Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Vystoupení předsedy vlády…

Vystoupení předsedy vlády Václava Klause při příležitosti podpisu česko-německé deklarace

Projevy a vystoupení, 21. 1. 1997

Vážený pane spolkový kancléři, páni ministři, vážení hosté,

právě jsme podepsali česko-německou deklaraci, dokument, který byl pečlivě a zodpovědně připravován téměř dva roky, dokument, jehož cílem bylo odstranit některá nedorozumění, nepochopení, nejasnosti a pocity křivdy v obou našich zemích, dokument, který je výrazem dobré vůle na obou stranách, dokument, který má přispět k nové kvalitě česko-německých vztahů v přítomnosti a hlavně v budoucnosti.

Jsem přesvědčen, že ty záměry, které obě strany při její přípravě sledovaly, deklarace splňuje. Je textem vyváženým. Je textem, který vznikl jednáním dvou suverénních zemí, který proto nemůže být textem jednostranným a který nemůže být textem, který by uspokojoval jen jednu z obou stran. Právě tak je třeba tento text číst a hodnotit. Prosil bych všechny, aby tak postupovali. I ty, kteří mají řadu důvodů zaujímat pohled jednostrannější. Považoval bych stejně tak za velmi nešťastné, kdybychom se teď, to znamená bezprostředně po podpisu deklarace, pokoušeli říci něco nového, jiného, dalšího, něco, co by pracně dohodnutou deklaraci posouvalo jiným směrem. Nic takového ve svém vystoupení dělat nehodlám.

Česko-německé vztahy mají více než tisíciletou tradici a naši předkové při nich zažili dobré i zlé. Ve většině komplikovaných okamžiků našich vzájemných dějin však nakonec převážila oboustranná schopnost nalezení plodného a produktivního soužití, které obohacovalo Čechy i Němce. Nechci se v této chvíli pokoušet o žádnou originální reinterpretaci dějin našich vzájemných vztahů, politikovi to ostatně ani nepřísluší, nechci připomínat věci, ze kterých jsme se radovali my Češi, ale ani věci, na které bychom radši zapomněli. Přál bych si, abychom byli v současnosti schopni navázat na ono velké duchovní a materiální bohatství, které soužití našich národů v minulosti přineslo a chtěl bych zdůraznit, že si je česká strana přínosu Německa a Němců žijících na našem území dobře vědoma a že nemá sebemenší úmysl jej zpochybňovat či umenšovat. Mnohé z těchto věcí připomněl před chvíli kancléř Helmut Kohl a já je proto nemusím opakovat. Souvislostí a návazností je v historii našich zemí mnoho. Například husitství v českých zemích předznamenalo německou reformaci, i třicetiletá válka vypukla u nás a dlouhá desetiletí pak ničila především Německo, zánik meziválečné německé demokracie přinesl rychlý konec i nadějné demokracie československé, stabilita a síla poválečné německé demokracie přispěla k pádu komunistického režimu i u nás a pád komunismu zase umožnil i dlouho očekávané znovusjednocení Německa. A takto bych jistě mohl pokračovat.

Naše generace dobře vědí, že se česko-německé vztahy mimořádně zauzlily a zkomplikovaly právě ve století, které prožíváme, ve století, které bylo charakterizováno dvěma hrůznými světovými válkami a vznikem - a naštěstí i zánikem - dvou hrůzných totalitních režimů, fašismu a komunismu. Česko-německé vztahy ve dvacátém století byly do značné míry důsledkem těchto jevů, určitě nebyly jejich příčinou. Věřím proto, že mírový vývoj v Evropě a ve světě, ke kterému významnou měrou přispívá současný evropský integrační proces, konec komunismu a s ním spojený konec rozdělení světa na dva nepřátelské bloky a relativně úspěšné transformační procesy ve většině bývalých komunistických zemí, vytváří úplně jiný, daleko příznivější rámec i pro budoucnost vztahů česko-německých.

Lepším česko-německým vztahům nepřála ani desetiletí bezprostředně minulá, neboť tehdejší geopolitická situace jakoukoliv pozitivní iniciativu prakticky vylučovala. Tento stav přetrvával až do listopadu 1989, po němž došlo jak v kvantitativním, tak v kvalitativním smyslu k nebývalému rozmachu našich vzájemných vztahů. Mnozí dokonce dnešní česko-německé vztahy považují za jedny z nejlepších v dosavadní historii. Každý z nás si vzpomíná na historické chvíle přestřihávání ostnatých drátů na našich hranicích, na první zvědavé zájezdy českých občanů do příhraničních německých měst, na plné autobusy německých turistů, přijíždějících do Prahy a dalších míst naší země, na to, že první cestou nově zvoleného prezidenta naší svobodné země bylo právě Německo a stejně tak si jistě všichni vzpomínáme na slova, která tam tehdy vyřkl.

Přesto ještě všechno dokončeno nebylo. Nacistická okupace naší země a teror a perzekuce našich občanů, které s ní byly spojené, vyvolaly trauma, které český národ těžce zasáhlo. Po skončení okupace pak došlo k něčemu, pro co neumíme nalézt termín, který by vyhovoval oběma stranám. V každém případě, ať to nazveme jakkoliv, došlo k nucenému odchodu většiny německého obyvatelstva z území tehdejšího Československa, který naopak znamenal křivdu a utrpení i pro mnoho nevinných lidí na německé straně. To všechno vyhloubilo mezi oběma národy hluboký příkop. Na obou stranách zůstávaly pocity určité historické křivdy způsobené stranou druhou, na obou stranách přetrvával pocit, že je třeba, aby hlavně těmi druhými byla o tom všem vyřčena jasná, pro vždy platná slova.

Rozsah, příčiny a důsledky těchto pociťovaných křivd jsou samozřejmě různé a určitě nejsou symetrické (do té míry, že bychom mohli říci, že se navzájem „ruší“ či vynulovávají). O těchto křivdách a o pocitech z nich plynoucích můžeme a jistě budeme vést další diskuse. Nebylo by totiž v žádném případě žádoucí a nebylo by také nikomu prospěšné, kdybychom na tyto věci zapomněli, kdyby se o nich generace, které je neprožily, už nikdy nic nedozvěděly a kdyby se z nich neměly možnost poučit. Nedávno jsem si znovu přečetl projev kancléře Kohla, který před necelými dvěma lety přednesl v Holandsku, na univerzitě v Rotterdamu při příležitosti padesátého výročí konce války a plně souhlasím s tím, když řekl, že: „nechceme zapomenout na utrpení a smrt, na bolest a slzy. To dlužíme tehdejším obětem.“ Současně ale řekl, že „nesmíme zůstat zajatci minulosti - jinak by nad námi minulost zvítězila“.

Takto se na to dívám i já. Zapomínat nesmíme, nesmíme ale dopustit ani to, aby leckdy tragická minulost navěky komplikovala budoucnost sousedských vztahů našich zemí. Právě o tom je dnes podepsaná česko-německá deklarace. Nejedná se o mezinárodní smlouvu a také se tím nijak nemění velmi široká smluvní základna, existující mezi oběma našimi státy. Je jasným, srozumitelným, v jistém smyslu i odvážným a proto rezolutním oboustranným prohlášením o tom, jak vidíme minulost a hlavně jakou si přejeme budoucnost. Je i určitým politickým závazkem. Ze všech těchto důvodů považuji přípravu deklarace a její dnešní podpis za úspěch, a to za úspěch nás všech.

Deklarace jasně a srozumitelně odlišuje příčiny a následky událostí, které předcházely druhé světové válce a nacistické okupaci, jejíž zločiny jsou v ní jednoznačně odsouzeny, a hovoří i o událostech, které následovaly po ní. Jasně a srozumitelně říká, kdo tyto věci způsobil. Jasně a srozumitelně hovoří i o našem vlastním příspěvku k pocitům křivdy mezi oběma národy a já jsem přesvědčen, že i to bylo zapotřebí. Je to něco, co jsme si u nás, v České republice, dosud málo připouštěli a o čem jsme mezi sebou málo hovořili. Mrzí nás, že událostmi, spojenými s druhou světovou válkou, skončilo staletí trvající období soužití českého a německého, ale i židovského obyvatelstva na našem území a že se tato plodná koexistence stala nenávratnou minulostí.

Deklarace vychází z neměnnosti a nezměnitelnosti poválečného uspořádání Evropy, je v ní respektována kontinuita českého právního řádu, současná realita České republiky a všechny základní jistoty našich občanů v oblasti právní, majetkové i vlastnické. Text nezakrývá, že názory na některé otázky zůstávají v obou zemích rozdílné, obsahuje však závazek obou stran, že své další, budoucí vzájemné vztahy nebudou politickými a právními otázkami, které pocházejí z minulosti, zatěžovat.

Právě to je těžištěm deklarace a v tom spočívá její smysl. Její autoři věří, a já s nimi, že tím může být ze vztahů mezi našimi zeměmi odstraněno to, co bylo zdrojem podezírání, nedůvěry a obav. Mělo by skončit neustálé přiznávání či odmítání viny na jedné či druhé straně a mělo by převážit soustředění se na to, co česko-německé vztahy skutečně charakterizuje dnes. A tím je rozsáhlá, rychle rostoucí, všestranná spolupráce a společný zájem na vytvoření nové úrovně důvěry mezi oběma zeměmi. Z podpisu deklarace mohou mít radost všichni ti, kterým leží na srdci budoucnost naší země a její dobré mezinárodně politické postavení. Mohou z něho mít radost i všichni ti, kteří mají zájem na vzájemných nekomplikovaných vztazích obou zemí. Zklamáni mohou být - a to na obou stranách - ti, kteří si na vytváření atmosféry nedůvěry, obav a nároků založili svou politickou kariéru, a kteří přežívající problémy minulosti celá léta či desetiletí politicky zneužívali.

Jsem přesvědčen, že občané a všechny zodpovědné politické síly v obou našich zemích, jak v České republice, tak ve Spolkové republice Německo, význam česko-německé deklarace chápou, že zapomenou na krátkozraké a krátkodeché stranické spory, že předložený text podpoří a že se ho nebudou pokoušet při parlamentním projednávání doplňovat takovými usneseními či doprovodnými texty, které by samotný text deklarace relativizovaly a učinily bezvýznamným. Schválení deklarace v parlamentech obou zemí bude zodpovědným krokem ve prospěch České republiky i Spolkové republiky Německo, ve prospěch občanů obou zemí a ve prospěch produktivní evropské spolupráce.

Vy, pane spolkový kancléři, jako přesvědčený Evropan, který přesto nepřestal být německým patriotem, stejně jako my jsme zůstali patrioty českými, mi jistě rozumíte. Sledovali jsme a sledujeme Vaše nezměrné úsilí o uskutečnění evropské integrace. Víme, že jste stoupencem rozšíření Evropské unie a Severoatlantické aliance. Jsme Vám vděčni za podporu našich snah zúčastnit se spolu s Vámi a s dalšími demokratickými státy budování prosperující, stabilní a bezpečné Evropy.

Jsem rád, že jsem mohl deklaraci jménem vlády České republiky a věřím, že i jménem všech českých občanů, podepsat, děkuji kancléři Helmutu Kohlovi za jeho důležitý osobní přínos k jejímu dokončení a vyjadřuji přesvědčení, že jeho dnešní návštěva v Praze předznamenává novou etapu vztahů mezi našimi zeměmi.

Václav Klaus, 21. ledna 1997