Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Schumpeter po půl století a…


Schumpeter po půl století a náš dnešek

Projevy a vystoupení, 10. 5. 2000

Josef Alois Schumpeter byl podle názoru mnoha kvalifikovaných posuzovatelů jedním z největších ekonomů první poloviny dvacátého století. O titul světové jedničky s ním tehdy mohl soutěžit jen John Maynard Keynes. Říkám to i s vědomím toho, že je v Schumpeterově případě slovo „ekonom“  evidentním zúžením, protože jeho znalosti a jeho postavení např. v sociologii, v právu nebo v historii byly neméně mimořádné a přivlastnit si ho proto chtějí vedle ekonomie i další společenskovědní disciplíny.

Mluvíme-li o přivlastňování si Schumpetera jednotlivými parciálními vědními disciplínami, je tu i problém, do které ho zařadit země. Rádi bychom si ho přivlastnili i my, ale v moravské Třešti pobyl od svého narození v roce 1883 jen první čtyři roky života. Patřil k oné velké skupině na Moravě narozených Rakušanů, do níž jsou zařazováni takoví velikáni jako S. Freud, G. Mahler, K. Kautský, E. Mach, R. Musil a mnozí další, ale tehdy se to asi příliš nacionalisticky nebralo a stěhování po celé monarchii bylo zcela normální věcí. Vídeň byla v celém Rakousku-Uhersku přirozeným magnetem a i v době bez nadzvukových letadel, mobilů a internetu byli někteří lidé relativně velmi „mobilní“ a kosmopolitní. Schumpeter byl toho typickým příkladem. Studoval ve Vídni, docentem ekonomie se stal v Bukovině (dnešní Rumunsko), profesuru dostal v německém Bonnu, dva roky pracoval jako právník v Káhiře, už před I. světovou válkou vyučoval ekonomii v New Yorku, po I. světové válce dělal (velmi neúspěšně!) půl roku ministra v novém Rakousku a nakonec, aby utekl před Hitlerem, přesídlil do USA. Posledních 18 let svého života pak prožil na Harvardské univerzitě. Nebyl proto asi ani zcela pravověrným Rakušanem.

Stejně složitý je i jeho vztah k rakouské škole ekonomické vědy. V každém případě do ní patřil, do ní se narodil, z ní vyrůstal a stejně tak je nepopiratelné, že ji svým dílem významně obohatil. Ale pravověrným Rakušanem – ve smyslu ekonomické metodologie – nebyl (a na Harvardu v třicátých a čtyřicátých letech snad ani být nemohl, i když tam měl vedle sebe názorově spřízněného Gottfrieda Haberlera). V řadě věcí šel dále a jinam. Ostatně, ne všichni Rakušané by přijímali vyznění jeho představ o konci kapitalismu, tak jak je předvedl ve své knize „Capitalism, Socialism and Democracy“ (1942). Schumpeter byl vždycky svůj a právě díky tomu se stal takovým velikánem.

Nebyl také ani ekonomickým teoretikem v úzkém slova smyslu, i když ekonomické teorii rozuměl asi více než kdokoli jiný. Já bych nikoho, kdo by jí – v celé její šíři a hloubce – rozuměl více, jmenovat neuměl. Říkám-li, že nebyl čistým teoretikem, pak je zřejmé, že tím – alespoň implicitně – přistupuji na jedno specifické pojetí ekonomické vědy. Nepochybně je jistým rozporem, že na straně jedné hovoříme o tom, že byl jedním z největších ekonomů století, ale na straně druhé nemůžeme najít jeden jediný teorém, zákon, větu, která by s jeho jménem mohla být v teoretické ekonomii spojována. Je s ním však spojována jistá důležitá, snad velmi „rakouská“, myšlenka. Nejčastěji bývá Schumpeter citován a oceňován v souvislosti se svou ideou inovací, s výkladem významu inovací pro ekonomický vývoj a s úlohou podnikatele-inovátora pro kapitalistickou ekonomiku vůbec. A to jak pro její krátko- a střednědobou dynamiku, tak pro její dlouhodobý osud – nejen pro její vznik, ale i pro její případný zánik. To byla – od roku 1912, od prvního německého vydání jeho „Teorie ekonomického rozvoje“ (Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung) – věc nepochybně důležitá, to byl nesmírně významný přínos, ale já mám pocit, že právě v tom, či jedině v tom, Schumpeterova velikost nebyla.

