Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev předsedy Poslanecké…

Projev předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Václava Klause k 28. říjnu 1998

Projevy a vystoupení, 28. 10. 1998

Vážení poslanci, vážení senátoři, vážení členové vlády, vážené dámy a pánové,

dnes vzpomínáme 80. výročí obnovení samostatnosti naší země.

Z hlediska života jednotlivce je 80 let doba dlouhá a zdá se být ještě delší, měříme-li ji optikou stále se zrychlující moderní doby. Je to však doba velmi krátká, vidíme-li ji v kontextu tisíciletých dějin české státnosti. Proto se mi zdá být chybou, že jsme samostatnou a suverénní existenci našeho státu začali až příliš snadno považovat za cosi samozřejmého, za něco na co máme nárok, za něco daného od přírody. Tak tomu v minulosti nebylo, tak tomu není dnes a tak tomu nebude ani nikdy v budoucnosti.

80. výročí vzniku Československa je dobrou příležitostí zamyslet se nad našimi dějinami. Je příležitostí zastavit se v našich, leckdy malicherných soubojích, půtkách a nevraživostech. Je příležitostí uvědomit si co nás, občany moderního českého státu, spojuje a vymezuje. Je příležitostí podívat se na sebe sama kritickýma očima a zamyslet se nad tím, jak a v jakém stavu budeme naši zemi předávat budoucím generacím. Vybírám si z toho všeho dnes v tomto krátkém projevu jenom malou výseč.

Hned na počátku bych chtěl připomenout, že bychom neměli zapomínat na to, že jsme z oněch osmdesáti let byli suverénním státem pouze necelých 30 let. Dnes máme navíc tendenci vzpomínat na prvních dvacet let předmnichovské republiky jako na jakýsi „zlatý věk“ demokracie a jako na dobu bezkonfliktního naplňování masarykovských ideálů. Nebylo to tak idylické. Byla to i doba hospodářské krize, národnostních bojů, neustálých politických afér a skandálů a byla to doba rychle se střídajících, velmi nepevných vlád. Příliš rychle si tehdy naše společnost zvykla na to, že se země takřka přes noc změnila z opomíjené provincie habsburské monarchie v jednu z důležitých demokracií nové Evropy. Příliš rychle se rozšířil pocit, že stačí mít Masaryka a Beneše, že stačí mít spojeneckou smlouvu s Francií a že je naše bezpečnost zajištěna. Dnes víme, jak málo stačilo k tomu, aby naše země podlehla nejdříve hitlerovskému nacismu a pak stalinskému komunismu. O dalších padesáti  letech naší historie nerozhodl cizí teror, spiklenecký puč nebo dohody velmocí. O těchto letech rozhodli tehdejší českoslovenští občané, díky nimž se – na základě demokratických volebních výsledků – nejsilnějšími stranami staly nejprve Henleinova strana a o necelé desetiletí později strana komunistická. Kdyby nebylo našich omylů a slabostí, vnější síly by neuspěly nebo by uspěly nepoměrně obtížněji.

Při pohledu zpět nás musí zarazit a zabolet, jak snadno byla velká část naší společnosti ochotna oželet nejen ideje státní a národní suverenity, ale i samotné elementární demokratické principy, z nichž tyto ideje vycházely. Musí nás zneklidňovat i to, jak snadno se u nás dařilo „normalizovat“ situaci a korumpovat společnost.

Musí pro nás být trvalým mementem, jak hluboce se v našem vědomí zakořenil pocit sobecké lhostejnosti a vypočítavého chytráctví, jak v myslích jednotlivců přetrvává pocit neodpovědnosti za stav věcí veřejných a ono typické rozdělování „my (ti dole) a oni (tam nahoře)“. Kolik zla napáchala přízemní, zavilá závist, a kolik toho u nás bylo zdiskreditováno prázdným moralizováním těch, kteří se pokládají za vyvolené a kteří strašlivě podceňují problémy a rozum obyčejných lidí.

Přesto nám byla historie poměrně příznivě nakloněna. V obou světových válkách jsme stanuli po boku jejich vítězů a poměrně rychle jsme obnovili státní samostatnost. I studená válka skončila porážkou komunistické totality a nám se znovu naskytla příležitost budovat suverénní, demokratický stát.

Zneklidňuje mne, jak jsou dnes podceňovány či dokonce zesměšňovány takové hodnoty, jako je vlastenectví a národní hrdost a jak jsou prezentovány jako cosi nemoderního a zastaralého, možná i trochu nebezpečného. Je smutné, že se vědomí národní sounáležitosti téměř zatajuje a že se za ně nestydíme snad pouze při hokejových či fotbalových mezinárodních zápasech. Překvapují mě názory, že je suverenita naší země věcí zanedbatelnou a že je možné nebo přímo žádoucí právo rozhodovat o našich záležitostech odevzdat mimo nás.

Zneklidňuje mne i to, jak náš politický život, a to zejména v posledním roce, ovládlo malicherné intrikánství, jak se skandály, často uměle vyráběné, staly součástí našeho života, a jak jsme k projevům takovéto pokleslé politické kultury zlhostejněli.

Měli bychom všichni vyvinout maximální úsilí, abychom navázali na vše pozitivní z naší moderní historie, abychom se stálými politickými šarvátkami nevzdálili problémům občanů, abychom byli schopni vyrovnat se s výzvami, které konec 20. století před nás staví a abychom v boji o prestiž a nezávislost těch či oněch institucí nezapomněli řešit samu podstatu našich současných hospodářských i jiných obtíží. Pouze tak lze zajistit, aby 80 let trvání moderní české státnosti mělo své důstojné pokračování.

Je klamné se domnívat, že nám dobrou budoucnost zajistí pouhé členství naší země v té či oné organizaci či uskupení. To může mnohému napomoci, ale vždy bude záležet především na nás samotných. Na tom, jak se budeme schopni mezi sebou dohodnout, jak budeme schopni spolupracovat, co budeme připraveni pro naši zemi i jeden pro druhého udělat. Přál bych si, abychom v tom všem dobře obstáli.

Dnešním i budoucím generacím je třeba trvale připomínat myšlenky, činy a hrdinství těch, kteří se zasloužili o obnovení svobody a suverenity naší země i těch, kteří se postarali o vznik našeho státu a o jeho osvobození z nacistické a komunistické totality.

Věřím, že dnešní výročí, oslavy s ním spojené, i náš odpolední slavnostní koncert, k tomu též přispějí.

Václav Klaus, Rudolfinum, Praha, 28. října 1998