Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…


Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro deník Právo

Rozhovory, 19. 6. 2004

Evropská unie je podle prezidenta beztvará, prázdná byrokratická instituce, která nikoho nemotivuje a v jejíž osnově je marxistický ideál

Pane prezidente, řekl jste, že výsledek voleb do Evropského parlamentu chápete jako informaci o vztahu občanů k Evropské unii a porážku obhájců jejího současného směřování. Podle většiny politologů ale občané tyto volby vnímali spíš jako hlasování o naší reformě veřejných financí než o Evropě. A šéf ODS Mirek Topolánek dokonce přímo prohlásil: "Pojali jsme tyto volby jako referendum o současné vládě."

Nemohu říci, jestli ti komentátoři nebo ti politikové, kteří vyslovují tyto soudy, mají tak úplně pravdu. Nepochybně to byly volby do Evropského parlamentu, každý, kdo šel či nešel volit, si toho byl dobře vědom. Že nepřímým efektem tohoto volebního výsledku je také informace o síle dnešní podpory vládní garnitury, to je naprosto jasné. Ale že by to byly volby o deficitu státního rozpočtu, to si nemyslím.

Také jste řekl, že výsledek těch voleb je výrazný signál, který by vláda měla brát vážně. Co jste tím konkrétně myslel? Že by měla požádat Sněmovnu o důvěru?

Já jsem prostě konstatoval elementární fakt, že když tři strany vládní koalice získají dohromady čtyři křesla z 24 - tedy 1,3 křesla na jednu stranu! - tak to je obrovská výpověď a pouze slepý nebo hluchý by ji mohl nevnímat. Současně jsem si ale dal velký pozor, abych nenabádal politické strany, co mají v tu či onu chvíli udělat.

Šéf ODS už vládu vyzval, aby o důvěru požádala, a premiér a šéf lidovců to odmítli. Myslím, že veřejnost by ráda znala i názor prezidenta.

Podle mého názoru je výsledek těch voleb tak unikátní, nejen v naší novodobé historii, ale pravděpodobně i v celé Evropě, že něco by se stát mělo. Ale co přesně to bude, to opravdu nechám na politické reprezentaci.

Co když vláda o důvěru požádá a nedostane ji? Nebo když jí Sněmovna na návrh ODS vysloví nedůvěru? Pověříte v tom případě sestavením nového kabinetu opět představitele nejsilnější strany, tedy ČSSD?

Myslím, že by bylo naprosto nežádoucí - a blížili bychom se tím k rozhovorům paní Kalenské v Lidových novinách - kdybychom tady chtěli věštit a odpovídat na otázky typu co kdyby. Já na otázky tohoto typu odpovídat nehodlám, protože bych tím politikům naznačoval, co by podle mého názoru měli udělat.
Opakuji, co jsem řekl: ten výsledek je tak mimořádný, že vyžaduje nějaké vážné jednání. Nevěřím, že by bez toho tato vláda mohla fungovat dál, jako by se nechumelilo. Prostě kredibilita vlády - bez ohledu na silácké výroky toho či onoho - byla těmito volbami fatálním způsobem otřesena a teď jde o to, jak tu jistou míru kredibility znovu získat. Ale já nebudu navrhovat, jak by to mělo být uděláno.

Když jste udělal tu narážku na paní Kalenskou, pane prezidente, tak musím říct, že srovnání mých rozhovorů s jejími bych nepovažoval za žádnou pohanu. A ta moje otázka bezprostředně souvisela s náplní vaší funkce. Dobře, já ji přeformuluji: Jaký je váš názor na úzus, že prezident vždy pověřuje sestavením vlády představitele nejsilnější parlamentní strany?

Tento úzus v naší zemi existuje a já nevidím důvod, proč bych ho měl nějak zásadně zpochybňovat. Nicméně umím si představit i výjimečnou situaci, kdy se ta v minulosti nejsilnější strana necítí na to, aby dále vedla zemi. Pak by prezident samozřejmě mohl reagovat jiným způsobem.

