a v chrámu Svatého Ducha. Dobře vím, jaký význam tato návštěva pro Vaše město tehdy měla a jak na ni vzpomínáte.

Svou dnešní roli vnímám s jistým ostychem. S ostychem, který mi náleží jako představiteli světské moci a jako člověku, který není příslušníkem katolické církve ani jiné konfese. Důvodů přijmout Vaše pozvání však byla pro mne celá řada:

§ Prvním z nich je můj dlouhodobý upřímný obdiv a úcta k člověku, jehož zde dnes vzpomínáme a s kterým jsem měl čest se nejednou setkat a nejednou mluvit, k člověku, který celým svým životem osobně ručil a ručí za hodnoty, k nimž se tak jednoznačně hlásí, k člověku, který je mimořádnou autoritou i mimo okruh svých věrných stoupenců, k člověku, který se významným způsobem zasloužil o pád komunismu a o návrat svobody nejen do své vlasti, ale i k nám, k člověku, který po celém světě vahou své osobnosti neúnavně šíří myšlenku vzájemnosti a odpuštění, k velkému Slovanu, který přispěl k přiblížení i k poctivému partnerství středoevropských slovanských zemí a jejich obyvatel.

§ Druhým důvodem mé dnešní přítomnosti je starost o skutečně žité, neformální a autentické národní tradice a o duchovní rozměr české společnosti. Toho, v dnešní době uspěchanosti, povrchnosti, kouskování života a světa, příliš rychlého přejímání cizích myšlenkových vzorů a pohledů, ve světě internetů, mobilních telefonů a chaotického klikání po desítkách televizních kanálů, není  nikdy dost a leckdy se nám dokonce zdá, že se věci duchovní z našich životů nebezpečně vytrácejí.

Deska, na kterou od příštích chvil padne pohled všech náhodných i nenáhodných kolemjdoucích, proto nebude – nebo by neměla – jen připomínat velkého člověka, ale měla by připomínat i to, že existují hodnoty, před kterými se skláníme, které nás spojují, které nás vzájemně otevírají, které z nás – jednotlivců – dělají společenství, civilizaci, národ, pospolitost. Že existují hodnoty, které nám připomínají, že jsou věci nad a mimo naše chvilkové potřeby a úzce ohraničené zájmy. Tím nevolám po těch či oněch konkrétních myšlenkách či postojích, na těch bychom se všichni shodnout určitě nemuseli, ale po respektování obecnějších hodnot, které nás mohou a měly by spojovat.

§ A konečně třetím z důvodů, proč jsem dnes přijel do Hradce, je prostý fakt, že mám tuto část naší země osobně velmi rád a že ji považuji za jeden z výchozích stavebních kamenů české kultury, svébytnosti a státnosti. Jakkoli si mnozí – a já mezi nimi – klademe znepokojující otázky po smyslu připravované regionalizace naší nevelké země, přál bych si, aby se nově vymezené Hradecko „našlo“, aby se stmelilo a sjednotilo, aby promluvilo k naší současnosti a aby k ní to „své“ – stejně jako v minulosti – sebevědomě přidávalo.

Před třemi roky a třemi dny se Jan Pavel II. mohl v těchto místech přesvědčit, že zde žijí poctiví a upřímní lidé, kteří kolem sebe nevidí jen samé nepřátelské zlo a v sobě měřítko a střed všeho, ale kteří o sobě i o světě kriticky přemýšlejí a kteří svět přijímají v celé jeho bohatosti, pestrosti, někdy i nadměrné složitosti, určitě ne v snadnosti a automatické úspěšnosti, ale hlavně v jeho opravdovosti. I já věřím, že takových lidí je – nejen zde, ale i v celé naší zemi – mnoho a stejně tak věřím, že právě tito lidé nedopustí, abychom sešli z cesty v naději nalezení nějakých snadných řešení, na které nás lákají nejrůznější falešní věrozvěstové, mávající těmi či oněmi politickými prapory.

Před třemi lety a třemi dny se naopak tisíce hradeckých a s nimi i tisíce poutníků z celé naší země mohly přesvědčit, že Jan Pavel II. je člověk, který jim rozumí a který dovede přijmout a pochopit jejich trápení i jejich radosti.

Velmi bych si přál, aby se tato pamětní deska stala důstojným připomenutím tehdejšího okamžiku a to jak pro generace dnešní, tak pro generace budoucí.

Václava Klaus, projev u příležitosti odhalení paměťní desky na katedrále Svatého ducha v Hradci Králové dne 28.4.2000