Klaus.cz






Hlavní strana » Články a eseje » 17. listopad v českých…


17. listopad v českých dějinách

Články a eseje, 15. 11. 2003

Sedmnáctý listopad je pro každého občana České republiky mimořádně důležitým datem. V roce 1939 se tento den stal počátkem drtivého útlaku německých okupantů, jenž měl za konečný cíl zničení české státnosti a vymazání našeho národa z mapy Evropy. Přesně o padesát roků později se zhroutil komunistický režim a zahájili jsme cestu za svobodou v suverénním demokratickém státě.

Když byl v roce 1939 zavražděn student Jan Opletal, vzaly si německé okupační síly následnou demonstraci při jeho pohřbu za záminku otevřeného útoku proti mladé české inteligenci. Došlo k uzavření vysokých škol, mnozí studenti byli odvlečeni do koncentračních táborů a naše země definitivně vstoupila do hlubokého temna nacistické totality.

17. listopadem 1989 naopak ve střední a východní Evropě půlstoletí totalitních režimů skončilo. Nejen my jsme nedlouho po nacistické totalitě spadli do totality komunistické. Ta první byla přes všechny hrůzy války a brutalitu okupantů přece jen nadějnější, neboť tehdy všichni věřili, že válka skončí porážkou Německa, což se nakonec také stalo. Ta druhá vypadala v mnohém ohledu beznadějněji. Bylo to i tím, že mnoho lidí podlehlo poválečné komunistické propagandě, že po zkušenostech z předválečného selhání západních velmocí i naše demokratické politické elity hledaly bezpečnostní záruky pro naši zemi na východě. Přispělo k tomu však i to, že se v meziválečné první republice významná část naší inteligence, především spisovatelů, filozofů a žurnalistů, nechala omámit levicovými utopistickými vizemi a nadšeně spolupracovala jak s tehdejšími sociálními demokraty, tak s gottwaldovskými komunisty na vytvoření zvláštního společenského podhoubí, které bylo v poválečné situaci zneužito komunisty k protidemokratickému převratu.

Následovalo dalších čtyřicet let totality. Zjednodušovat pohled na tuto dobu by bylo chybné, stejně jako by bylo chybné nevidět odlišnosti jednotlivých fází tohoto období. Prvních deset – patnáct let po únoru 1948, přes všechny hrůzy, procesy a nemilosrdné potlačení všech demokratických tradic a jejich nositelů, významná část veřejnosti věřila, že se u nás skutečně vytváří nějaký „nový a lepší“ zítřek. A byly to opět „intelektuální elity“, které k tomu svými postoji a tvorbou velmi vydatně napomáhaly, s režimem tak či onak spolupracovaly, a až na malé výjimky se zcela konformovaly. Jisté vystřízlivění přinesla šedesátá léta, především jejich závěr, vrcholící okupací naší země. Od té chvíle už bylo jasné, že režim pouze přežívá, že se vyčerpal, a že už ani nepředstírá ony vize a utopie, s nimiž se k moci prodral.

Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy „obyčejných občanů“ na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989. Spolu s mezinárodní situací pak stačila již jen ona pověstná kapka, kterou přetekl pohár. Stala se jí studentská demonstrace a její potlačení na Národní třídě v Praze. Zcela oslabený, dnes bychom řekli „vytunelovaný“ režim zkolaboval a přes noc se zhroutil.

Jestli může tento příklad sloužit k něčemu podstatnému, pak je to především k uvědomění si toho, že pouze svobodné poměry, které umožňují člověku rozvinout všechna svá nadání, své představy o vlastním životě a o vlastní životní aktivitě, své skutečné zájmy, jsou tím jediným, co vede ke smysluplné budoucnosti. Všechno, co člověka omezuje a co si jej prostřednictvím velkého zaopatřovacího státu podrobuje, naopak vede k špatným koncům. Měli jsme stát, který výměnou za veškerá možná (ať skutečná, nebo jen deklarovaná) „zaopatření“, svým občanům sebral svobodu a aktivitu. Tento prožitek je naší cennou zkušeností nejen pro dnešek, ale i pro okamžik našeho vstupu do Evropské unie. Může a musí být naším vkladem do tohoto společenství, protože ono samo tuto zkušenost v tak bezprostřední podobě jako my nemá a snad i proto jsou jeho obranné mechanismy proti umělému socialistickému konstruování světa a společnosti možná méně citlivé na tato nebezpečí než ty naše. V tom vidím hlavní inspiraci událostí před čtyřiašedesáti a čtrnácti lety pro naši budoucnost.

Václav Klaus, MF Dnes, 15.11.2003

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu