Hlavní strana » Ekonomické texty » Fiskální problémy současnosti…

Fiskální problémy současnosti: poznámky pro Coolum

Ekonomické texty, 1. 8. 2011

Říci, že žijeme v éře obrovských rozpočtových deficitů a velmi pomalých a nepřesvědčivých ekonomických oživeních, není ani žádným velkým objevem, ani odvážným analytickým soudem. Jedná se o jev, který sice jevem globálním není (protože se Asie, Afriky a Jižní Ameriky netýká), ale je to problém většího počtu zemí Evropy a Severní Ameriky.

Tento jev není důsledkem nějakých jednoduchých, snadno opravitelných chyb fiskální politiky v té či oné zemi. Dnešní deficity státních rozpočtů jsou něco, co v minulosti – s výjimkou válek a revolucí – neexistovalo. Jedná se o systémovou chybu, která přesahuje sféru ekonomiky. V ekonomické terminologii lze říci, že lidé v řadě zemí – protože došlo k přetrhání vazby mezi jejich výkonem a jejich životní úrovní – přestali respektovat staré pravidlo, nazývané „tvrdé rozpočtové omezení“.

Jsem zde jediným řečníkem z Evropy, a proto bych asi měl mluvit o Evropě, což není snadné. Evropa je příliš heterogenní na to, aby bylo možné mluvit jejím jménem (a aby bylo možné ji sjednotit pod praporem EU, posíleným Lisabonskou smlouvou). Já se navíc moc často za Evropana nepovažuji, snad jen ve velmi vzdálených zemích jako je Austrálie. Raději říkám, že jsem občanem jedné evropské země.

Nicméně, adjektivum „evropský“ smysl má. Je to však spíše systémová, než zeměpisná charakteristika.

V komunistické éře jsem žil v systému, kde politika dominovala nad ekonomikou, což mělo své známé, velmi nešťastné důsledky. Když komunismus skončil, chtěli jsme vytvořit autonomní ekonomický systém, v němž by politika hrála jen velmi marginální roli. Radikálně změnit ekonomický systém se nám podařilo rychle, centrální plánování a státní vlastnictví byly demontovány v relativně krátké době, první léta byla velmi nadějná, ale politika dnes ovlivňuje ekonomiku daleko více, než jsme si alespoň někteří z nás přáli a než jsme očekávali.

Chtěli jsme tržní ekonomiku, dostali jsme však místo toho velmi evropskou „soziale Marktwirtschaft“, sociálně-tržní ekonomiku, která je charakterizována rozsáhlou redistribucí, paternalismem, nedostatkem motivace, nadměrnou regulací, intervencí státu do všech možných i nemožných oblastí, iracionální podporou (subvencováním) zdánlivě nadějných, ale ekonomicky zcela nesmyslných projektů, kontraproduktivní rigiditou trhu práce, rozpočtovými deficity a velmi chabým ekonomickým růstem. Nepřetržitě rostoucí životní standard je považován za nárok, ne-li dokonce za lidské právo.

Je-li, v ekonomickém smyslu, „dobré počasí“, systém tohoto typu jakžtakž funguje. Vede ke kladným hodnotám ekonomického růstu (i když daleko menším než jaké vykazují země typu BRIC) a k slabým, ale pro nějaké období udržitelným fiskálním pozicím jednotlivých zemí. Když – díky jakýmkoli endogenním či exogenním šokům – nastane „špatné počasí“, růstové hodnoty začínají být záporné a fiskální pozice neudržitelná. To platí bez ohledu na to, jak ta či ona hospodářská krize vznikla a kdo či co ji vyvolalo.

Problém je zesílen pokusy bojovat proti krizi obrovskými finančními injekcemi s cílem zabránit jejímu prohloubení. To je samozřejmě chyba. Hospodářství čas od času potřebuje Schumpeterovu „tvůrčí destrukci“, která vede k likvidaci neproduktivních a neefektivních článků ekonomiky. Bez takového procesu nemůže nastat skutečné oživení ekonomiky. Někdo nedávno vtipně poznamenal, že „kapitalismus bez bankrotů je jako křesťanství bez pekla“. Nicméně, v dnešním světě politikové nejsou ochotni dovolit, aby hospodářská krize proběhla.

Komunističtí vůdcové nám vždycky říkali, že máme lépe a více pracovat, že je třeba více zavádět technický pokrok, že musí být lepší kvalita vzdělání (a to ještě neznali termín „vzdělanostní ekonomika“), že se má více využívat výpočetní technika (opět dříve, než se vymyslel termín „informační společnost“), atd. My jsme jim ale stále říkali, že to nestačí, že je třeba udělat zásadní systémovou změnu.

Jsem často kritizován za porovnávání dnešní situace v Evropě  s érou komunismu.Trvám na tom, že jsem si více a lépe než většina mých kritiků vědom toho, jaké jsou rozdíly mezi komunismem a dnešním evropským politickým, sociálním a ekonomickým systémem, ale dodávám, že nechci zakrývat existující podobnosti mezi nimi – a tím přispívat k jejich podcenění. Nominální či formální rozdíly jsou jistě velké, skutečné rozdíly však menší.

Ekonomiky s dnešními rozpočtovými problémy potřebují systémovou změnu, ne pouze lepší politiku. Evropa se musí zbavit svého „soziale Marktwirtschaft“.

Náš kontinent má ještě jednu významnou charakteristiku – specifický měnový systém, založený na společné měně 17 (z 27) členských zemí. Česká republika ji nemá. Je třeba říci, že Evropská měnová unie představuje další příklad dominance politiky nad ekonomikou. Byla vytvořena mezi velmi nesourodými zeměmi a bez podpory fiskální a politickou unií. Její zastánci nepochybně doufali, že jim právě měnová unie pomůže vytvořit fiskální a politickou unii, což byl – konec konců – vždycky jejich cíl. Dříve to nechtěli říkat nahlas, protože takový záměr by byl odmítnut.

Fiskální unii pravděpodobně získají (nebo získají alespoň to, že se EU tímto směrem bude pohybovat), protože nikdy nepřistoupí na to, aby měnová unie ztroskotala. Cena za její pokračování však bude obrovská a nebude ji platit nikdo jiný než obyvatelé Evropy, občané jednotlivých evropských zemí. Samozřejmě nedobrovolně. Systémové charakteristiky kontinentu budou ještě horší než nyní, přerozdělování bude narůstat, individuální motivace bude dále oslabovat.

Mohu-li to shrnout, obávám se, že rozpočtové deficity a pomalý ekonomický růst jsou a budou permanentní charakteristikou našich zemí. Různé iracionality, které si sami vytváříme – jako boj proti neexistujícímu globálnímu oteplování – to všechno budou ještě zhoršovat.

Václav Klaus, Vystoupení na konferenci Consilium, Centre for Independent Studies, Coolum, Austrálie, 30. července 2011; Překlad z angličtiny

Publikováno v MF Dnes, 1. srpna 2011.