Klaus.cz






Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev ke 120. výročí…


Projev ke 120. výročí narození Edvarda Beneše

Projevy a vystoupení, 23. 5. 2004

V závěru příštího týdne uplyne 120 let od narození Dr. Edvarda Beneše, jednoho ze zakladatelů československého státu, našeho druhého prezidenta, osobnosti, která se významně zapsala do dějin naší země i celé Evropy, státníka, jehož odkaz stále vzbuzuje pozornost a stále vybízí ke zkoumání a přemýšlení, politika, který dodnes vyvolává velmi protichůdné emoce.

Dr. Edvard Beneš byl demokratický politik. Byl to státník, jehož jméno je spojeno s prosazením demokratické tradice naší moderní státnosti. Svými diplomatickými schopnostmi, pracovitostí a přesvědčivostí výrazně přispěl k tomu, že se podařilo prosadit vznik Československa v jeho maximálních hranicích a postavit jej po bok vítězných mocností první světové války. Byl také jedním z aktivních spolutvůrců poválečného uspořádání Evropy. Byl významným představitelem versailleského systému a stál u zrodu Společnosti národů, jejíž byl několik let i předsedou. Po celé meziválečné období byl uznávanou osobností evropské politiky. Na domácí scéně hrál významnou roli jako jeden z nejbližších spolupracovníků T.G. Masaryka. V éře demokracie byl úspěšným politikem. Nedokázal však dobře odhadnout rizika a hrozby, které se pro nový stát skrývaly v nevyřešené národnostní otázce první republiky, ať již v podobě německé, či slovenské, a nedokázal ani dobře předvídat nebezpečí skryté v agresivním socialismu v jeho nacionální, či komunistické formě. Ve střetu se silami totality neuspěl, jejich svět, cíle i logika mu byly cizí.

Mnichov znamenal pro Edvarda Beneše tragédii národní, ale i tragédii osobní. Byl to krach celého jeho dvacetiletého díla, jemuž obětoval veškeré své životní úsilí. Beneš, symbol versailleské Evropy, osobně veřejně nenáviděný a proklínaný Hitlerem, byl svými západními partnery, na spojenectví s nimiž budoval existenci československého státu, bezohledně – i se svou zemí – prodán nacistickému diktátorovi za iluzorní příslib míru, v nějž mohli věřit jenom ti nejprostodušší. Tato těžce prožívaná osobní katastrofa poznamenala prezidenta Beneše až do konce života. I když zůstal mezinárodně a doma uznávanou osobností, jíž se znovu podařilo zařadit naši okupovanou zemi mezi bojující spojence, ve své posedlosti zápasem za odčinění Mnichova nepostřehl, že jeho nový spojenec z Východu může být v tomto boji obdobně nebezpečný jako nacistický agresor, dostane-li se mu dostatečného prostoru..

Návrat do osvobozené vlasti byl již jen labutí písní tohoto velkého státníka. Tak jako před válkou důvěřoval závazkům a slibům západních spojenců, po válce věřil iluzím o záměrech Sovětského svazu a jeho domácí páté kolony. Nakonec pouze přihlížel postupné demontáži demokratického státu a nástupu totality. Selhání v únoru 1948, jímž otevřel cestu k legálnímu uchopení moci KSČ, bylo již jen závěrečnou epizodou tragického závěru jeho života.

To jsou nesporné pravdy. Kritika, jež se mu zejména v poslední době u nás i v zahraničí dostává, však podle mého názoru není spravedlivá. Až příliš je z ní cítit účelovost ze strany těch, kteří se pomocí jeho hanobení snaží vytvořit prostor k přepisování dějin, či účelovost těch, kteří na jeho hlavu házejí selhání, která v oné době zasáhla celou naši společnost, včetně jejích demokratických stran a jejích vůdců.

Dr. Edvard Beneš v sobě ztělesňuje většinu vítězství i proher, jimiž česká společnost prošla v první polovině 20. století: vytvoření demokratické tradice našeho státu, ale i neschopnost zajistit trvalé pokračování, spoléhání se na zahraniční spojence a současně iluze o jejich záměrech, malá odolnost k socialistickým utopiím, nicméně neschopnost je jednoznačně odmítnout i v situaci, kdy se jejich nebezpečnost stává zjevnou. Přiznejme si, že se u nás - od Benešových dob - od těchto postojů bohužel ne všichni dostatečně vzdálili.

Přesto Dr. Edvard Beneš zůstává vynikající osobností naší moderní historie, osobností, která si právem zasluhuje naši pozornost a naši úctu.

Václav Klaus, Sezimovo Ústí, 21.5.2004

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu