Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » Šlo o vznik nebo o zánik?


Šlo o vznik nebo o zánik?

Články a eseje, 2. 1. 2003

Ještě dnes, po deseti letech, si mnozí lidé nejsou jisti, zda šlo o vznik nebo o zánik, zda 1. ledna 1993 vznikla Česká republika nebo zaniklo Československo a proto si nejsou jisti ani v tom, zda to bylo a je důvodem k jásání nebo k pláči.

Přiznejme si, že to bylo obojí. Zaniklo Československo a místo něho vznikl stát nový - Česká republika. Otázek s tím spojených bylo a je mnoho, ale dvě z nich jsou zásadní: proč se to stalo a co nám to přineslo.

Důvodem k již druhému rozchodu (či rozvodu) Čechů a Slováků - první byl v roce 1939, kdy v Čechách a na Moravě vznikl německý protektorát a na Slovensku samostatný Slovenský štát - byly, a to zcela jednoznačně a mimo jakoukoli pochybnost, ambice Slováků získat samostatnost a prvně v dějinách vytvořit svůj vlastní suverénní stát. To platí jako výchozí teze bez ohledu na to, zda Slováci měli či neměli dobré důvody pro osamostatnění a nedobrý pocit ze společného státu. Jako člověk, který vedl se slovenskou reprezentací zásadní jednání o ukončení československé federace, musím prohlásit, že v klíčové chvíli nebyl na slovenské politické scéně (mezi relevantními politiky) nikdo, kdo by chtěl pokračování federace. Přesvědčovat je o tom nebylo možné, i když jsem se o to dlouho pokoušel. Soud o racionalitě jejich argumentů - z mého nebo snad našeho hlediska - je něco jiného, já bych je všechny za racionální nepovažoval, ale to je zcela nezajímavé, protože nedůležité.

Důležité bylo, že doktrína čechoslovakismu definitivně selhala (a dokázaly to i roky 1939 a 1968), že Slovensko mělo pocit poručníkování z Prahy, že finanční přerozdělování ve prospěch Slovenska nebral nikdo na vědomí (maximálně jako český úplatek), že slabost Slovenska vůči - v tomto prostoru - dominantním Maďarům také nebyla doceňována (i když je evidentní, že by Slovensko bez Československa nepřežilo dvacátá léta), že po pádu komunismu narůstaly spory - tu o pomlčku, jindy o daně, úroky, cla, měnový kurs, přerozdělování, centrální banku, vlastní ústavu, atd., atd. To byla evidentní politická realita. Slovensko mělo pocit, že na federaci prodělává. Nic více a nic méně.

Dlouho jsem si myslel, že jde pouze o raný postkomunistický syndrom, že Slováci neumí rozlišit centralismus komunismu od centralismu hlavního města (Prahy) a že proto bojují proti náhradnímu nepříteli, ale mýlil jsem se. Mělo to daleko hlubší a dlouhodobější příčiny a hlavní z nich byla ta, že vznik Československa v roce 1918 byl umělým procesem, který historické změny, které nastaly, nebyl schopen přežít - ani vznik fašismu, ani kolaps komunismu. Nechtěl jsem se s tím sice dlouho smířit, ale musím přiznat, že to bylo tak.

Subjektivní příčiny - jistá neomalenost či necitlivost Čechů ke slovenským pocitům, otevřený nacionalismus nikoli bezvýznamné slovenské politické strany, rušení slovenské zbrojní výroby pomýleným pseudopacifismem našeho prezidenta a ministra zahraničí, orientace české, Pithartovy vlády na hrstku čechoslovakistických umělců či intelektuálů, kteří už dávno měli větší české než slovenské publikum, fenomén Mečiar, neméně problematické chování Pitharta a lidí kolem něho, Kalvoda, jeho ODA a jejich sázka na českou samostatnost jako volební téma, atd. - svou roli jistě hrály, ale klíčové nebyly. Dodávaly kolorit, nikoli podstatu.

Efekty (plusové i mínusové) se kvantifikují špatně, protože nemůžeme experimentálně porovnávat život v pokračující federaci s životem bez ní. Jisté je, že 

-                    nenastal konec světa, byl to "rozvod" jako jakýkoli jiný

-                    obě země se kvalifikovaly do NATO i do EU

-                    vývoj obou zemí není kvantitativně diametrálně odlišný a určitě není horší než v dalších postkomunistických zemích

-                    rozpad společného státu je nikoli zapomenutou věcí, ale je neaktuálním, neživým tématem

-                    náklady rozpadu byly zřetelně menší než bylo všeobecně očekáváno

-                    byly vytvořeny dva homogennější celky, s jednolitějším postojem k věcem veřejným a k fungování společenského mechanizmu, což snižuje "náklady společenské koordinace" či - jak by řekli ekonomové - transakční náklady.

Jisté je i to, že vznikly dva menší státy, že je jejich síla v mezinárodní politice menší a že je jim to - i ve vyjednáváních s EU - dáváno zřetelně najevo. Na druhé straně platí například i to, že obě země samostatně vyhrály mistrovství světa v hokeji a vůbec nevadilo, že jsou menší. I proto si myslím, že na rozpad společného státu bude vzpomínáno už jen při kulatých výročích.

Václav Klaus, Lidové noviny, 2.1.2003

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu