Hlavní strana » Články a eseje » Zbytečné hrátky kolem…

Zbytečné hrátky kolem referenda

Články a eseje, 18. 6. 2003

Začínám mít pocit, že musím - alespoň krátce - reagovat na vlnu kritiky, která se na mou hlavu snesla od některých žurnalistů a politiků za můj postoj k výsledkům referenda o přistoupení České republiky k EU a zopakovat některá výchozí fakta.

Na rozdíl od těch politiků, kteří své předreferendové a poreferendové exhibice pojali jako osobní politickou kampaň, jsem „pouze“ dlouhodobě a konzistentně opakoval svůj známý názor, že pro nás členství v EU nemá alternativu, ale že jde o manželství z rozumu, nikoli z lásky. Ve svém prohlášení jsem proto naprosto nedvojsmyslně vyzval občany, aby se referenda zúčastnili, a aby se podle svého vlastního uvážení svobodně rozhodli. Upozornil jsem při tom i na to, že jde o nejdůležitější polistopadové rozhodování, které svým významem daleko přesahuje standardní volby.

Vědomě jsem se ale odmítl zapojit k vytváření atmosféry, že se seriózní debata o přínosech a nákladech našeho přistoupení k EU nesmí vést, že je to téměř něco neslušného a politicky nekorektního. Naopak jsem se pokoušel tomuto proudu postavit. Kritizoval jsem stamilióny vyhozené ze státního rozpočtu za pochybnou kampaň a vědomě jsem riskoval, že se stanu terčem mediálních útoků – což se také stalo.

Občanům České republiky jsem jako hlava státu a jako člověk zasvěcený do problematiky svými opakovanými vystoupeními poctivě říkal, že nehlasujeme o vstupu do rajské zahrady, ale do společenství, v němž jednotlivé země zcela legitimně prosazují své zájmy, a že proto nesmí převládnout očekávání, že vstupem do EU za nás někdo bude řešit naše vlastní problémy. Opakovaně jsem připomínal, že podle mého názoru nemáme jinou možnost, než členství v tomto společenství přijmout, i s vědomím, že to bude vyvolávat řadu problémů. Že musíme očekávat všednodenní tvrdou realitu, v níž se budeme o své zájmy muset prát. Že euforické provolávání hesel a tance na náměstích jsou klamáním občanů a že povedou ke tvrdému vystřízlivění. To se může změnit v hlubokou deziluzi, či dokonce v oprávněný občanský pocit, že byla veřejnost oklamána.

Toho jsem se účastnit nechtěl a nemohl. Tomu odpovídá i moje střízlivé přijetí výsledků referenda, a o nichž jsem ale ani na okamžik nepochyboval. Pokud někdo soudí, že bylo mou povinností sdělovat, jak budu hlasovat, případně jak jsem hlasoval, je to jenom dokladem stále ještě přetrvávajícího opovržení některých z nás nad základním aspektem demokratického volebního práva. Volby jsou tajné a v mnoha demokratických zemích by byla už pouhá taková otázka pokládána za neslušnou. Ctím tajnou volbu, velmi si vážím možnosti, kterou mi demokratický volební rituál dává a budu jej vždy hájit nejen jako svobodný občan své země, ale i jako její nejvyšší ústavní činitel. Pokud je s tím někdo nespokojen, měl by si uvědomit, že pracuje na rychlé devalvaci tohoto nejvyššího projevu občanské samostatnosti, že buduje voličskou apatii a že připravuje stále nižší a nižší účast veřejnosti v jakýchkoli příštích volbách.

A ještě něco. Poreferendové křečovité „oslavy“ (mimochodem, bez oslavujících občanů) nesměřovaly nikam jinam, než ke snaze některých představitelů politických stran „ukrást“ si výsledky referenda pro své vlastní, často pouze osobní – politické cíle. Tomu jsem asistovat odmítl a budu tak činit i nadále. Byli to občané, kdo rozhodl. Těm, kteří se hlasování zúčastnili, patří dík – bez ohledu na to, jaký postoj zaujali. To jsem také jasně řekl Českému rozhlasu, který mi jako jediné veřejnoprávní médium dal příležitost vyjádřit se k výsledkům v přímém vysílání. Vše ostatní jsou pouze politické hrátky jak politiků z profese, tak těch, kteří svou politickou praxi kryjí zaměstnáním v některých sdělovacích prostředcích. Musím je však ujistit, že se do těchto her jako hlava státu zatáhnout nenechám.

Václav Klaus, MF Dnes, 18.6.2003