Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Články a eseje » Zápisky z americké cesty – č.…


Zápisky z americké cesty – č. 3

Články a eseje, 8. 3. 2009

Slunečné jarní ráno a snídaně pár metrů od Pacifiku stojí za ty všechny nepříjemnosti s devítihodinovým časovým rozdílem mezi Prahou a Santa Barbarou. Loučí se se mnou ředitel hotelu a říká mi, že včera „se zatajeným dechem“ poslouchal mé argumenty o globálním oteplování a že zcela souhlasí. A že má stejný názor i jeho manželka, která to sledovala v Arizoně v televizi.

Ze Santa Barbary trvá let do Los Angeles jenom půl hodiny. Za zmínku stojí letecký pohled na Los Angeles. Jiný než letecký není totiž možný, protože toto město není nic jiného než rovina a desítky kilometrů nestrukturovaných bezposchoďových domků a občasných nákupních center. Několikaposchoďových domů jsou tam desítky, ani ne stovky. Když jsem tam byl prvně před čtyřiceti lety, pořád jsem nemohl vysvětlit mým známým, u kterých jsem bydlel, že chci vidět centrum města. Fakticky žádné není. Mě by to deprimovalo.

Let ze západního na východní pobřeží USA zabere – s přidáním tří hodin časového rozdílu – vlastně celý den. Opakuje se čtvrteční let z Evropy. Kvůli naprosté, skoro se mi chce říci globální oblačnosti bylo vidět jen suché a bílé Grónsko a sever Kanady. Bez jakékoli oblačnosti.Teď byla hodinu a půl vidět jen žlutá či hnědá barva suché pouštní oblasti bez jediné rostlinky. Jakmile jsme se dostali nad prérie amerického středozápadu a středu, nebylo vidět vůbec nic. (Že je vodní pára nejvýznamnějším skleníkovým plynem, snad ani nemusím dodávat.)

Objevil se až majestátní New York, již ve tmě, která dá vyniknout jeho miliónům světel. Hotel Marriott na Broadwayi, nedaleko 42. ulice, kde bydlíme, je v samotném centru města, je to v místě největšího nakupení barevných neonových reklam na světě. Má to svůj nemalý šarm. Můj pokoj je ve 45. poschodí, přesně tak to má v New Yorku být. Svět se tady má vidět shora.

Kamkoli člověk v těchto přijde, debata se stočí na prezidenta Obamu a jeho návrh státního rozpočtu. Všichni si všímají jeho vlastního výroku, že tento rozpočet „redefinuje úlohu státu v ekonomice a společnosti“. Jde jen a jedině o to, kterým směrem. Některá fakta jsou nesporná:

- tento návrh rozpočtu za jeden jediný rok (!) zdvojnásobí dosavadní americký státní dluh (!!), v jiné terminologii se dá říci, že se dluh jednoho roku Obamovy vlády bude rovnat dluhu, který vznikl za všechny americké prezidenty od George Washingtona po George W. Bushe (samozřejmě nominální, nikoli reálný dluh),

- tento návrh rozpočtu omezuje výdaje na obranu (vzhledem k HDP) na úroveň, která byla naposledy před druhou světovou válkou (!),

- ostatní výdaje (mimo obranu) budou vůči HDP nejvyšší v americké historii,

- jako podíl na HDP budou nejvyšší v americké historii i daně.

Rozpočet je jistě složitější než tato jednoduchá makroekonomická data, ale některé závěry se udělat dají. Úloha státu bude větší, nikoli menší. V mém, již připraveném pondělním projevu na Kolumbijskou univerzitu říkám, že věřím „v rozumnou míru kontinuity a diskontinuity politiky dnešní americké administrativy“, a že doufám, že

- boj s krizí nepovede k zásadnímu popření samotné podstaty americké tržní ekonomiky,

- nedojde ke stáhnutí se ze světa do jakéhosi nového amerického izolacionismu.

Každý student ekonomie se učí, že zvyšování daní narušuje ekonomické rozhodování (a Michal Boskin, šéf Rady ekonomických poradců za prezidenta Bushe staršího, říká, že „zdvojnásobení daní má čtyřnásobný ničivý účinek na ekonomiku“, efekt je tedy multiplikativní, nikoli aditivní) a že zvyšování sociálních výdajů přiblíží Spojené státy americké až příliš nebezpečně evropskému „státu blahobytu“. Omezení výdajů na obranu nemůže znamenat nic jiného, než snižování americké přítomnosti ve světě, což někdo bude vítat, někdo ne.

Na skutečný vývoj a jeho dopad na nás všechny si však ještě počkejme. Nebuďme předčasnými proroky.

Václav Klaus, 8. března 2009

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu