Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Musíme trvat na zodpovědném…

Musíme trvat na zodpovědném eurorealismu

Projevy a vystoupení, 30. 3. 2000

Nemohu zde dnes slíbit nic nového a objevného, nicméně bych rád začal své vystoupení tvrzením, že kandidátské země, mezi kterými je i Česká republika, mají jasný a přímý zájem stát se účastníky evropského integračního procesu. Nenabízí se jim žádná alternativa, žádná jiná cesta, kudy se vydat. Jsou si vědomy faktu, že vstup do Evropské unie bude nákladný, nákladné je i období před vstupem. Předpokládají, a já soudím, že je to předpoklad správný, že ještě nákladnější by bylo do Evropské unie nevstoupit. Vím ale, že srovnání obou typů nákladů je nemožné nebo velice obtížné.

Pro mě je obtížné definovat jednolitý zájem Evropské unie. Zájmy Evropské unie jako unie snad ani neexistují. Existují jen zájmy jednotlivých členských států. V tomto ohledu se Evropská unie zatím nechová jako jednotný celek. Členské státy, dnešní členské země Evropské unie, však mají poněkud méně jasný a méně přímý zájem než země kandidátské. Myslím si, že je fér se o tom zmínit a že je fér tuto skutečnost přijmout. Členské země vědí, že nemají právo zavírat dveře svého vybraného klubu a bránit ostatním Evropanům ve vstupu. To ale nic neříká o jejich skutečném, velmi přízemním zájmu. Navíc je zájem těchto zemí velice heterogenní. Má mnoho vrstev a dimenzí. Existují velké a malé státy. Mezi jejich pohledy na rozšíření Evropské unie jsou velké rozdíly. Potom máme severní a jižní země, které se opět ve svých názorech liší. Máme země, které jsou geograficky velmi vzdálené a naopak velmi blízké potenciálním novým členům. Jejich zájmy se opět liší. Máme země více zemědělské a méně zemědělské. To je také velký rozdíl. Máme země bohatší a chudší. Tato nesourodost, která zde objektivně existuje, musí být při rozšiřování Evropské unie brána v úvahu.

Dalším problémem je skutečnost, že podpisy asociačních dohod mezi Evropskou unií a jejími budoucími členy a souběžné procesy liberalizace a otevírání se jednotlivých zemí po konci komunismu vytvořily velice zvláštní situaci, kdy stávající členské státy Evropské unie nevytěží z rozšíření Evropské unie nic dalšího, nic nového oproti tomu, co už teď mají. Obchodní vztahy se už rozvíjejí, investoři jsou tady, vzájemný obchod funguje. Vstup nových zemí do unie tuto velice výhodnou situaci pro členské země nijak nezmění.

Členské státy unie, a to z racionálních nebo iracionálních důvodů, se navíc obávají nákladů na rozšíření Evropské unie. Obávají se nezbytných fiskálních transferů, obávají se dělení se o rozsáhlé subvence do zemědělství, které vyplývají z jednotné zemědělské politiky v rámci Evropské unie, obávají se domácí zaměstnanosti nebo spíše nezaměstnanosti a problémů s ní spojených, které souvisejí s pohybem pracovní síly z nových členských států do dnešních členských států. Proto se domnívám, že mluvíme-li o vstupu do Evropské unie, musíme pečlivě zvážit všechny tyto skutečné zájmy. Je totiž něco jiného hezky promluvit a něco jiného zkoumat skutečné zájmy.

Poslední otázka, která je podle mého názoru fér, je ta, zda budou zájmy těchto dvou skupin zemí blízké, nebo zda se alespoň přiblíží. Europesimismus, defétismus je podle mého názoru opakem výrazu zodpovědného eurorealismu a to je něco, na čem musíme trvat. Odmítnutí přijmout takovou debatu – tomu říkám buď euronaivita, nebo pokrytectví.

Vážné přípravy či domácí úkoly musejí dělat obě strany. Budoucí členové se budou muset připravit na plnění makroekonomických kritérií podle Maastrichtské dohody. Budou muset také zlepšit mikrostrukturu svých hospodářství. Toho jsou si, myslím, vědomi a jsou si také vědomi skutečnosti, že musejí harmonizovat svoji legislativu ještě před vstupem do unie. Unie samotná musí provést institucionální změny, jinak nebude schopna přežít fungování více než patnácti členských zemí. Nechci soudit, čí úkoly jsou složitější, kterých lze dosáhnout dříve nebo později, ale chci říci, že nepřijímám názor, že nesplněné úkoly kandidátských zemí představují v současné době jedinou faktickou překážku rozšíření.

Mnohem důležitější pro členské i nečlenské státy Evropské unie je otázka udržitelnosti současných ekonomických a společenských praktik a postupů a ideologií, které stojí za nimi. Podle mého názoru je stávající systém v dlouhodobém pohledu neudržitelný. V situaci, kdy existuje nepopiratelný demokratický deficit a velká geografická vzdálenost mezi běžnými občany a těmi, kdo rozhodují v Bruselu, potřebujeme změny. Dílčí změny realizovány budou. Zdá se mi ale, že potřebujeme i změny radikálnější a revolučnější. Evropa se stala obětí plíživé byrokracie, narůstajícího regulačního aktivismu, nesnižujícího se protekcionismu a všezahrnujícího paternalismu na jedné straně a narůstajících planetárních ambicí oproti americké či asijské konkurenci. Obě tyto tendence jsou podle mého názoru velice nebezpečné a je potřeba je změnit.

Neexistuje žádná jiná oblast, kde by to bylo lépe vidět než na pokusech řešit dlouhodobé evropské potíže s nezaměstnaností. Evropská unie by neměla vycházet z toho, že v Evropě existuje fixní objem pracovních míst. Momentálně módní doporučení, vycházející z této teze, jsou zcela mylná. První doporučení: Zůstaňte doma. To je doporučení pro ženy. Zůstaňte doma a starejte se o děti. Druhé doporučení: Zůstaňte ve škole. To je doporučení pro mladé lidi. Studujte do třiceti. Nekomplikujte nám situaci na trhu pracovních míst. A za třetí: Podělte se o svoji práci. To je doporučení pro zbytek Evropanů. Mně se zdá, že pokud Evropa bude nadále trvat na takovýchto názorech, potom nemá žádnou dobrou budoucnost, nemá žádnou kvalitní budoucnost, ať už k rozšíření unie dojde dříve nebo později.

Václav Klaus, Praha, 30. března 2000

(Český překlad vystoupení Václava Klause na evropském bankovním a finančním fóru)