Řekl jste, že tyto volby, i když nebyly parlamentní, budou mít významné vnitropolitické důsledky. Jedním z těch důsledků může být to, že kabinet Vladimíra Špidly opustí Unie svobody a vláda se tím pádem promění v menšinovou. Považoval byste za správné řešit takovou situaci vypsáním předčasných voleb?

To je opět hypotetická otázka a já mám pocit, že jsme si kývli na rozhovor o vážných politických tématech. Toto je pokus odhadovat tahy jednotlivých hráčů na politické scéně v následujících minutách, hodinách či dnech a já znovu uvádím svůj známý příklad šachové hry: prostě já dělám jeden tah a počkejme si na to, jaké tahy udělají ti ostatní. Žádné signály o tazích ostatních nemám, a proto je naprosto nesmyslné, abych naznačoval svůj tah, který bude následovat po mně neznámém tahu dalších aktérů této politické hry.

Co říkáte úspěchu komunistů v těchto volbách?

Úspěch komunistů je podle mého názoru způsoben přelitím hlasů na naší politické levici. Světonázorový rozdíl mezi komunistickou stranou v její dnešní podobě a sociálnědemokratickou stranou v její dnešní podobě není tak dominantní, aby levicový volič nebyl ochoten z krátkodobého zklamání jednou z těch stran hodit svůj hlas druhé.
Neboli: to, že celá levice v naší zemi dostala v těchto volbách jen třetinu hlasů, je pro mne významnější signál než přírůstek hlasů pro komunisty. Díval-li bych se na to z pozice pravicového či středového politika, tak bych skoro mohl říci, že se nic tak hrozného nestalo. Naopak, pravice a střed v těchto volbách své pozice posílily.

A jak hodnotíte úspěch Vladimíra Železného?

Vladimír Železný spolu s Janou Bobošíkovou vytvořili silnou, zřetelnou a viditelnou dvojici, jíž bezesporu vyhovoval unikátní charakter těchto voleb - to, že celá Česká republika byla jedním volebním okrskem, takže nebylo třeba předvést lídry ve čtrnácti krajích, naplnit čtrnáct kandidátek.

Vždycky jste upřednostňoval jasně čitelné strany s komplexním programem. Je podle vás Železného seskupení takovou stranou?

Já se vám pouze snažím vysvětlit, proč si myslím, že není překvapením, že ti dva byli zvoleni. Úvaha o tom, jestli upřednostňuji strany nebo nezávislé jednotlivce, je něco úplně jiného, tam si samozřejmě stojím na svém. Já jsem velký zastánce systému politických stran, nikoliv individualistického atomizovaného vytváření politického spektra.

Ptám se na to i proto, že se ke mně doneslo, že někteří činitelé ODS už mají obavy, že jí budete s Vladimírem Železným nevěrný - že své sympatie přenesete na jeho subjekt. Uklidníte je?

Ke mně se nic takového nedoneslo a musím říci, že jsem od voleb ještě s žádným činitelem ODS nemluvil. (Rozhovor se konal v úterý - pozn. A. K.) Nepochybuji ani v nejmenším o tom, že Vladimír Železný je člověk s pravicovým politickým viděním, ale na mém dlouhodobém přesvědčení, že atomizace politického spektra je negativní jev, se nic nemění, k tomu nic nového říci nemohu.

Pojďme tedy k tomu, o čem ty volby oficiálně byly. Vy jste už v novoročním projevu řekl: "Naším úkolem bude najít takové reprezentanty, kteří se o naši věc a o naše zájmy v Bruselu skutečně poperou." Bezprostředně před volbami jste ten apel zopakoval. Znamená to, že jste přesvědčen, že v Evropské unii převažuje princip konfrontace nad principem hledání kompromisů?

Evropská unie je lidský výtvor, o kterém platí všechno, co platí o lidech jako takových. Představa, že EU je jakousi výjimkou z lidských výtvorů, že tam neexistuje konfrontace, konkurence, přetahování se, prosazování svých zájmů atd. atd., to je přesně ten euronaivistický přístup, který já dnes a denně kritizuji a který v těchto volbách inkasoval tak tvrdý úder.
Dostal se mi do rukou rakouský Kurier s mimořádně vypovídajícím grafem, tady ho mám, podívejte se, jak nepřetržitě klesá to procento voličů, kteří se účastní voleb do Evropského parlamentu: v roce 1979 se začalo na 66 procentech a pak to šlo dolu od jedněch voleb k druhým, až k těm nynějším 44 procentům. Myslím, že to je jasný signál, nad nímž by se všichni měli zamyslet.

Já se přesto ptám, co je podle vás hlavním posláním europoslance - hájit zájmy své země, nebo hájit zájmy Unie jako celku? Bude se Evropský parlament zabývat evropskou politikou, nebo pětadvaceti národními politikami?

Já si myslím, že myšlenka, že tady na jedné straně existuje něco jako evropská politika a na druhé straně jednotlivé národní politiky, není koncepčně správná. Ti lidé prostě jdou do Evropského parlamentu s mandátem, který získali ve svých zemích. V těchto volbách se přece nevolily žádné kandidátky, které by byly společné pro celou Evropskou unii, nemohli jsme volit žádné kandidáty třeba z Irska, Finska nebo Řecka... My jsme volili kandidáty z entity zvané Česká republika a já si myslím, že ti zvolení to musí vědět - že byli zvoleni lidmi, kteří obývají tuto zemi a že tedy mají jen jejich mandát a ne mandát kohokoli jiného.

Josef Zieleniec na této stránce upozornil, že europoslanci ve více než 90 procentech případů nehlasují podle své národnosti, ale podle své příslušnosti k jednotlivým frakcím v EP...

Já nevím, do které z těch frakcí bude patřit pan Zieleniec, nedovedu si to dost dobře představit, ale on to jistě ví. V každém případě to, co jsem slyšel od některých našich politiků - že cítí dominantní loajalitu vůči své frakci v Evropském parlamentu, a ne vůči České republice - považuji za mimořádně varovnou informaci. A byl bych velmi rád, kdyby to tito politikové říkali nahlas ve volební kampani. Kdyby lidem, o jejichž hlasy se ucházeli, jasně řekli, že u nich bude dominovat loajalita vůči Evropské lidové straně, či vůči Evropské socialistické straně a tak dále, a nikoli vůči českému voliči, který je do tohoto parlamentu vysílá. To měli říci hodně nahlas a hodně zřetelně!

Proč jste, pane prezidente, přivítal náš vstup do Evropské unie na Blaníku? Chtěl jste tím dát najevo, že nastala situace předpokládaná legendou? Že teď je nám nejhůř?

Vstup České republiky do Evropské unie je jedno z nejfatálnějších rozhodnutí našich dějin. Kdo to bagatelizuje, je naprosto nezodpovědný člověk, který by se měl zardít a zastydět. Ano, já jsem tím, že jsem náš vstup do EU nepřivítal jásáním na Karlově mostě, nýbrž s vážnou tváří na vrcholu Blaníku, vyslal určitý signál. Samozřejmě jsem to udělal s plným vědomím těch konotací, ano, šel jsem tam s tou legendou o blanických rytířích přesně v tom významu, který v naší zemi zná každé malé dítě. Protože to považuji za tak zásadní věc, že jsem se i použitím této legendy pokoušel lidi probudit a trošku jimi zatřást.

Dvacátého května jste na shromáždění Konfederace politických vězňů na Žofíně označil za největší dnešní hrozbu pro svobodu a demokracii "narůstání demokratického deficitu dnešním evropeismem a internacionalismem" a varoval jste před proměnou Evropy v "unifikovaný stát, v němž by jednotlivé státní celky - a spolu s nimi v nich zakotvena svoboda a demokracie - fakticky zanikly". Proč vidíte v národních státech nositele svobody a demokracie a případný evropský stát jako hrozbu demokracii? Historická zkušenost je přece opačná.

To je historie, jak ji čte několik levicových snílků, kteří prohrávají v jednotlivých státech, a proto utíkají do sféry demokratického deficitu, do sféry nadnárodních institucí, mezi něž patří Evropská unie. Ano, tito lidé si myslí, že se svými záměry mohou mnohem spíše uspět v nadnárodní, celokontinentální instituci než pod dohledem voličů. Protože v Evropské unii žádný dohled voličů nad nikým není, to tyto volby jasně demonstrovaly snad i těm nejvíce zaslepeným. Evropská unie není nikým personifikována, lidé si ji s žádnými osobami nespojují - je to beztvará, prázdná byrokratická instituce, která nikoho nemotivuje. A bohužel také nikoho neinspiruje, aby přišel k volbám.
Závěr, že dohled voliče lze nejlépe realizovat ve státě vybudovaném kolem národa - kterémužto výrazu dávám přednost před výrazem národní stát, protože samozřejmě vůbec nepopírám roli a význam menšin v jednotlivých zemích -, že to je zatím v historii jediné známé prostředí, kde se dařilo demokracii, a že ještě nikdy v lidských dějinách nebylo dokázáno, že by se demokracii dařilo ve větším celku, než je stát, tento závěr je podle mého názoru tak samozřejmý a banální, že přecházet ho, podceňovat, zamlčovat ho lidem, je pro mne téměř neodpustitelný zločin.

V tom případě jsem zločinec, pane prezidente, protože mi skutečně připadá, že historie národních států je historií krvavých vzájemných konfliktů a že Evropská unie je naopak zatím nejúspěšnějším pokusem o nalezení rovnováhy mezi zájmy jednotlivých evropských národů.

To považuji za téměř dětinský názor a skoro si nemohu myslet, že ho dospělý člověk může vyslovit s vážnou tváří. Tvrzení, že historie národních států je historií krve a historie nadnárodních institucí je historií pravdy a lásky, je skutečně tak úsměvné, že jsem na rozpacích, jestli s ním mám vůbec diskutovat.
Já myslím, že historie lidstva je historií takovou či onakou včetně v jistém slova smyslu, řekneme-li to s velkou nadsázkou, historií krve - ale myšlenka, že by to bylo spojeno s národními státy, je jeden z největších podvodů, které ti, kteří hlásali, aby se proletáři všech zemí spojili, bohužel vnukli Evropě. A tento marxistický ideál je pořád v osnově Evropské unie jako takové. Je tam podvědomě, drtivá většina lidí a dokonce i drtivá většina politiků, kteří to propagují, tuhle souvislost netuší. Ale že to je ta prapříčina, že to je ten Marx a jeho výzva k proletářům, aby se spojili, to je nepochybné. To v tom vždy bylo a bohužel navždy bude.

Teď jste mě skutečně velice zaujal. Opravdu považujete federalismus za výhradně levicovou koncepci? Nemohou být také pravicoví federalisté?

Tak za prvé, ne každý, kdo se označuje za pravicového, je pravicový. Ale o tom, že levicový názor je spojený s oslabením významu jednotlivce a s posílením významu entit, které jsou nad ním, zatímco pravicový názor je přesně opačný, přece nelze pochybovat. Proto si myslím, že skutečná pravice nemůže vystupovat ve prospěch nadnárodních celků, zatímco levice musí v jejich prospěch vystupovat vždycky.

V článku Proč nejsem evropeistou v Lidových novinách jste polemizoval s názorem, že "existují natolik významná public goods (veřejné statky - pozn. A. K.) na celokontinentální úrovni, že je třeba lidské aktivity řídit a regulovat právě na této úrovni". Říkáte tam, že "tomuto předpokladu všedominujících externalit prostě nelze věřit". Proč ne? Nejsou snad takovými všedominujícími externalitami zájem předcházet válkám, úsilí o hospodářskou stabilitu, boj se zločinností a terorismem, potřeba čelit ekologickým hrozbám a podobně?

Určitě ne. To je opět naprostý omyl. To je prostě výčet věcí, které mají v lidském povědomí spíše plusová znaménka. To ano. Ani já určitě nebudu považovat za tragédii nebo za zlo, když bude větší hospodářská stabilita. Ale od tohoto přání je přece nekonečně daleko k myšlence, že hospodářské procesy by měly být organizovány na celoevropské úrovni! To z toho vůbec nevyplývá.
Nicméně, když jste citoval má slova o veřejných statcích a o externalitách, tak to jsou základní ekonomické kategorie, kdy ekonom přechází od výlučně privátních aktivit a uvědomuje si, že ekonomické transakce mají vedlejší efekty. Já vážně polemizuji o tom - a není v tom žádná ideologie - kolik je těch veřejných statků na celoevropské úrovni. To je otázka k empirické analýze, není to aprioristická představa. Já si myslím, že jich je neskonale méně, než mnozí lidé předstírají.

Ty, které jsem jmenoval, k nim nepatří?

Ty tedy určitě ne. Že hospodářská stabilita je spíše dobrem než zlem, o tom není sporu. Ale že by to byl veřejný statek organizovatelný na euroúrovní, s tím v žádném případě nesouhlasím.

Boj s terorismem, se zločinností?

Boj s terorismem je už něco jiného. Mezinárodní právo před dvěma tisíci lety začínalo prvními dohodami zemí o tom, co dělat s piráty, kteří se pohybovali v jakémsi meziprostoru mezi nimi. Důvody tohoto typu ke společným aktivitám bezesporu existují. Ale pořád z toho ještě nevyplývá, že ty společné aktivity musí být vytvářeny centralizovanou institucí, a ne pouze mezivládními dohodami mezi státy.

Pojďme dál. V témže článku podrobujete kritice to, čemu říkáte doktrína humanrightismu, a tvrdíte, že základní lidská práva jsou "produktem pravdy, kterou disponují jen někteří vyvolení, ale nevolení". Nejsou spíš produktem bolestné historické zkušenosti lidstva, zobecněné už v desateru a v myšlenkách osvícenství a konkretizované v mezinárodních úmluvách, jako Charta OSN a Deklarace lidských práv, jež jsou výsledkem regulérních politických jednání?

Ta polemika, kterou jsem vedl, mířila trochu jinam. Mířila k tomu, že jedna věc jsou myšlenky vyslovené či napsané libovolným filozofem v libovolném století či tisíciletí, myšlenky, které považujeme za obecně dobré a správné, a něco úplně jiného je, v jaké entitě jsou tato dobra či zla obhajovatelná, zajišťovatelná nebo naopak likvidovatelná nebo vyloučitelná. A na to já říkám: základní takovou entitou v naší době jsou jednotlivé státy. Ty mají možnost vynucovat, zajistit práva, kterým právě proto nikoli náhodou začaly říkat práva občanská.
Ideologové Všehomíra a Všeholidstva nám tvrdí, že je něco víc, že jsou jakási abstraktní, teoretická, vyšší lidská práva, nespojená s žádným fungováním nějaké společenské entity. Já vím, že říci cokoli proti nim je nebezpečné, protože se člověk lehce stane předmětem kritiky, že obhajuje Lukašenka či Miloševiče, ale přesto jsem si jist, že rozumní lidé chápou, že takto to nemyslím. Že to myslím podstatně odlišným způsobem.
Čili: mne zajímají práva, která jsou vynutitelná, práva, která může garantovat nějaký orgán. A za tento orgán já považuji stát. Snahu vzdálit bázi toho orgánu od občana příliš daleko vnímám jako hrozbu nedemokratismu, který se projevuje například v Evropské unii.

Vy Evropské unii vytýkáte deficit demokracie -

Ne, ten jí nevytýkám já, to je objektivně existující stav, kterého si je vědom každý, alespoň já jsem ještě nepotkal nikoho, kdo by si ho vědom nebyl. Ale je možné, že někteří lidé to považují za menší defekt, protože jim samotným koneckonců vyhovuje, když se o věcech rozhoduje osvícensky elitářsky shora.

S tím nepolemizuji, ale chci se zeptat: Není deficitem demokracie, když se náš občan nemůže domoci svého práva před českými soudy - a není přínosem pro naši demokracii, když mu k tomu pomohou evropské soudy? Nebylo deficitem demokracie tunelování, umožněné naší děravou legislativou - a nejsou v tomto směru přínosem pro naši demokracii standardy, které od Evropské unie přebíráme? Není deficitem demokracie korupce, s níž se těžce potýkáme - a není přínosem pro naši demokracii protikorupční evropská morálka, kterou se, doufejme, "nakazíme"?

Pane redaktore, pokud byste chtěl přednášet tyto věci na nějakém shromáždění zfanatizovaných levičáků někde na náměstí, tak je to jistě možné, ale že je vyslovujete vážně jako otázky adresované prezidentu České republiky, to mi připadá skoro neuvěřitelné. Já jsem ochoten diskutovat o empirických soudech o situaci v naší zemi - ale nejsem ochoten diskutovat o ideologických hanlivých nálepkách!

Pane prezidente, já se teď přece vůbec nepohybuji v rovině levý - pravý; snažím se s vámi diskutovat o tom, zda členství v Evropské unii bude pro naši demokracii spíše blahodárné, nebo naopak.

Zůstaňte u té vaší otázky. Vy jste použil jisté falešné, prázdné a laciné nálepky jako deskripci situace v České republice. Já tyto nálepky rezolutně odmítám a označuji to za karikaturu situace v České republice. Proto tu vaši otázku nemohu v její podstatě vůbec přijmout. Kdybychom chtěli mluvit vážně, tak mluvíme o jevech, které jsou s lidstvem spojené - o jevech, jako jsou zločinnost, korupce - o jevech, které zatím byly v každé lidské společnosti a jež se každá lidská společnost snaží vymýtit či alespoň minimalizovat. Česká republika se o to snaží přesně stejně jako státy Evropské unie. Ani o kousek méně, ani o kousek více.

Opusťme Evropskou unii. Bavorský premiér Stoiber před čtrnácti dny znovu ostře zaútočil na tzv. Benešovy dekrety. Vy jste na to reagoval velmi pobouřeně, zatímco premiér Špidla prostě řekl, že tu záležitost považuje za uzavřenou a nemíní o ní debatovat. Nepovýšil jste svou replikou pana Stoibera zbytečně na relevantního partnera, jímž pro náš stát není?

Takže za prvé: Rozhodně nemohu přijmout myšlenku, že jeden z nejvýznamnějších německých politiků, nejdéle sloužící ministerský předseda jedné z nejvýznamnějších zemí Evropy, kandidát na kancléře v minulých volbách, člověk, o němž se - mohu-li věřit médiím - uvažuje jako o jednom z kandidátů na prezidenta Evropské komise, je osobou, kterou bych svou reakcí odněkud povýšil a jejíž vystupování bych neměl komentovat. Myslím, že to je jeden z klíčových hráčů na německé politické scéně, a proto jsem považoval za nezbytné na jeho slova reagovat.
Za druhé: Nemyslím si, že výroky, které pan Stoiber a další podobní lidé na naši adresu pronášejí, lze bagatelizovat s jakousi podivnou vírou v samospásný mechanismus Evropské unie. Já jsem přesvědčen, že v našem nejzákladnějším zájmu je, aby tato otázka zůstala na úrovni bilaterálního vztahu, protože Německo a Česká republika jsou jediné dva subjekty, které o tom nemluví odtažitě, ale jako ti, jichž se to téma bytostně týká.
Přenášení této otázky na úroveň Evropské unie považuji za vážnou hrozbu; jímá mě hrůza z představy, že problematiku česko-německého vztahu, ve vší její dějinné složitosti a zvláště pak vyostřenou tím, co se mezi námi stalo ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století, budou posuzovat poslanec z Laponska ve Finsku, poslanec ze Severního Irska, z jižního Portugalska nebo z východního Řecka, že tito lidé budou věci, které jsou pro nás tak významné, řešit chladně jako nějakou šachovou úlohu. To je strašlivě nebezpečné, a proto říkám: řešme si to my sami.

