Hlavní strana » Ekonomické texty » Předmluva k II. vydání…

Předmluva k II. vydání učebnice Dějin ekonomického myšlení, nakladatelství C.H. Beck, říjen 2001

Ekonomické texty, 13. 11. 2001

Nejeden student, ale i nejeden graduovaný ekonom si často klade otázku, proč se má zabývat dějinami ekonomického myšlení. Zdá se jim totiž, že stačí znát soudobou učebnicovou, tedy již více méně kanonizovanou ekonomii. Ekonomie je dnes nepochybně vědou velmi propracovanou, vysoce formalizovanou a matematizovanou, což o žádné jiné společenské vědě říci nelze. Historie ekonomie proto na první pohled vypadá jako něco vzdáleného a minulého, jako něco, co obsahuje mnoho překonaných, „zaprášených“ či už dávno mrtvých myšlenek. S tímto postojem já ale v žádném případě nesouhlasím a věřím, že tato kniha přesvědčí každého svého pozorného čtenáře, že tomu tak není.

Dnes a denně nacházím mnoho argumentů o tom, že kvalifikovaný ekonom dnešní doby nevystačí se znalostmi ekonomie, jak je známe z dnešních učebnic. Díky tomu je možné uvést řadu důvodů, proč bychom měli znát nejen soudobý stav ekonomické vědy, ale i její dějiny. Začněme tím, že „učebnicová ekonomie“ už dávno není plnohodnotnou ekonomickou vědou, že spíše představuje její zhuštěnou a mnohdy až příliš zploštělou podobu. To je to první, co si uvědomíme, když se začneme vážně seznamovat s dějinami ekonomického myšlení. Teprve při tomto studiu pochopíme, že je všechno nejen složitější, ale také plnější, zajímavější a inspirativnější. Zjistíme například to, že „učebnicové keynesiánství“, mající více méně podobu několika protínajících se křivek, je něco úplně jiného než skutečné keynesiánství – tedy než dílo Johna Maynarda Keynese, obsahující jak jeho nespornou moudrost, tak i jeho omyly. A to se týká nejen Keynese a nejen ekonomie. Každá věda má svou historii a to platí o to víc pro vědy společenské. Jejich historie nám odhaluje kořeny, z nichž vyrůstaly, i bolesti, v nichž se rodily. Historie vědy nám předvádí vědu jako méně „šedou“, resp. jako více „zelenou“ než jak bývá obvykle učebnicově prezentována.

Vývoj ekonomické vědy má dvě, paralelně existující stránky. Tou první je vznik a souboj leckdy velmi kontroverzních ekonomických doktrín (a s nimi souvisejících doktrín politických), které se objevovaly a objevují jako reakce na aktuální otázky té které doby. Ekonomická věda nevznikala a nevzniká ani dnes v žádné uklizené a přehledné „laboratoři“, ale v reálném světě, plném palčivých ekonomických a politických problémů a sporů. A právě ty provokovaly velké myslitele k zaujímání ostrých postojů a inspirovaly je k tomu, aby napsali svá díla. A oni přitom zároveň objevovali nové nástroje ekonomické analýzy. Souboj ekonomických a politických doktrín byl proto současně procesem, při kterém se tříbila a zdokonalovala ekonomická argumentace a ve kterém byly objevovány nové prvky vědecké metody ekonomické analýzy. To je ona druhá stránka historického vývoje ekonomie.

Oba procesy – souboj doktrín a zdokonalování analýzy – se navzájem proplétaly a podněcovaly. Klasická doktrína svobody obchodu vznikla jako reakce na merkantilistickou doktrínu obchodní bilance. Zároveň s tímto sporem byl objeven zákon komparativních výhod. Adam Smith napsal své Bohatství národů jednak proto, aby ukázal omyly merkantilismu,  jednak proto, aby dal ekonomii takovou metodu analýzy, která by ji do budoucna vyvarovala omylů ekonomů v minulosti. David Ricardo napsal své Zásady ekonomie a zdanění jednak proto, aby poukázal na omyly tehdejší hospodářské politiky Anglie, ale zároveň proto, aby dal ekonomické vědě pevnou a logickou strukturu deduktivní vědy. John Maynard Keynes napsal Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz jednak proto, aby polemizoval s tehdejší neoklasickou ekonomií, ale i proto, aby ovlivnil hospodářskou politiku Velké Británie v období velké krize třicátých let. Friedrich von Hayek se zapojil do velmi raného sporu o ekonomickou racionalitu socialistického hospodářství a přitom vytvořil teorii rozptýlených znalostí, která revolučním způsobem prohloubila naše chápání podstaty cenového systému.

Většina velkých ekonomických pojednání vznikla jako reakce na skutečné (či domnělé) omyly předcházející ekonomické vědy či právě prováděné hospodářské politiky, ale zároveň obohatila ekonomickou analýzu o nové přístupy a nástroje. V ekonomických sporech se zdokonalovala „technika“ ekonomického uvažování. Zatímco různé doktríny odrážely svou dobu, objevované nástroje ekonomické analýzy se stávaly nadčasovou a permanentní součástí ekonomické vědy a její metodologie. Tím, jak si ekonomie vytvářela a zdokonalovala své metody a své nástroje analýzy, přestávala být pouhou znalostí a stávala se vědou. I když velký znalec dějin ekonomie Joseph Alois Schumpeter řekl, že „věda je vytříbený zdravý rozum“ (science is refined common sense), určitě tím nebylo myšleno, že jsou doktríny určeny k zapomenutí. Jsem, spolu s ním, hluboce přesvědčen, že ekonomie není pouhým „kufříkem nástrojů“, ale i pokladnicí nesmrtelných myšlenek. 

Dodnes nás udivuje, jak se mohli velcí myslitelé osmnáctého a devatenáctého století obejít bez elementárních grafických a matematických nástrojů, které dnes v ekonomii běžně používáme. Jak mohli napsat svá velká díla, prodchnutá ekonomickou a politickou moudrostí a přitom neumět rozlišovat třeba poptávku a poptávané množství, což dnes musí umět každý začínající student ekonomie? Jak např. mohl vypadat Kapitál, kdyby Marx znal marginální analýzu? Tak bych se mohl ptát ještě dlouho. Dnes jsme po „technické“ stránce vybaveni daleko lépe než všichni ti staří velikáni ekonomie. Často se nám ale stává, že pro samou ekonomickou techniku zapomínáme na ekonomickou moudrost, kterou nám tito ekonomové odkázali. Právě to nám studium dějin ekonomie velmi důrazně připomíná – úsilí o formální dokonalost ekonomické analýzy nás nesmí připravit o sílu myšlení našich velkých předchůdců.  

Mohli bychom snad říci, že by soudobá ekonomie ve svém vlastním zájmu měla uchovávat jen to pravdivé a životaschopné a že by měla zavrhovat mylné teorie a překonané doktríny minulosti. Proč vůbec studovat minulost vědy, byla-li by plná nejrůznějších slepých uliček? Proč se vracet k dávným omylům a zabývat se tím, proč vznikly a jak byly vyvráceny? Dovoluji si tvrdit, že je to proto, že i naše soudobá ekonomická věda je plná omylů, zkreslených představ a mýtů. Mnohé z nich budou v budoucnu nepochybně vyvráceny, ale aby se tak stalo, musí být ekonomové schopni kritického myšlení a nesmí slepě věřit tomu, že je soudobá věda něčím jako čistým destilátem pravdy.

Chybné myšlenky minulosti se navíc do naší vědy znovu a znovu vracejí, tentokráte oblečeny do „lepších šatů“ dokonalejší ekonomicko-matematické formální analýzy. Vyvrátit je vyžaduje znát jejich minulost, ukázat je v pravém světle znamená připomenout si všechny ty dávno zapomenuté spory jejich obhájců a odpůrců. V tom je důležitá znalost minulosti vědy a proto je třeba umět spojit ji s přítomností. O merkantilismu se například soudí, že byl vyvrácen klasickou politickou ekonomií již v osmnáctém století – a přitom jsou jak dnešní ekonomické diskuse o mezinárodním obchodě, tak i dnešní hospodářské politiky snad všech zemí světa stále zatíženy původními merkantilistickými mýty. Při studiu dějin si proto často s překvapením připomeneme, že není „nic nového pod sluncem“.

Ekonomové dnes vesměs pokládají ekonomii za pozitivní vědu – za vědu, zabývající se analytickými soudy, které je možné empiricky potvrdit nebo vyvrátit. Ekonom, který chce používat skutečně vědeckou metodu zkoumání, se od svých hodnotových soudů musí oprostit a musí zapomenout na své vlastní filosofické i etické hodnoty a preference. To je však velmi obtížné a málokdo to dokáže, protože se každý z nás dívá na svět skrze své vlastní hodnoty. V přírodních vědách tento problém neexistuje (nebo je aspoň daleko slabší), ale ve společenských vědách existuje velmi zřetelně. Je proto zajímavé sledovat i to, jak se rodila ekonomie jako pozitivní věda.

První zárodky ekonomického myšlení nacházíme u starořeckých filosofů a u středověkých scholastiků – v obou případech jako pevnou a organickou součást jejich etiky. Rané dějiny ekonomického myšlení jsou proto v podstatě postupným a velmi pomalým procesem emancipace ekonomie od filosofie. I když za počátek vzniku ekonomie jako vědy považujeme Smithovo Bohatství národů, ekonomie v dílech velkých klasiků zůstává neoddělitelně propojena s jejich filosofickým pohledem na svět. Pro Adama Smithe byl řád přirozené svobody v první řadě systémem přirozeně spravedlivým, přirozeně etickým. Žádný z klasiků neodděloval „má být“ od „je“. „Klasikem“ ekonomie jako pozitivní vědy byl teprve Nassau Senior, který se zřejmě jako první (v roce 1836) pokusil o vytvoření „čisté“, axiomaticky vybudované ekonomické vědy, zbavené jakýchkoli názorů na otázky politické a sociální. Jeho pokus úspěšný nebyl a sám Senior byl zastíněn svým současníkem Johnem Stuartem Millem, jehož politická ekonomie byla naopak viditelně proniknuta filosofií utilitarismu.

Teprve na konci devatenáctého století se začíná prosazovat představa o ekonomii jako o výlučně pozitivní vědě. Explicitně to vyjádřil John Neville Keynes (otec Johna Maynarda) ve své knize Scope and Method of Political Economy z roku 1891. Na to navázali další velcí teoretikové a metodologové. Avšak dodnes panují v ekonomických kruzích silné pochybnosti o tom, zda je např. teorie společenského blahobytu slučitelná s pojetím ekonomie jako pozitivní vědy.

Dějiny vědy nám názorně ukazují, jak se rodí nové hypotézy a teorie. Na počátku je to, co Schumpeter nazýval „zábleskem génia“ nebo přesněji preanalytickou vizí. Preanalytická vize je intuice či nápad, který se stává výzvou pro vědeckou obec. Teprve pak přichází ke slovu vědecké zkoumání, formulování logicky konsistentní teorie a empirické dokazování její pravdivosti nebo nepravdivosti – a ovšem také spory mezi jejími zastánci a odpůrci. Teorie ovšem nezůstávají izolované. Jakmile je na světě dostatečně velká skupina teorií, pokrývající určitou specifickou oblast zkoumání, přicházejí ke slovu syntetizátoři, kteří jednotlivé teorie propojí v ucelený myšlenkový či teoretický systém. Ekonomická věda nalezla své velké syntetizátory zejména v Adamu Smithovi, v Johnu Stuartu Millovi, v Alfredu Marshallovi a v Knutu Wicksellovi, jejichž velká díla sama o sobě zosobňovala tehdejší podobu ekonomické vědy. Není divu, že se Millovy Zásady politické ekonomie (1848) a Marshallovy Zásady ekonomie (1890) staly ve své době na několik desetiletí nejen průkopnickým teoretickým činem, ale i pro studenty vhodnými učebnicemi ekonomie. Teprve později, spolu s tím, jak se ekonomická věda rozšiřovala a prohlubovala, skončila doba velkých syntetizátorů a jejich díla nahradily učebnice, redukující obsah nesmírně rozsáhlé vědy na studenty zvládnutelné penzum znalostí.

Dějiny ekonomického myšlení nám ukazují i to, že vývoj ekonomie neprobíhal jako chladná evoluce, ale že i ekonomie prožívala své hluboké zvraty a „revoluce“. Jednou z největších z nich byla marginalistická revoluce poslední třetiny devatenáctého století, která ukončila éru klasické politické ekonomie a která vedla ke zrodu moderní ekonomické vědy. Řečeno slovy Thomase Kuhna: došlo ke změně ekonomického paradigmatu. Ekonomie ale prožila i další „revoluce“. Patří k nim např. zrod keynesiánské ekonomie po roce 1936 nebo vznik školy racionálních očekávání v letech sedmdesátých. Ty však byly „revolucemi“ menšího řádu, nevedly k opuštění dominantního paradigmatu neoklasické syntézy a byly „hlavním proudem“ ekonomie více méně vstřebány. Pochopení těchto velkých i menších revolucí nám umožňuje daleko lépe pochopit ekonomii soudobou i její různé vývojové trendy.

Z dějin se dozvídáme i to, že se ty nejdůležitější ekonomické poznatky většinou nezrodily v hlavách izolovaně bádajících jedinců, nýbrž v rámci ekonomických škol. To ostatně není jen znakem ekonomie. Vrcholná výtvarná díla také často vznikala v rámci nějaké malířské školy. V šedesátých letech se stala pojmem česká filmová škola, která si získala věhlas i ve světě a která „stvořila“ velké filmové osobnosti. Totéž se dá říci o české hokejové škole. Proč má „škola“ takový význam pro dosahování skvělých výkonů? V rámci školy se uchovává a z učitelů na žáky předává ta nejlepší tradice. Příslušníci školy cítí jistou sounáležitost a brání tradici školy vůči jiným směrům. Jejich snaha vyrovnat se svým učitelům i sobě navzájem je pro každého z jejich účastníků obrovskou motivací. V ekonomii snad první školou tohoto druhu byl fyziokratismus a jeho nástup a úspěch byly v předrevoluční Francii vskutku impozantní. V následujících obdobích dominovaly merkantilismus a klasická politická ekonomie. Pozoruhodné byly úspěchy školy lausannské, švédské, cambridgeské nebo rakouské, ale právě o tom je tato kniha.

Ekonomie není zcela jednotná a homogenní věda. I když existuje cosi jako její „hlavní proud“, který představuje ortodoxní ekonomii pěstovanou na renomovaných univerzitách, existuje také řada „vedlejších směrů“ a škol, které do hlavního proudu nezapadají a  které představují pro soudobou ortodoxii nemalou výzvu. I o nich nás učí dějiny ekonomického myšlení, neboť možná právě v některém z těchto neortodoxních směrů se rodí nové budoucí paradigma ekonomie jako celku.

Tato vysokoškolská učebnice toto všechno velmi přesvědčivě a kvalifikovaně dokumentuje.

Václav Klaus, říjen 2001