Hlavní strana » Ekonomické texty » Recenze knihy „Selhání státu“

Recenze knihy „Selhání státu“

Ekonomické texty, 23. 9. 2002

Americký CATO Institute, sídlící ve Washingtonu, vydal v létě roku 2002 knihu s názvem „Selhání státu“, s podtitulem „Úvod do teorie veřejné volby“. Skládá se ze 3 částí, které mají 3 různé autory. Část I., nazývající se „Teorie veřejné volby“, napsal jeden ze zakladatelů této významné školy ekonomické teorie Gordon Tullock, druhou s názvem „Americké aplikace“ napsal Gordon L. Brady (oba z George Mason University) a třetí část „Veřejná volba v Británii“ napsal Arthur Seldon z londýnského Institute of Economic Affairs.

Záměrem autorů a editorů bylo napsat A Primer. Ač nevím, jak to slovo přesně přeložit, jedná se o jednoduchý, netechnický, nematematický text pro nevědce, tedy pro každého, kdo chce pochopit chování státu zcela jiným způsobem, než jak to líčí standardní politologické teorie. Teorie veřejné volby aplikuje standardní ekonomii i na politiku státu (či vlády – máme věčný problém překládat anglické slovo „government“) i na rozhodování veřejné, nejen soukromé. Škola veřejné volby touto cestou rozbíjí staré schéma, podle kterého je trh nedokonalý a „selhává“ a proto vyžaduje „korekci“ státem. Toto schéma totiž vychází z apriorního předpokladu, že je stát „dobrý“ (usilující o veřejné dobro) a současně schopný tyto různé nedokonalosti trhu odstranit. Schéma školy veřejné volby dokazuje opak – že „léčba státem dělá většinou více škody než dobra“. Říká nám také, proč je tomu tak.

Nejprve se pokusím uvést základní myšlenky této knihy a teprve pak ji „recenzovat“ v užším slova smyslu.

G. Tullock vychází z toho, že „lidé jsou lidé“, že „homo politicus a homo economicus jsou identičtí“ a že „sledovatelné rozdíly mezi veřejnou volbou a soukromou volbou neexistují proto, že lidé v těchto dvou případech rozhodování mají jiné cíle svého chování, ale že jsou jiná omezení jejich chování“ (str. 3). Jinak řečeno: „veřejná volba je vědeckou analýzou chování státu“. Do éry Adama Smithe a Davida Huma se ve společenskovědních diskusích výlučně moralizovalo, i když byly výjimky – jako Machiavelli a Hobbes. Ekonomové sice brzy pochopili, že lidé prosazují hlavně svůj vlastní zájem, ale politologové stále tvrdili, že politici (či lidé v politice) prosazují zájem veřejný.

Lidé se tedy podle nich chovají dvojjace, odlišně ve svých dvou životních rolích. To škola veřejné volby zcela popírá a trvá na tom, že i v politice, ve vládě, ve státu „lidé sledují – stejně jako v byznysu – své vlastní zájmy“ (str. 20), což nevylučuje, že „mnoho lidí, navíc ke sledování vlastních zájmů, má charitativní sklony, tendenci pomáhat ostatním a provádět různé, morálně korektní činnosti“.

Teorie veřejné volby se zabývá i informačním problémem v politice. Vychází z toho, že se spotřebitel velmi pozorně seznamuje s detaily automobilu při jeho nákupu, zatímco v politice se volič s názory politiků seznamuje daleko méně. To je racionální (proto termín „racionální ignorance“), neboť auto si kupuje sám pro sebe, ale jeho jeden hlas při 70 miliónech voličů v USA (a 5 miliónech u nás) má na výsledek jen velmi malý vliv. To dává obrovskou šanci nátlakovým skupinám specifických zájmů ovládnout politiku a rozhodování takto racionálně nevědomých voličů.

S touto problematikou je spojena diskuse „hlasovacích paradoxů“ (str. 17-27), přímé a nepřímé demokracie, volebních systémů, vytváření koalic, „obchodování s hlasy v parlamentu“ (str. 29-37), lobbyismu, koncentrovaných výnosů a rozptýlených nákladů (str. 37-41), atd.

Klíčová část úvodní teorie je věnována Tullockově objevu (z roku 1967), kterému se říká „rent seeking“ neboli hledání výhod politickým procesem, hledání (někdo u nás říká „dolování“) zvláštních privilegií. „Výrobce oceli v USA má dvě možnosti. Buď bude investovat spoustu peněz do techniky ocelárny a nebo bude investovat do lobování, aby byl omezen dovoz oceli z Japonska“ (str. 45). A proto bude porovnávat „náklady“ obou těchto investic a zvolí tu levnější.

Sem patří i analýza byrokracie (str. 53-62), ze které vyplývá, že má byrokracie více moci než politikové, analýza daňových úniků (str. 63-70) a problematika federalizace či decentralizace politiky (str. 71-79).

G. L. Brady analyzuje americký obchodní protekcionismus, regulaci internetu, telekomunikační problém a zejména problematiku ochrany životního prostředí, kterou považuje za „ráj rent-seeking“ (str. 123). 

A. Seldon rekapituluje úvodní teoretické poučky (v jiné terminologii či argumentaci) a zabývá se hlavně závislostí člověka na státu blahobytu (nemáme-li radši používat špidlovské „sociálním státě“), oslabováním rodiny, rozdílem voliče a spotřebitele, proklamací decentralizace, ale posilováním centralizace politiky (nikoli v ČR, ale v Anglii!).

Kdo se s touto problematikou díky této knize setkává poprvé, dozví se velmi mnoho a bude mít o čem přemýšlet. Kdo ale např. zná knihu W. C. Mitchella a R. T. Simmonse „Beyond Politics: Markets, Welfare and the Failure of Bureaucracy“ (Westview Press, Boulder, 1994) musí srovnávat a asi by mu tato dřívější, také netechnická kniha přišla jako lepší, systematičtější, rigoróznější.

Za problém považuji to, že kniha není homogenní, že její 3 části jsou jen velmi volným spojením, že tam není žádná jednota jazyka, ale ani míry abstrakce. Tullock je originální autor a i když píše jednoduše, tryská z něho spousta nápadů, což se o dalších dvou spoluautorech této knihy říci nedá. Dokonce si nejsem jist, zda byly všechny tři tyto části původně psány pro účel této publikace.

Zejména u A. Seldona, klíčové osobnosti britského klasického liberalismu druhé poloviny dvacátého století a významného spolutvůrce thatcherismu, se bohužel jedná více o ideologii než o standardní scientistní přístup školy veřejné volby.

Za největší problém považuji to, že mi ani tato kniha nepomohla v oddělení toho, co je skutečně „nové“, co je skutečným originálním přínosem školy veřejné volby a co je „staré“, v podstatě známé, ale jinak argumentované. Mám strach, že laický čtenář neodejde od knihy s přesvědčením, že se jedná o konzistentní doktrínu, i když výchozí jednotící myšlenka je více než jasná: lidé jsou  lidé, prosazují své zájmy i v politice a proto není vůbec pravda, že je „selhání státu“ menší a méně nebezpečné, než „selhání trhu“. Kdo to neví, ať si tuto knihu pozorně přečte.

Václav Klaus, Newsletter CEPu, září 2002