Lze přenesení té otázky na úroveň EU zabránit?

Podle mne Česká republika musí dát jasně najevo, že to je pro ni totálně nepřijatelné a že to prostě bere jako záležitost česko-německého vztahu. Mimochodem, za stejně tragickou chybu považuji pokus Miloše Zemana přenést do Evropy Temelín. To je stejný omyl, naštěstí řádově menšího významu.

Další téma: Občanská demokratická strana, kterou jste
založil a jejímž jste nyní čestným předsedou, bude mít letos volební sjezd. Pan Topolánek už oznámil, že se bude opět ucházet o funkci předsedy. Změnil jste v uplynulých dvou letech svůj názor na něj? Umíte si ho představit jako případného premiéra, nebo pro vás stále je falešný a prázdný?

Pane redaktore, překvapuje mne, že vy, kterého považuji za seriozního novináře, můžete používat vědomé nepravdy. Každý ví, že výrok, který jsem napsal do svého mobilu a který někdo neférovým způsobem přečetl, se týkal jednoho projevu pana Topolánka, nikoli jeho osoby. Všichni to vědí, vy to jistě víte také, a přesto se dopouštíte takového mimořádného faulu. Myslím, že to nemáte zapotřebí.

Máte pravdu, pane prezidente, ten posun nebyl ode mne fér. Omlouvám se.

K meritu vaší otázky: Ano, jsem čestným předsedou ODS, vážím si toho titulu, ale snad se nedotknu svých bývalých stranických kolegů, z nichž mnozí byli mými dobrými přáteli, když řeknu, že titul čestného předsedy je asi něco takového jako čestné doktoráty, které mám z univerzit v Austrálii, v Guatemale, ve Skotsku či v jižní Francii. Z těchto titulů pro mne nevyplývají žádné vazby k těmto univerzitám... kromě toho, že tam jednou za pár let ochotně vystoupím s přednáškou pro studenty. Stejně tak se v žádném případě nemíním vměšovat do vnitřního chodu Občanské demokratické strany. Kdo bude jejím předsedou, to mě samozřejmě zajímá, ale že bych k tomu vyjádřil svůj názor, to je naprosto vyloučené.

Krátce k problému jmenování soudců Ústavního soudu. Bývalý prezident Václav Havel před měsícem na této stránce řekl, že jste nikdy nebyl velkým přítelem této instituce, a pozastavil se nad tím, že návrhy ústavních soudců, které jste předložil Senátu, "nebyly předjednány a nejednou měly i přídech určité provokace". Co tomu říkáte?

Nevím, jak na to mohl pan exprezident přijít, já ten jeho výrok jako takový hodnotit nebudu, vyjádřím se jen k té myšlence tzv. předjednávání. Předjednávání by bylo popření ústavy, protože by to de facto znamenalo, že o ústavních soudcích rozhoduje pouze Senát. Ústava mluví jasnou řečí: prezident ústavní soudce Senátu navrhuje a Senát má plné právo zacházet s těmi návrhy tak, jak s nimi zachází, jakkoli se to většině rozumných lidí určitě nelíbí. Představa, že senátoři by mi začali doporučovat kandidáty, kteří jsou pro ně přijatelní, a pokoušeli se tak vlastně ony soudce jmenovat, je protiústavní.

Vy jste několikrát mluvil o tom, jak těžko se hledají vhodní kandidáti na ústavní soudce. Proč jste tedy nevyužil podkladů, které exprezidentova kancelář připravila pro jeho nástupce? Václav Havel tvrdí, že šlo o seznam přibližně padesáti osob.