Já jeho velikost cítil daleko více v tom, že Schumpeter zastával unikátní, v jistém smyslu velmi široké pojetí ekonomie, které skládáním v jeden celek ekonomické teorie, ekonomické historie, dějin ekonomických doktrín, empirické (statisticko-ekonometrické) analýzy, sociologie, sociální psychologie a práva znamenalo jakousi, téměř „nebeskou klenbu“, ke které se nikdo před ním, ale ani nikdo po něm už nepřiblížil. Chtěl bych předeslat, že to v jeho případě nemělo nic společného s dnes módní, ale naprosto prázdnou interdisciplinaritou (kdy její stoupenec většinou nezná z ničeho nic a umně to zakrývá tím, že se zásadně stýká jen s lidmi mimo svou vlastní vědní disciplínu), protože Schumpeter byl ve všech těchto zmiňovaných disciplínách zcela rigorózní. V každé z nich se mohl etablovat. A právě v tom je podle mne jeho mimořádnost. Ekonomie byla nepochybně středobodem jeho myšlení, ale jeho záběr byl opravdu neskutečně široký a pro každého z nás naprosto deprimující. To se projevovalo zejména v jeho textech z dějin ekonomických doktrín, které však mohly být jen na první pohled považovány za obracení se do minulosti. Byly navýsost aktuálním promlouváním k současnosti, k dobovým ekonomickým problémům.

V této souvislosti musím zmínit už jeho doktorskou disertační práci z prvního desetiletí dvacátého století, ve které je z jeho přístupu přednaznačeno už skoro všechno. Když to bylo napsáno a vydáno jako kniha pod názvem „Das Wesen und der Hauptinhalt der theoretischen Nationalökonomie“ bylo mu jen 25 let. A pak pokračovala jedna kniha za druhou. Pro mne fascinující byl např. i jeho sborník postupně, k různým výročím vznikajících esejů, vydaný pod názvem „Deset velkých ekonomů“ (s podtitulkem „Od Marxe ke Keynesovi“) a hlavně – jeho třetí manželkou – posmrtně vydaná monumentální kniha „Historie ekonomických doktrín“ (1954). Rád vzpomínám na to, že jsem se právě z ní někdy v roce 1965 učil ekonomii na kandidátskou zkoušku z dějin ekonomických teorií na Ekonomickém ústavu ČSAV v Praze. Byl jsem tehdy naprosto ohromen a unešen tím, jak Schumpeter se stejnou znalostí detailů analyzoval jak různé bankovně-měnové teoretiky ve středověké Itálii tak příslušníky německé historické školy v devatenáctém století, ale i jejich protipól, jeho vlastní rakouské učitele Mengera, Wiesera a Böhm-Bawerka. Mimochodem, právě na rozporu mezi antiteoretickým historismem, kterému nešlo o nic jiného než o sbírání dat, a abstraktním teoretizováním, realitě vzdáleném, budoval Schumpeter svůj přístup, který byl jistou syntézou těchto postupů.

Nesmírně hluboký a náročný byl i jeho jazyk. Vzpomínám si, že jsme kdysi – asi v roce 1967 – v EÚ ČSAV vydali první český sborníček o dalším velikánovi ekonomie (i sociologie), o Paretovi, a jak jsem se tehdy pokusil přeložit, co o Paretovi napsal Schumpeter ve svých „Deseti velkých ekonomech“. Byl to strašně těžký text, i když to byl vlastně text zcela jasný a přesvědčivý.

Velmi komplikovaně však je hodnocen Schumpeter a jeho ne zcela ekonomická kniha „Kapitalismus, socialismus a demokracie“, která vyšla anglicky v průběhu II. světové války. Dodávám, že vyšla v období Orwella na straně jedné a Hayeka na straně druhé. Je v ní spousta moudrých věcí, má všechny Schumpeterovy přednosti (hloubka i šíře argumentů), je samozřejmě velmi netriviální a ze všech těchto důvodů může každý zarputilý schumpeterolog říci, že je všechno daleko složitější, než jak to bývá zjednodušeně interpretováno. Základní schéma Schumpeterova uvažování v této knize je však přesto zcela evidentní: podnikatelé-inovátoři ve své inovační aktivitě svou „tvořivou destrukcí“ (schöpferische Destruktion) na vysoce individualizované bázi vytvořili a stále znovu vytvářejí (či konstituují) kapitalismus. Netrvá to však věčně. Moderní vývoj a výzkum totiž přestává být individuální. Vyžaduje týmovou práci, proto se postupně ztrácí úloha jednotlivce-inovátora, a tím – po schumpeterovsku – mizí i kapitalismus. Zmizí nenásilně, odumře, přetvoří se v jinou společnost. Připouštím, že tato moje slova někdo může eventuálně označit za příliš zkratkovitý a zjednodušený výklad, ale je to podle mého názoru přesně to, co je „ve vzduchu“, co přežívá, co se stalo Schumpeterovou prognostickou závětí, ať si to takto přál nebo nepřál.

V těchto úvahách Schumpeter podle mého názoru chtě nechtě podlehl dobové atmosféře. I když se základní podstaty „pře o socialismus“ Schumpeter v této knize také dotýká a věnuje jí dokonce jednu celou kapitolu, jeho hlavní argumentace jde poněkud jinudy. Je to proto, že se tolik nezajímal o otázku alokační efektivnosti tržních procesů (nešlo mu o statickou efektivnost), protože za klíčovou považoval dynamiku systému, která pro něho byla rozhodující charakteristikou kteréhokoli ekonomického systému. Sporu rakouské školy (Mises, Hayek) s tzv. tržními socialisty (Lange, Lerner) se proto Schumpeter nikdy – pokud vím – plně nevěnoval. Spíše byl ovlivněn tehdy dominantním názorem na úlohu velkých koncernů a monopolů a proto vycházel z Berleho a Meanse a z jejich známé teorie oddělení vlastnictví a řízení, resp. z jejich teorie „zániku“ významu vlastnické funkce. Tuto Schumpeterovu koncepci systémové dynamiky jsem vždycky chápal jako jistou ozvěnu těchto – zejména přínosem tzv. školy „law and economics“ – popřených a překonaných názorů a nikdy jsem ji příliš nevěřil. Pustit se do detailů tohoto sporu by však bylo na úplně jinou diskusi.

V jistém smyslu je to všechno snad i jednodušší. Cokoli si myslíme o deindividualizaci vynálezectví v jeho technickém smyslu (tzv. invence), určitě už totéž neplatí o inovacích, které právě v Schumpeterově pojetí s technikou jako takovou mají jen velmi málo společného. Tam žádná ztráta úlohy jednotlivce nikdy nenastala (a nehrozí ani teď) a „destrukčně-konstrukční“ schopnosti kapitalismu zjevně přetrvávají i na počátku nového tisíciletí. Schumpeter by to jistě uměl docenit.

Večer před svou smrtí dokončoval rukopis své přednášky „The March into Socialism“, ve kterém mimo jiné napsal: „Neobhajuji socialismus.“ Nicméně trval na tom, že velmi zodpovědně provádí „diagnózu pozorovatelných tendencí“ a dovozoval z toho, že kdyby tyto tendence pokračovaly i nadále, „kapitalistický systém by se sám zničil“ a jako „jeho pravděpodobný dědic by nastoupil centralistický socialismus“. Dodával také, že je „transformace společenského řádu velmi pomalým procesem“, který však může mít některé „dodatečné akcelerátory“. Už se bohužel nikdy nedozvíme jak by Schumpeter hodnotil svět, který kolem sebe vidíme v roce 2000. Přesto se od něho můžeme mnohé naučit i dnes.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu