Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Pár slov k zahájení roku sv.…

Pár slov k zahájení roku sv. Vojtěcha

Projevy a vystoupení, 14. 1. 1997

Vážený pane kardinále, Excelence, Vážení zástupci Ekumenické rady církví, Dámy a pánové, milí přátelé,

vážím si pozvání na Vaše dnešní setkání a ještě více si vážím vyzvání k tomu, abych i já v tento slavnostní den řekl pár slov. Přemýšlel jsem dlouho o tom, co bych mohl říci zvláštního, co bych mohl dodat k tomu, co již zde bylo vysloveno přede mnou, a to z úst povolanějších. Začnu proto něčím zcela osobním. Dívám-li se totiž na mužská křestní jména v naší rodině, pak mám pocit, že určité oprávnění něco říci dnes mám. Nejen já, ale i můj otec i můj syn jsou Václavové. Můj dědeček byl Vojtěch a pokud jsem dobře informován, i můj budoucí vnouček by měl zhruba za dva měsíce dostat jméno Vojtěch. Tuto volbu křestních jmen nepovažuji za náhodu či za pouhou shodu okolností. Ukazuje na hlubokou zakotvenost obou těchto českých svatých v našem národě a to již po celé tisíciletí.

Řekl-li jsem obou, přesto mezi těmito dvěma jmény cítím rozdíl. Svatý Václav je znám každému školákovi, legenda o něm je součástí naší každodennosti a místa či věci s ním spojená se v naší zemi nacházejí všude kolem nás.

Přiznejme si, že je svatý Vojtěch znám daleko méně. Jeho jméno není vidět či slyšet každodenně, sám jeho nositel se nestal tou nejzákladnější částí povinného školního dějepisu, kterou si zapamatuje i ten, kdo nemá z dějepisu jedničku a ani nám vlastně nezůstalo mnoho míst a věcí, která by nám při našem putování naší krásnou zemí svatého Vojtěcha stále znovu připomínala.

Přesto je evidentní, že šlo o mimořádnou osobnost českých dějin. Že šlo o prvního pražského biskupa českého rodu. Že šlo o výrazného představitele českého národa druhé poloviny desátého století, tohoto klíčového okamžiku utváření české státnosti. Že šlo o člověka mimořádně vzdělaného, a - dnes bychom řekli - evropsky laděného. Že šlo o příslušníka významného českého rodu Slavníkovců, jednoho z konkurentů později u nás dominantních Přemyslovců. Že šlo o člověka navýsost duchovního, žijícího velmi čistým, čestným, až asketickým životem. Že šlo o biskupa, který tolik usiloval o očistu osobního života a o morální chování a mravní principy. Že šlo o kněze, který ani na chvíli neslevil ze svých zásad a který proto dělal činy, pro které měl svět kolem něho málo pochopení a které ho nakonec dovedly až k mučednické smrti daleko od domova.

Biskup Vojtěch se ostře střetl s mocnými tehdejšího světa a snad ještě více s dobovými poměry a mravy. Chtěl církev reformovat v souladu s myšlenkami šířícími se z francouzského Cluny, chtěl prohloubit duchovní život celé společnosti, chtěl - v dnešní terminologii - změnit vztah státu a církve, chtěl šířit křesťanství nejen doma, ale i v cizině, mezi pohanskými národy. Nedá se říci, zda v době, kdy žil a kdy o to celým svým životem usiloval, uspěl. Svědčí o tom i to, že na pražském biskupském stolci dlouho nevydržel, že ho dvakrát opustil, že - abych to vyjádřil symbolicky - „zlomil berlu nad svým národem“, že našel smrt jako misionář v tehdejším Prusku a že se do Prahy vrátily jeho ostatky až za více než čtyři desetiletí po smrti, kdy je kníže Břetislav přivezl z polského Hnězdna.

Neodvažuji se provádět žádné originální hodnocení. Bylo jich ostatně za celé tisíciletí uděláno nespočet. Jako politik si však nemohu nevšimnout toho, že jeho život byl ovlivněn vztahem Slavníkovců a Přemyslovců, tedy politikou, že se dostal i do zahraničně-politických souvislostí zda se napojit více na Sasko a Polsko či na Bavorsko, zda být více český či více evropský, zda se orientovat více na Byzanc nebo na Řím. To však nebylo hlavními Vojtěchovými tématy, to byly pouze dobové okolnosti, kterým se nemohl a snad ani nechtěl vyhnout.

Jeho skutečným tématem bylo úsilí o pravdivost života, o osobní nasazení člověka, o zodpovědnost, o překonávání překážek, o životní disciplínu a nezrelativizovanou morálku, o správné jednání v každé životní situaci. A to je něco, čeho si všímáme i dnes, co je pro nás zdrojem trvalého ponaučení. Ve velkých postavách dějin a v jejich osudech se nám ozřejmují naše současné problémy a my se z nich buď poučíme nebo nepoučíme. Zkusme se co nejvíce poučit, zkusme si je připomínat. I proto tolik oceňuji, že je Miléniu od smrti svatého Vojtěcha věnováno tolik pozornosti a přeji si, aby se pro nás pro všechny toto období stalo příležitostí zamýšlet se nad hodnotami a postoji tohoto českého svatého, které jsou platné dnes neméně než před tisíci lety a které jsou stejně odvážné a provokující dnes jako tehdy.

Václav Klaus, Bazilika sv. Markéty, Praha – Břevnov, 14. 1. 1997

Vystoupení předsedy vlády ČR Václava Klause na slavnostní bohoslužbě k počátku oslav Milénia od smrti sv. Vojtěcha