Opět musím říci, že se jedná o jednu z absurdních fikcí hodných dramat Václava Havla, které se drží při životě s neuvěřitelnou trvanlivostí. Samozřejmě že mám k dispozici jména lidí, kteří se sami hlásili, stejně jako se sami hlásí mně, některé další navrhuje nějaký přítel nebo nepřítel... Takových dopisů tady jisté množství bylo a my jsme s některými z nich pracovali, stejně jako - teď prozrazuji - pracujeme s nejrůznějšími návrhy na státní vyznamenání, které v průběhu deseti let došly do prezidentské kanceláře. Pracujeme s nimi jako s inspirací a nepochybně jsme i v loňském roce sáhli po některých z těchto starých nápadů, protože se nám zdály dobré a kvalitní. Samozřejmě jsme si vědomi, že je třeba využít každé inspirace, a proto jsme se i na tento seznam podívali. On to ale není seznam, to je mystifikace. Jsou to dopisy, které jsou uloženy.

Ocituji Václava Havla doslova: "Moje kancelář pro budoucího prezidenta - a nevěděli jsme, kdo jím bude - připravila podklady. Oslovili jsme spoustu právníků, získali jejich souhlas, jejich životopisy, dobrozdání od akademických institucí... Chtěli jsme to mému nástupci usnadnit a vytvořit předpoklady pro to, aby Ústavní soud mohl plynule pokračovat ve své práci."

To snad pan exprezident nemůže myslet vážně, že by to bylo usnadnění této věci. To fakt musím považovat za žert. Ale podívejte se, pokud se nemýlím, tak by například bylo docela zajímavé pohovořit o ústavní soudkyni, která bude jmenována zítra. Nebo tam, když tento rozhovor vyjde až v sobotu, můžete napsat: byla jmenována ve středu 16. června ve 14 hodin.
Jméno této soudkyně se objevovalo už mezi jmény, která přicházela do Kanceláře prezidenta republiky za minulého prezidenta, a my s ním pracujeme už rok. Během té doby přišla další doporučení, ta či ona. Pikantní je, že jeden z těch doporučujících dopisů před několika měsíci poslal také předseda ODS pan Topolánek, z čehož média usoudila, že jsem onu dámu navrhl na jeho doporučení. Zodpovědně prohlašuji, že tato domněnka není pravdivá a že my jsme s touto adeptkou jednali už dávno před tím, než toto doporučení přišlo. O těchto jednáních jsou zápisy.
Takže to shrnu: Výběr soudců Ústavního soudu je velice složitý a těžký proces, který asi odčerpává více našeho času, než je v kontextu ostatních úkolů správné.

Poslední otázka: Ve svém nástupním projevu jste řekl, že chcete být aktivním, ne však aktivistickým prezidentem. Nezpronevěřil jste se tomu předsevzetí, když jste vetoval zákon o DPH? Ocituji k tomu premiéra: "Není správné, aby prezident, který podle ústavy není odpovědný za své kroky, dělal tak radikální politické iniciativy." A přidám dotaz: Je správné, aby prezident šel proti hospodářské politice vlády, kterou jmenoval?

Tak za prvé: mé skóre zákonů podepsaných a nepodepsaných je hrozivé ve prospěch těch podepsaných.
Za druhé: Myslím, že je všeobecně známo, že hospodářskou politiku vlády jako celek považuji za totálně špatnou. Takže podle této logiky bych vlastně musel vetovat každý druhý zákon, který dostanu do ruky. Toto nedělám, protože to by byl skutečně aktivismus.
Za třetí: Svévolnost politicky nedomyšleného, ekonomicky špatného a spoustou chyb oplývajícího návrhu novely zákona o DPH vyčnívala jako vršíček ledovce i nad všemi těmi ostatními, a proto jsem měl pocit, že to vetování bylo nezbytné. Reakci premiéra, kterou jste citoval, považuji za neférovou. A za už zcela absurdní považuji úvahy, jež toto mé veto dávaly do souvislosti s nehodou ministra zahraničí, která způsobila ono prazvláštní hlasování. Já jsem samozřejmě nemohl předvídat, že se panu ministrovi toto stane... i když někteří lidé jsou přesvědčeni, že Klaus může za všechno, takže jsem snad jakýmsi záhadným způsobem zavinil i to.

Alexandr Kramer, Právo, 19.6.2004

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu