OTÁZKA: Syruček: Grégrův plán Strategie národohospodářského oživení, pokud bude do 30. června dopracován, má být pro vládu hlavním "trhákem" příštího období. Vy jste měl k němu od samého počátku výhrady. Týkají se zásadně celé koncepce, nebo způsobu zásahu státu do otázek ekonomického oživení, či navrhovaných finančních zdrojů?

Pavel: Otázku bych chtěl doplnit: Český průmysl se nachází v určité situaci a Grégrův plán je nepochybně pokusem o její dlouhodobější řešení. Jaký je váš názor na možnosti oživení českého průmyslu, na podporu vybraných odvětví, případně konkrétních podniků?

Nevěřím v průmyslovou politiku. Myslím, že to je myšlenka falešná, že tudy pozitivní cesta v žádném případě nevede. Samozřejmě jsem si vědom toho, že jsme i my, když jsme byli ve vládě, prováděli jistou formu průmyslové politiky. Ale dávali jsme si velký pozor, aby to byla politika jen nepřímá, a aby se stát v žádném případě nepokoušel přímo plést do jednotlivých podniků, oborů, odvětví. Grégrův nápad, podle mého názoru, ani tak moc nápadem není. Je to jistý konglomerát věcí, shrnutí toho, co ministerstvo už dávno dělá či hodlá dělat. mnohé z toho jsme začali už my a nic specificky nového v tom není. Ale podařil se mediální trik s názvem "velký třesk". To je bezvadný nápad a tím pan Grégr upoutal pozornost médií a dalších politiků. Já bych z toho tak velkou věc nedělal. Nový je pokus převést některé peníze z privatizace do pozitivní státní intervenční průmyslové politiky. Ty peníze ministr Grégr ještě nemá, nikdo mu je nepřislíbil, nikdo mu je zatím nedává, takže mně se zdá předčasné to příliš komentovat.

OTÁZKA: Syruček: Ale přesto. Řekněme, že peníze z privatizace přijdou. Jste zastáncem myšlenky, aby se s nimi spíš řešil problém deficitu státního rozpočtu, anebo aby se podpořila tzv. prorůstová politika, či jak to budeme nazývat?

Výraz "prorůstová politika" nepřijímám, nepatří do mé ekonomické výbavy. Sny o privatizačních výnosech se velmi rychle rozplývají a vláda v žádném případě tolik peněz, kolik očekávala, nedostane. A za druhé, prostředky z privatizace nejsou volné, protože tato vláda zvolila úplně jiný model privatizace než vlády předchozí. Základní charakteristikou tohoto modelu privatizace je, že je nesmírně finančně náročný, nikoli finančně výnosný. Vláda přijala koncept, že podnik oddluží, nalakuje narůžovo a pak prodá. Připouštím, že to je možné, ale v souhrnu to většinou vynáší strašlivě málo a dokonce velmi často na to daňoví poplatníci doplácejí. Takže nevěřím, že nějaké peněžní prostředky vzniknou. A to úplně vynechávám debatu, zda se stát - vláda, Parlament - rozhodne vložit je tímto směrem nebo směrem úplně jiným. Dobře víte, že existují tlaky ze školství, zdravotnictví, penzijního systému, sociální politiky, obrany a dalších resortů. Takže vůbec není nikde dáno, že ty privatizační peníze doputují do našeho průmyslu. Kdyby tam doputovaly, teprve pak by bylo otázkou, jak je použít. Ale dnes jsme v období mimořádně vysokého deficitu veřejných financí. A nevěřím, že v jakékoli vládě může projít myšlenka, aby se takový deficit nebral v úvahu, nesnižoval se a naopak, aby se dále expandovaly státní výdaje.

OTÁZKA: Pavel: Jsem spíše na vaší straně v hodnocení zasahování státu do ekonomiky. Mohl bych uvést řadu příkladů třeba z mediální oblasti, kde stát zasahoval do různých podnikatelských rozhodnutí a vždycky to dopadlo špatně. Na druhé straně mám pocit, že jsou oblasti, kde si myslím, že by se určité rozhodnutí státu mohlo projevit přece jen pozitivně. Uvedu konkrétní příklad. V Brandýse nad Labem je výroba komunálních vozidel. Továrna nebyla nijak zvlášť moderní, ale vyráběla a zaměstnávala místní lidi. Komunální vozidla se většinou kupují z prostředků obcí, to znamená jsou to veřejné finance. Teď mají samozřejmě problémy s odbytem, protože se na trhu objevila vozidla ze zemí Evropské unie. Domnívám se, že kdyby se třeba v takovém případě účelově vázaly prostředky, že komunální vozy se musí nakupovat u domácího výrobce, mělo by to řadu pozitivních efektů.

Nejsem fundamentalista. Fundamentalismus je dobrá věc pro filozofický esej, ale ne pro praktickou politiku. Kdybych mohl dělat odrážky, řekl bych: Nejsem proti průmyslové politice v individuálních případech, ale musí jí být jako šafránu. Za druhé, jsem pro státní pomoc v oblasti infrastruktury. Široce definované, nejen v podobě dnešních debat o dálnicích. Za třetí, nemám nic proti státním či veřejným či komunálním zakázkám se striktní podmínkou pro domácí byznys. Poznámka na okraj: Letím-li v neděli z New Yorku, požádám o mattonku a dostanu místo toho perlivou vodu mně neznámé značky s výkladem, že mají smlouvu s CocaColou, která jim nedodává mattonku, mohu vyletět z kůže. To za třetí. Za čtvrté: Založili jsme Záruční a rozvojovou banku a garanční fondy a je třeba umět je používat. Za páté: Založili jsme Českou exportní banku. Takže já bych v těchto případech nefundamentalisticky říkal: Nechť stát postupuje rozumně.

OTÁZKA: Syruček: A co se týče existujících státních podílů v podnicích?

Těch bych se co nejrychleji zbavoval. Není sebemenší důvod, aby zůstávala původní zvláštní schémata privatizace. Nikdy jsem je nevítal, i když vznikala i za mé vlády. Vždycky je protlačovalo ministerstvo průmyslu, ale já jsem byl proti této formě.

OTÁZKA: Syruček: Přejděme k otázce deficitu státních a veřejných rozpočtů. Největší zátěží jsou samozřejmě mandatorní výdaje. Co s nimi?

Musí se zásadním způsobem zrekonstruovat. Jestli celé období 90. let bylo dekádou hlavně ekonomické transformace a pokusem převést maximum ze státního do soukromého sektoru, dekáda prvního desetiletí 21. století musí být desetiletím zásahu do oblasti veřejného sektoru. Za tu považuji i oblast sociální, zdravotní, školskou, prostě celý tento komplex. Musí projít hlubokou transformací. Doufám, že se vynoří nějaký velký transformátor, který bude mít sílu ji udělat. Není jím a nebude jím v žádném případě pan Špidla. Ten je naopak zárukou statu quo, udržování neudržitelného, pokusu o přežívání minulých modelů. Radikální zásah do těchto systémů je podle mého názoru zásadní otázkou přežití české společnosti v novém století a tisíciletí.

OTÁZKA: Pavel: Dovolte mi malou poznámku. Myslím si, že bude pro vás velice nebezpečným soupeřem. Je typem středoškolského učitele, který velmi srozumitelně formuluje, mnohé ale říká trochu zamlženě. Osloví však velice širokou populaci.

V žádném případě není hloupý.

OTÁZKA: Syruček: Vraťme se k mandatorním výdajům. Jsou různého charakteru. Je to důchodové zabezpečení, sociální pomoc v nezaměstnanosti apod. Patří sem problematika Ostravska a severních Čech. Čím déle budeme uplatňovat politiku podpory v nezaměstnanosti, tím budeme de facto oddalovat kardinální reformu, jakou třeba muselo projít francouzské Alsasko-Lotrinsko před 30 lety. Jaký je váš názor na řešení těchto otázek?

Za prvé bych řekl, že je potřeba, abychom se na slovo "mandatorní" dívali v širokém slova smyslu. Řada komentátorů mandatorní výdaje zužuje na oblast explicitní výplaty nějaké částky nějakému konkrétnímu jednotlivci. To je jenom jedna složka mandatorních výdajů. Ne náhodou zdůrazňujete platby v nezaměstnanosti jako viditelný příklad. Než se dostanu k nezaměstnanosti, chtěl bych zdůraznit, že nás musí více trápit implicitní platby, jako je třeba bezplatné školství. Není explicitním vydáním peněz do ruky nějakého občana, kde se to poměrně dobře sečítá a každý ví, kolik to stojí. Mluvím-li o zásadním zásahu do mandatorních výdajů, tak zdůrazňuji nejen částky explicitní, což je vršek ledovce, ale spíše částky implicitní. Platby do zdravotnictví nejrůznějšího typu také nejsou pro vás osobně explicitním příjmem. Není jím to, když dostanete zadarmo lék nebo vás zrentgenují. Neberete to jako platbu pro svou osobu. Přijímáte to jako bezplatnou službu. Chci právě to zdůraznit, protože to je velmi důležitá, velmi netriviální záležitost.

OTÁZKA: Syruček: Chtěl jste se však také vyjádřit k nezaměstnanosti?

Pokus zvyšovat nejrůznějším způsobem platby v nezaměstnanosti, jak se o to pokouší dnešní vláda a zejména ministr práce a sociálních věcí, je zcela neproduktivním způsobem boje s nezaměstnaností. Jak nám ukazuje zkušenost z celé Evropy, čím více zvyšujeme podpory v nezaměstnanosti, tím více zvyšujeme nezaměstnanost. Tato zákonitost je známá a není k tomu co dodat. Jenom někteří lidé tomu pořád nechtějí věřit. Vysvětlují to úplně opačně. Souboj o tuto otázku bude nepochybně jedním ze soubojů dnešní doby.

OTÁZKA: Syruček: Státní rozpočet má dvě základní položky - výdaje a příjmy. Otázka příjmů, to je především otázka daní.

Ano, nejsme zemí, kde by příjmy byly založeny na ropě, jako je to např. u Mexika či Norska. Tam jsou daně menší částí příjmů státního rozpočtu, zatímco větší pramení ze zisků státních ropných společností, jež automaticky přecházejí do státního rozpočtu. U nás jsou daně v širším slova smyslu základním prvkem příjmu státního rozpočtu.

OTÁZKA: Pavel: Přišli jste s myšlenkou rovné daně...

Změna daňové soustavy je naprostou nezbytností. Současný systém nemůže dlouhodobě přežívat. Musíme se pokusit jej radikálně změnit. Řekl bych, že prvním předpokladem je zásadní zjednodušení daňové soustavy. To by zvýšilo důvěru občanů v tento systém, který by se zbavil nekonzistence, nepřehlednosti, nejednoznačnosti, složitosti. To by zlikvidovalo mnoho šedých zón, na obě strany. Jak pro plátce, tak pro ty, kteří daně vybírají, kde také vládne obrovské nejasno. Dále si myslím, že je třeba zrušit nejrůznější výjimky, úlevy a odčitatelné položky. Jsou nepřehledné a jsou výhodou pro největší plátce, protože v nich umějí nacházet skulinky, zatímco ti malí nikoliv. Takže zjednodušení daňové soustavy je úkol číslo jedna.

Myšlenka rovné daně je jednou z forem tohoto zjednodušení. Možná až příliš radikální. Bylo by optimální, kdyby vznikla rovná daň. Jako realistický politik bych si však kladl cíl o kousek nižší - směřování k rovné dani, která je něco jako absolutní bod mrazu nebo rychlost světla.

My se k ní můžeme pouze nějakým způsobem přibližovat. Tak bych si dnes troufal prezentovat myšlenku rovné daně. Skoro do závorky říkám, je to téměř nedosažitelný cíl. Zdá se mi však nezbytné nejrůznějším způsobem k němu nakročit.

OTÁZKA: Syruček: Čísla o ekonomickém růstu z loňského roku jsou poměrně příznivá, i vy jste je hodnotil kladně, byť s opatrností, zda jsou skutečně signálem trvalého růstu. Podle Grégrových představ bychom měli během dvou, tří let dosáhnout pěti až šesti procentní roční růst. Vy zřejmě takovým optimistou nebudete?

Já pana Grégra nijak nedémonizuji a také odmítám zjednodušování jeho přínosu pro naši ekonomiku a stejně tak odmítám módní jednoduché vtipkování. Ale pan Grégr je pořád zakotven v myšlení o tunách, kilometrech, hektolitrech apod. Žije podle mne výlučně v produkčním světě. Ekonom by řekl - pohybuje se pouze na nabídkové straně ekonomiky. O to se pokoušel komunismus a centrální plánování a všichni víme, že tudy cesta nevede. Pan Grégr nám neříká vůbec nic o stránce poptávkové. Ale ekonomie je založena na myšlence, že máte i poptávku, i nabídku. Druhý problém je, že pan Grégr vidí jako omezení pouze opět prvky na nabídkové straně. Tu je málo investic, tu málo elektřiny, nebo málo kvalifikovaných pracovních sil. Ale tak to není. Naše ekonomika má dnes dvě nesmírně problematické věci - a teď se ve mně mísí ekonom-analytik s politikem. Jako ekonom analytik bych je chtěl nemilosrdně, drásavě pojmenovávat, jako politik nechci vydávat poplašné zprávy. V tomhle smyslu jsem v jistém vnitřním rozporu. Chtěl bych připomenout každému, že máme současně dva deficity. Na straně jedné deficit veřejných financí a na straně druhé deficit vnějších vztahů (běžného účtu platební bilance). Kolem roku 1996 jsme měli problém jednoho z nich - deficit vnějších vztahů. Začal dosahovat velmi nebezpečných rozměrů. Rok před tím vypukla neslavná mexická krize. Pozorně jsme tuto krizi sledovali. Byl jsem na mnoha zahraničních ekonomických konferencích, kde se rozebíraly příčiny, důsledky atd. Všichni se shodovali v tom, že příčinou nebyl žádný problém na nabídkové straně ekonomiky. Příčina byla jedině na druhé - poptávkové - straně ekonomiky. Od té doby také v odborné literatuře existuje termín dvojí deficit, paralelní deficit veřejných financí a vnějších vztahů. Dobře si vzpomínám, jak jsem tehdy sebevědomě jezdil po světě a říkal: víme to, ale jsme klidnější, protože máme jenom jeden z těchto deficitů. Držíme státní rozpočet, aby nevznikl i deficit rozpočtový. To byla jedna etapa. Víme, jak dopadala. Nechci se znovu přít o příčiny toho, co se u nás odehrálo v letech 1996 - 97 ze strany centrální banky. Nicméně dneska máme dvojí deficit. Jeho existence by už měla rozsvítit výstražné světlo v hlavách všech šéfů hospodářské politiky. Opravdu to není o tom, jestli přitáhnu ještě jednoho investora, který v Hranicích na Moravě nebo někde jinde začne stavět něco, co za šest let začne přinášet přínos i pro státní pokladnu. To je sice bezvadné a je jen dobře, jestli k tomu pan ministr průmyslu přispěje i svým šarmem. Ale jde o to, že máme dvojí deficit - dnes, v dubnu 2001. To je to výstražné světélko, které bliká u všech ratingových agentur, všem mezinárodním finančním institucím a samozřejmě nám samotným. Zdá se mi, že to pan Grégr vůbec nebere v úvahu. To je chyba a měli by mu to jeho vládní kolegové dost důrazně sdělit.

OTÁZKA: Syruček: Dost výrazně o tomto nebezpečí hovoří například poslední zpráva Světové banky. Ale vím, že máte výhrady ke zprávám světových institucí?

Nejde o to, že bych měl výhrady. Prostě odmítám myšlenku, že to je ono moudro, které neznáme. Když jsem si na počátku 90. let četl názory, které putovaly od MMF nebo SB, byly v té době identické s našimi. Čili, spíše jsme je nepotřebovali, protože jsme je dostatečně razantně prosazovali sami. Občas jsme mohli mít tendenci říci - říká to i MMF. Tak se Klaus stal v té době pro komunistické a sociálně demokratické poslance exponentem MMF. Pak nastal v pohledu na českou ekonomiku rozpor. Začali jsme nesouhlasit s řadou postojů a návrhů MMF. Byly chybné a oni to dneska jednoznačně uznávají. Třetí fáze je nyní, kdy MMF a SB začínají říkat něco, co já opět považuji za samozřejmé a co současná vláda moc slyšet nechce. Nemám žádný spor s těmito institucemi, já s těmi lidmi běžně komunikuji. Přesně před týdnem jsem měl významné setkání v New Yorku, v jednom prestižním klubu jsem vystupoval spolu s prvním viceprezidentem Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj Charlesem Franckem. S lidmi z těchto institucí se dohadujeme před plným sálem diváků, pak spolu sedíme u stolu a bavíme se o té či oné věci. Takže démonizace toho, zda jsem pro nebo proti je, myslím, zbytečná.

OTÁZKA: Syruček: Když hovoříme o bankách, vraťme se na českou půdu. Jak posuzujete současnou politiku České národní banky a její jisté vztahy, řekl bych přátelštější, s vládou?

Neřekl bych, že to správné slovo pro vztahy ČNB s vládou je "přátelštější". Za prvé, ty vztahy vždycky nebyly špatné. Ty se zdramatizovaly v jedné jediné chvíli, když 19. června 1996 centrální banka udělala zatím v historii své existence největší zásah do své měnové politiky a to bez sebemenší konzultace s vládou. Bylo to v den mých narozenin. Ve čtyři hodiny odpoledne se dostavil pan guvernér s celou bankovní radou, přinesl mi kytku a láhev nevím čeho a řekl: Tak jsme dnes měli bankovní radu a udělali jsme zásadní zásah do měnové politiky. Řekl jsem: To si snad děláte legraci, to nemůžete myslet vážně. Odpověděli mi, vy teď máte koaliční jednání o sestavení vlády, protože to bylo po volbách, a mysleli jsme si, že vůbec nemáte čas se tím zabývat. To byl zárodek sporu. A jak to zahýbalo s českou ekonomikou!
Dneska se vyměnilo vedení banky a na mnoho věcí se dívá daleko rozumněji, je komunikativnější. Všiml jsem si řady výroků guvernéra Tůmy ohledně hodnocení celého desetiletého období a s plnou vážností říkám, že je to něco úplně jiného, než co se dostává do mediálních klišé. Před dvěma dny jsem moderoval seminář Centra pro ekonomiku a politiku s názvem Měříme správně inflaci? Jako jednoho z pěti řečníků jsem pozval členku bankovní rady Michaelu Erbenovou. Zcela jasně se vyjádřila ke zbytečně dlouhé a tvrdé restrikci, která v letech 1997 - 98 ekonomiku strašlivě zatlačila. Dnes vidím v chování centrální banky daleko větší míru realismu a jsem tomu rád. Na počátku 90. let jsem byl několikrát pozván na setkání s bankovní radou. Nedovedu říci, kdy toto setkání bylo poslední, snad někdy kolem roku 1994 - 95. Považuji za průlom, že mě pan guvernér pozval znovu na takovéto setkání, které se uskuteční 14. května v dopoledních hodinách a bude spojeno s prohlídkou nových prostor banky a se společným obědem. Nejde jenom o lepší vztahy ČNB s vládou, ale banka se vůbec snaží více komunikovat.

OTÁZKA: Syruček: Přejděme k problematice našich vztahů s Evropskou unií. Hodně se diskutuje o přechodných obdobích v souvislosti s aplikací tzv. čtyř základních svobod. Máte velmi kritické výhrady, aby pro nás platilo přechodné období na volný pohyb osob. S tím souvisí požadavek druhé strany, abychom nežádali přechodné období na volný prodej nemovitostí, především půdy, pro cizince. Prý tím bráníme volnému pohybu kapitálu.

Nepleťme lidi. Prodej nemovitostí, prodej půdy nebyl v žádném případě základním prvkem evropských svobod. Patří to do jiného patra evropského integračního procesu.

OTÁZKA: Syruček: Záměrně jsem se takto ptal, protože tak jsem to slyšel z úst evropských diplomatů.

Odpověď bych rozdělil na tři části. Základní problém vidím v absenci racionální politiky českého státu vůči EU. To je alfa a omega všeho. Pořád jedeme na vlně jakéhosi nezpochybňovaného huráevropanství, které obecně vychází z teze, že naše integrace se západní Evropou je věc dobrá a naše setrvávání v Evropě východní je věc špatná. Podíváme-li se na svět těmito zjednodušenými brýlemi, pak jsme opravdu na vlně huráevropanismu. Nicméně si myslím, že dosavadní politika českého státu je špatná, respektive je to absence skutečné politiky. Dělají se kroky ad hoc, diskutuje se jeden týden o dovozu hovězího masa a druhý týden o prodeji půdy cizincům, třetí týden o dumpingu českého hutního průmyslu.

OTÁZKA: Syruček: Promiňte, že vám skáču do řeči. Není to proto, že máme v podstatě tři zahraniční politiky - vládní, hradní a parlamentní?

To je velmi významná věc! Sám bych ji nenakousl, abych nebyl obviňován, že znovu napadám pana prezidenta. Ale to, co se odehrává v poslední době kolem kubánské rezoluce, kolem jmenování českého velvyslance v USA, přesahuje představivost normálního smrtelníka. Ještě štěstí, že průměrný Čech o tom netuší vůbec nic. Že by byla parlamentní politika tak výrazná, to bych si říci netroufl, i když parlamentáři jsou v intenzívním kontaktu se světem a s Evropou zvláště a svůj prvek do zahraniční politiky v každém případě přinášejí. Když ODS říká libovolné teze, hned je okřikována a já myslím, že je to velká chyba. To za prvé. Druhá věc: diskuse o přechodných obdobích je legitimní, koneckonců o tom je negociace o členství v EU. Byla s každou nově přijímanou zemí a kdybychom rezignovali na toto vyjednávání, byli bychom hloupí a sami proti sobě. Zkušenost je jasná. Co nevyjednáte před vstupem, už nevyjednáte nikdy! Diskuse je nezbytná, ale musí být založena na jasné koncepci a ne na takovém malém taktizování, kdy jeden den něco uhádáme a druhý den dvě jiné věci prohrajeme. Třetí věc je konkrétní diskuse o konkrétních záležitostech. Zmínil jste prodej půdy a pozemků. Trval bych na tom, že to není součást základních svobod, na kterých byla založena evropská poválečná integrace. Patří do jiného šuplíčku, jiného patra dohod o Evropě. Jsem přesvědčen, že debata o pohybu pracovních sil je debatou klíčovou. Je to tou debatou o EU, která u nás má být vedena. Buď jsme plnoprávnými členy, nebo jimi nejsme. Myšlenku dvojnásobného kandidátství přijmout nemohu. Kandidátství je na to, abychom některé věci vzájemně dořešili. Názor, že skončí jeden typ kandidátství a nastane druhý, po našem vstupu, považuji za naprosto neracionální. Také dost dobře nevím, jak je možné, že mají odbory v Německu a v Rakousku takovou moc, aby ovlivnily nejen své vlády, ale dokonce své bruselské úředníky a reprezentanty.

OTÁZKA: Syruček: Cítím ještě jeden paradox. Když v 50. letech začínalo Evropské společenství, snažilo se, aby probíhala co nejširší výměna osob, od studentů po pracovní síly, aby se tím ta Evropa sblížila. Nás chce ale západní Evropa držet jako v karanténě a sbližování se brání.

Jedněmi ústy nám říkají, že jsme málo evropští, že jsme příliš zakleti v myšlence národního státu, ale v okamžiku, kdy by měli udělat reálný krok, aby tomu tak nebylo, přesvědčují nás, že by to mělo trvat nadále. Nevím, čeho se Evropa bojí. Že ukradneme pár pracovních míst - nevím komu, v Rakousku nebo v Německu? Jestli se opravdu bojí o národní cítění v Rakousku a Německu, ať nám to řeknou nahlas, ať otevřou karty.

OTÁZKA: Pavel: Rád bych otázku k předvolebnímu období, které už vlastně začalo, zahájil osobní vzpomínkou. Zúčastnil jsem se rozhovorů u kulatého stolu v listopadu v roce 1989. Všichni, kteří u toho stolu tehdy seděli, se obávali, aby to dobře dopadlo na obou stranách. Pak jednoho dne přišel člověk, kterého v té době nikdo pořádně neznal. Velice jasně jste formuloval co si myslíte, že by mělo být předmětem hospodářské politiky. Vstoupil jste do politiky a jste politikem, který je do určité míry konsistentní, přestože politik musí dělat spoustu kompromisů. Přemýšlíte o tom, s čím půjdete do volebního boje, který za chvíli začne? Už také nejste nepopsaný list papíru.

Položil jste mnoho otázek. Čím začít? Za prvé bych řekl, že předvolební boj už u nás de facto začal. Důvod je zřejmý. Ve volbách v červnu 2002 půjde o ovlivnění zásadního charakteru budoucnosti našeho státu. Troufl bych si říci, že na více než jedno volební období dopředu. Těmito volbami bude předurčeno celé první desetiletí tohoto století. Všichni to vědí a také se na to výrazně připravují. Právě jsme oslavili 10leté výročí ODS a proto jsme vykopli míč našimi zásadními postoji. Jak rekapitulací, tak pohledem dopředu. Jsme konsistentní a proto zůstaneme u našich starých, dobrých témat. Je to vztah jednotlivce a státu, otázka typu politiky ve smyslu parlamentní demokracie nebo tzv. občanské společnosti, je to otázka tzv. levného státu, do níž patří i ty daně a mandatorní výdaje, o kterých jsme tady hovořili. Nepochybně přijdeme se zásadními stanovisky k revizi existujících systémů, ať už je to zdravotní, sociální, penzijně důchodové pojištění atd. Přesto si ale myslím, že hlavní nosné téma i hlavní sjednocující nit bude, jak naložit s momentem opuštění dominance státního útvaru zvaného Česká republika a přechodu do jiného útvaru - nazývajícího se Evropská unie. Jak tento krok zvládnout, jak zemi sjednotit před tímto osudovým krokem, jak ji nenechat rozpolcenou, rozhádanou a v tomto smyslu nebezpečně oslabenou v okamžiku vstupu do EU.

OTÁZKA: Pavel: A sebereflexe uplynulých deseti let?

Sebereflexe je věc nezbytná a analytik ve mně hodnotí každý krok, který udělal či dělá. Na druhé straně, perete-li se o samu podstatu celé 10leté transformace země, nemůžete začínat tím: "Kdyby se neudělal tenhle krok, tak by to bylo dobré."

Miroslav Pavel a Milan Syruček, Hospodářské noviny, 24.4.2001