Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro deník Kommersant

Rozhovory, 28. 2. 2006

Jak Vy oceňujete nynější stav a perspektivy vývoje politických a ekonomických vztahů mezi Českou republikou a Ruskem?

Vztahy mezi Českou republikou a Ruskem považuji za normální. Toto slovo volím záměrně, i když vím, že se to pro leckoho bude zdát nedostatečné. Jedni by chtěli, díky frustraci z komunistické minulosti, mít vztahy chladné, opatrné, nevstřícné, jiní by naopak chtěli mít vztahy nadstandardní, všeslovansky přátelské, využívající některé minulostní kontakty. Obojí je špatně. Važme si dnešní normálnosti našich vztahů.

Jsou vztahy mezi našimi zeměmi stále obtěžkány památkou okupace Československa v srpnu roku 1968 nebo čas hojí i takovéto hluboké rány v národní paměti?

Tuto hlubokou ránu není možné, ale ani přípustné z naší národní paměti vymazávat. Ta tam je a bude vždycky. Úplně něco jiného ale je to, zda má jakýmkoli výraznějším způsobem ovlivňovat dnešní politické a ekonomické vztahy těchto dvou zemí. Pro mne dnešní Ruská federace není dědicem, ani pokračovatelem brežněvovského Sovětského svazu. Považuji ji za svébytný současný útvar a nemám sebemenší důvod s jejími dnešními politiky vést souboj o srpen 1968. Za trochu nedospělé a nesebevědomé považuji u nás ty, kteří se na to tímto způsobem dívat neumí.

Nedávno byly velké české ocelárny Vítkovice Steel koupeny ruskou společností Evraz, o rok dříve se majitelem dvou jiných velkých českých strojírenských firem stala ruská společnost Spojené strojírenské závody. V důsledku toho někteří známí čeští politici mluví o svých obavách ze vzniku ekonomické závislosti republiky na Rusku. Nedávný plynový spor mezi Moskvou a Kyjevem jen umocnil tyto obavy. Jaký je Váš názor – jsou tyto obavy na místě?

Žijeme v éře globalizace a majetková či vlastnická propletenost je jednou z jejích typických charakteristik. Německé, rakouské, holandské a řada dalších firem nakoupily v České republice více podniků než firmy ruské. Mě to nijak netrápí. Zdráhám se příliš politicky zjednodušeně hodnotit i nedávný spor mezi Moskvou a Kyjevem o dodávkách plynu. Nepovažuji to za výlučný příklad pokusu o politické či imperiální vydírání Ukrajiny ze strany Ruska. Kdyby to tak bylo, je třeba se tomu ostře postavit. Já to ale spíše považuji za klasické chování dominantní firmy na trhu, která si diktuje své podmínky. Dělá to tak vždycky, když odběratel nemá dobré alternativy. Dodal bych, že energetickou alternativou ruského plynu pro Evropu je nejen neruský plyn, ale hlavně jiný zdroj energie, zejména energie jaderná. Pokud budou Evropu ovládat zelené lobby, pak budeme i nadále velmi snadno manipulovatelní jakýmkoli dominantním dodavatelem plynu. Dnešní dominantní dodavatel navíc – pokud vím – plánuje stavbu plynovodu na východ, do Číny a Japonska, a to by mu dodalo další ekonomickou sílu a snížilo by to jeho zájem o dodávky do Evropy.

Váš novoroční projev v České televizi působil velmi povzbudivě pro české občany – svým klidným tónem, jistotou v úspěšném pro republiku vývoji v minulem roce a v roce nastalém. Na čem jsou založeny nynější úspěchy Česka, ve kterých dle mnohých ukazatelů jistě vede mezi zeměmi, vstoupivších do EU v roce 2004?

Česká republika dnes staví na solidních základech, které byly postaveny na počátku 90. let. Politika i ekonomika jsou stabilizované a daří se využívat komparativních výhod, které máme, což vede k tomu, že jsou naše výrobky relativně dobře uplatnitelné na světových trzích. Členství v Evropské unii nám sice nic bezprostředního nepřineslo, ale dalo světu další signál, že je Česká republika zralou, vyspělou, politicky stabilní, sociálně klidnou, zahraničně-politicky pevně zakotvenou zemí. A tento signál svět pozitivně akceptoval.

Ruští politici se už půldruhého desetiletí po rozpadu SSSR neúspěšně snaží najít nějakou národní ideu, která by měla spojit Rusy a nadchnout je pro nové úspěchy, jelikož se jim zdá, že bez takové ideje (či idejí) není možný rozvoj země. Je v Česku nějaká národní idea a je li vůbec nutná, jelikož jsou zde všelidské hodnoty - svoboda, rovnost, demokracie, práva člověka?

Netroufl bych si hodnotit existenci či neexistenci ruské národní ideje, i když si myslím, že ruská identita není na území dnešní Ruské federace nijak zpochybňována, což je dobrým východiskem pro budoucnost. Nějakou další, jakoby vyšší a vznešenější, ideu bych nehledal. Chápu, že Rusko chce přiměřené mezinárodní uznání a že se stále nemůže vyrovnat s tím, že jeho dnešní uznání neodpovídá tomu, co si o sobě Rusko navyklo samo myslet. To asi je problém, ale žádný sebechytřejší dokument toto nevyřeší. Proto bych se tím netrápil.

Ani České republice bych nechtěl dodávat nějakou další, tedy vyšší národní ideu, i když se o to u nás leckdo snaží. Vede to k zbytečnému moralizování a hledá to něco, co se nedá najít. Dá se kolem toho pouze exhibovat a „vytahovat se“ nad těmi, kteří se na věc dívají – podle nich – příliš přízemně. Naším cílem nemůže být nic jiného, než vytvořit svobodnou a demokratickou zemi, která se cítí jako společná vlast svých občanů a která se nechce ztratit v dnešním evropském bludišti.  

V posledních letech se vyostřily debaty o budoucnosti EU, k čemuž značně přispělo i odmítnutí ústavy EU v referendech ve Francii a Nizozemsku. Co Vy si myslíte – je vůbec Evropanům potřebná společná ústava? Rozvíjí se EU správným směrem? Děje se před našima očima přerod tradičního ponětí o státu jako politické instituci? A v čem spočívá příčina nynějších ekonomických problém v členských státech EU?

Evropa žádnou ústavu nepotřebuje, samozřejmě za předpokladu, který já považuji za samozřejmý a nezvratitelný, že zůstanou jednotlivé státy se svými ústavami a že nebude – místo nich – vytvořen superstát Evropa. Kdo chce evropskou ústavu, chce evropský superstát, i když se nám bude snažit namlouvat, že tomu tak není. Dnes je Evropa na křižovatce a mám strach, že koncem 80. a počátkem 90. let na jedné z předchozích křižovatek vykročila chybným směrem. Nejsem si jist, že by mohlo stačit právě teď mírně zatočit jiným směrem. Myslím, že je třeba se vrátit na onu předchozí křižovatku. Klíčem ke svobodné a demokratické budoucí Evropě je zachování států a zabránění tomu, aby se rozpustily v jakési nové evropské entitě. Tomuto zabránit je a bude velmi těžké, ale právě to je naším největším současným úkolem. Evropu však trápí nejen tyto supranacionalistické tendence, ale i evropský „sociální stát“, který nevede k potřebné ekonomické výkonnosti. Odtud plynou dnešní ekonomické problémy řady evropských států.

Známý polský spisovatel Stanislav Lém má asi velmi pesimistický pohled na rozvoj lidstva, neboť řekl v jednom ze svých nedávných interview, že civilizovaný svět není připraven k odražení existujících a budoucích hrozeb, a historie lidstva ve viditelném budoucnu, podle něj, vyvrcholí jadernou válkou, jelikož válku s teroristy západ viditelně prohrává. Jaký je Váš názor na perspektivy lidstva a zvláště na chod boje se světovým terorismem a jinými hrozbami? Není příliš pasivní a jednotvárný? V čem spočívá příčina slabosti vedoucích mezinárodních institucí, například OSN?

Svět takto pesimisticky nevidím, jednu ze svých knih na počátku 90. let jsem dokonce nazval slovy „Nemám rád katastrofické scénáře“. Nemyslím, že Západ prohrává válku s teroristy. To jen někteří politici vysunují válku s teroristy do popředí jako náhražku absence svých jiných politických postojů a pohledů. Nemám pocit, že bych měl populisticky, módně a vlastně politicky korektně považovat boj s terorismem za základní definiční charakteristiku současné epochy vývoje lidstva. V mezinárodní instituce typu OSN nevěřím, nemyslím, že v problémech současného světa hrají významnou roli. Tudy asi cesta nevede. Chce-li západní (či severní) svět pomoci světu východnímu (či jižnímu), musí dělat něco úplně jiného, než co dělá. Tomuto problému jsem nedávno věnoval svůj projev v Indii, který byl v češtině publikován pod názvem „Západ a rozvojový svět“ v Newsletteru CEPu v lednu 2006. (Text je dostupný i na www.klaus.cz)

Vy jste nejpopulárnější politik v republice – na prvním místě v průzkumech Vás staví 69 procent Čechů. Jaké jsou Vaši vztahy s jinými vedoucími politiky země? Daří se Vám zachovávat své postavení “být nad stranami“, vždyť jste čestný předseda ODS? Jakou budoucnost má, podle Vás, KSČM? A proč znatelný počet občanů Česka – podle sociologických průzkumů – by se rádo vrátilo k socialismu?

Popularita politiků je věc velmi proměnlivá, není možné se konkrétními výsledky příliš ukolébávat. Kdo by to udělal, dopustil by se velké chyby. Já jsem se s politiky nikdy moc nekamarádil a s výjimkou několika, které znám z předpolitické éry nebo z éry listopadu 89, si s nikým netykám. Proto věřím, že nevystupuji jako kamarád jedněch a nekamarád druhých a myslím, že drtivá většina občanů naší země i proto mé chování jako nadstranické hodnotí. V letošních parlamentních volbách však všichni své výroky přitvrdí a já mám strach, že i vůči mně. Doufám, že se nijak nenechám vyprovokovat.

Nevím, jestli se chce tolik občanů naší země vrátit k socialismu, jak tvrdí někteří vyhodnotitelé průzkumů veřejného mínění. Otázky v těchto průzkumech jsou ošidné a já myslím, že Češi svými odpověďmi naznačují, že chtějí – což myslím, že je hrozná chyba – evropský sociální stát, ale nikoli starý „komunistický“ socialismus. A v tomto smyslu se – opět bohužel – neliší od většiny Evropanů. Spojovat to s komunismem je omylem. Dnešní KSČM sdružuje levicové odpůrce dnešního socio-ekonomického systému, což je jistě nekonstruktivní část naší společnosti, ale myslím, že ani oni nechtějí návrat ke komunismu. Ani teď, ani zítra či pozítří. Mé názory jsou ale od jejich diametrálně odlišné.

Letos Vám bude 65 let. Vy jste moudrý člověk, známý vědec, zkušený politik, šťastný muž, otec a dědeček. V čem, na Váš pohled, spatřujete smysl lidského života? Vnesly do tohoto pojmu cokoli nového poslední desetiletí, naplněné bouřlivými, ale ne vždy jednoznačně oceňovanými událostmi?

Smysl lidského života se žádným vývojem posledních desetiletí nijak nemění. Je to stejné jako před sto či tisíci lety. Nevěřím, že internet či mobilní telefony mění lidskou podstatu. Nevím také, které „bouřlivé“ události máte na mysli. Pro mě jsou nebezpečím nové kolektivistické ambice, které pod záminkou progresivity bourají některé tradiční instituce lidské společnosti. Mám-li zrovna v těchto dnech podepsat či nepodepsat zákon o registrovaném partnerství, pak musím říci, že právě to je přesně to, co podle mne znamená velmi riskantní a v podstatě fatálně chybnou změnu lidských institucí a behaviorálních vzorců lidského chování. Od věcí tohoto typu může přijít něco, co nás může ohrozit. Proto si na ně dejme pozor.

Alexandr Kuranov, Kommersant, 28. 2. 2006