Klaus.cz




Vyhledávání

Kalendář


Nejnovější


Nejčtenější



Hlavní strana » Ekonomické texty » Mylné koncepce Jana Švejnara …


Mylné koncepce Jana Švejnara (spor o transformaci nebo o komunismus?)

Ekonomické texty, 14. 10. 2002

Jan Švejnar, onen známý a některými našimi médii tak oblíbený vnější (protože své ruce si osobní angažovaností nešpinící) komentátor naší postkomunistické éry, je mimo jiné i ředitelem Institutu William Davidsona při Michiganské univerzitě. Tento institut má v poloodborném světě mimořádně dobré kontakty a jeho výstupy jsou pravidelně publikovány např. i v dvouměsíčníku Světové banky, zvaném Transition, který je touto institucí – zadarmo – šířen po celém světě. To se podaří jen málokomu.

Letošní 3. číslo tohoto časopisu zkráceně přetiskuje 5 hlavních vystoupení z lednového sympózia tohoto institutu na téma „Problémy tranzitivních ekonomik“. Rád bych diskutoval desítky detailů, které tam zazněly, ale v tomto stručném textu se budu věnovat jen jedné Švejnarově tezi. Je to proto, že má nemalé politické a lidské konsekvence. Opakuje ji sice v různých podobách a verzích již delší dobu stále znovu, ale snad je právě teď vhodná chvíle ke koncepční diskusi.

Švejnar vychází z toho, že „ekonomický výkon zemí (všech postkomunistických zemí – pozn. VK) za 12 let transformace byl slabý“ (nebo mám jeho anglický termín „poor“ překládat dokonce jako ubohý?). Dodává k tomu, že důsledkem tohoto slabého výkonu v devadesátých letech je „rozšíření mezery v příjmu na hlavu mezi těmito zeměmi a vyspělými ekonomikami“ (str. 36). Do stejného soudku patří i jeho tvrzení, že „hlavním problémem byla počáteční recese, která tyto země oslabila vůči vyspělým zemím“ (tamtéž) a v neposlední řadě i názor, že lépe fungovaly postkomunistické země, které jsou umístěny více na západě než na východě (geograficky!) s jedinou výjimkou, že „nejzápadnější země, Česká republika, měla od poloviny devadesátých let horší výkon než ostatní (performed worse than others), což naznačuje, že geografie není postačujícím výkladem“!

Tyto věty jsou tak absurdní, tak zavádějící a tak dehonestující celou, vpravdě historickou éru vypořádávání se s komunismem a jeho dědictvím, že nemohou zůstat bez povšimnutí. Své hlavní připomínky k těmto postojům budu strukturovat do tří skupin:

1.      Autor zcela přehlíží nemalý statistický problém, který natolik komplikuje jakékoli mezinárodní srovnání, že ho činí téměř nezajímavým.

Je evidentní pravdou, že řada seriózních ekonomů stále více a stále častěji zpochybňuje statistiky ekonomického výkonu rané fáze tranzitivních ekonomik. V poslední době to byl např. švédský ekonom Anders Aslund, který ve své nové knize (Building Capitalism: Lessons of the Postcommunist Experience) ukázal, že počáteční ekonomický pokles v těchto zemích nebyl ani zdaleka tak velký, jak se obvykle uvádí, že je to spíše statistický artefakt než realita, že došlo k tak veliké změně statistických systémů, že je srovnávání téměř nemožné, že vznikly tisíce nových firem (namísto desítek velkých socialistických monopolů), což se samo o sobě špatně porovnává, že se výrazně zvětšila šedá ekonomika, že se zásadně změnila struktura ekonomiky, že se hůře měří služby než výroba zboží, atd.

Neméně významný je příspěvek polského ekonoma Jana Winieckeho, který ve svém nedávném článku „An Inquiry into the Early Drastic Fall of Output in Post-Communist Transition: an Unsolved Puzzle“ (v časopisu Post-Communist Economies, sv. 14, č. 1, 2002) dokazuje, že k počátečnímu poklesu outputu došlo všude: „v zemích, které prováděly šokovou terapii i v gradualistických zemích, v zemích mezinárodně zadlužených i v zemích bez dluhů, v zemích konzistentně provádějících program transformace i v zemích, které se netransformovaly“ (str. 5-6). Winiecki je názoru, že jistý „output mohl existovat jen v komunistické, centrálně plánované ekonomice, a nikde jinde“ (str. 8). Proto byl prvotní pokles nevyhnutelný.

Řada dalších ekonomů podobným způsobem zpochybňuje i cenové statistiky. Originálním výzkumem v této oblasti jsou např. studie českého ekonoma Hanouska – včetně debaty, vedené na toto téma na semináři CEPu v roce 2001 – ukazující, že inflace byla v průběhu transformace ve statistikách výrazně nadhodnocena zejména díky fundamentální změně struktury nabídky a kvality výrobků, díky novým výrobkům a novým systémům prodeje, atd.

Nemenším statistickým problémem je volba vhodného „přepočítávacího“ koeficientu, podmiňujícího užitečnost jakéhokoli mezinárodního srovnání. Řada ekonomů k tomu mylně používá běžný  měnový kurs a proto dospívá k hrozivým výsledkům. Použití parity kupní síly dává výsledky úplně jiné, naznačující, že se mezera mezi tranzitivními a „normálními“ zeměmi v řadě případů nejen nezvětšuje, ale že je tomu dokonce zcela naopak.

Proto se domnívám, že se Jan Švejnar mýlí empiricky, statisticky a z hlediska analýzy dat a že vydává zavádějící soudy, které – bohužel – ovlivňují uvažování lidí a celkovou „náladu“ v postkomunistických zemích.

2.      Ať byl ekonomický vývoj těchto zemí jakýkoli (prostě, byl takový, jaký byl), jde nejen o jeho změření, ale hlavně o jeho interpretaci. Jan Švejnar používá k jeho popisu zdánlivě nevinný a na první pohled neutrální termín „počáteční recese“ (the initial recession), což považuji za naprosto nepřijatelné. Daleko patřičnější je termín „transformační otřes“ (transformation shake-off).

Slovo recese je standardním termínem makroekonomie, označujícím jednu z fází hospodářského cyklu. Ať už spolu mezi sebou soupeří v ekonomii nejrůznější konkurenční teorie cyklu, slovo recese u všech z nich znamená sestupnou fázi cyklu, která je nedílnou součástí normální dynamiky tržní ekonomiky. Transformační otřes je ale něco úplně jiného. Je to nutná, nevyhnutelná fáze přizpůsobení ekonomiky zcela jiným parametrům, spojená s přechodem od ekonomiky plánované (či administrované) k ekonomice tržní, od ekonomiky uzavřené k ekonomice otevřené (po liberalizaci zahraničního obchodu), od ekonomiky s dlouhodobě fixními cenami k ekonomice rovnovážných cen (po liberalizaci cen), s přechodem k ekonomice s reálným měnovým kursem (po éře nerovnovážného a navíc nefunkčního kursu), k ekonomice konkurenční, tedy ekonomice s liberalizovaným vstupem na trh (po desetiletích administrativních monopolů), k ekonomice, která prakticky přes noc ztratila většinu svých – mezinárodním plánováním obchodu uvnitř RVHP – garantovaných trhů. V tomto stručném textu neaspiruji na kompletní popis této fundamentální změny, ale je naprosto zjevné, že se nejednalo o prvek cyklického vývoje „normální“ tržní ekonomiky.

Jan Švejnar to snad ví také, ale přesto neuvěřitelně mate pojmy a já mám strach, že to dělá záměrně. Že tím sleduje něco jiného než obecný cíl přispět k lidskému poznání tohoto velmi složitého a unikátního procesu. Vážnou otázkou bylo např. to, jak rychle a jak důsledně provést nevyhnutelnou likvidaci v nových podmínkách již neudržitelných ekonomických aktivit. Čím rychleji, tím lépe? Čím nemilosrdněji, tím lépe? Jak se tomu vyhnout? Jak to rozložit v čase? Atd. To byly a jsou legitimní otázky, ale k těm se Jan Švejnar záměrně nevyjadřuje. Zdá se, že přijímá gradualistický, konstruktivistický, téměř dirigistický pohled Josepha Stiglitze (ač to výslovně neříká – asi aby si nezadal), který je založen na myšlence, že stát (resp. politikové, kteří už dávno nejsou diktátory a po éře nedemokracie musí usilovat o podporu voličů) může řídit proces transformace podle svých představ, že může optimalizovat řazení jednotlivých transformačních kroků a že může diktovat miliónům (konečně svobodných) občanů co smějí a co nesmějí. To je samozřejmě zásadní omyl.

Je-li tento dirigismus možné do jisté míry provádět v dnešní Číně, pro východní a zejména střední Evropu nic takového nepadá, a ani v sebemenší chvíli nepadalo, v úvahu. Zastavit liberalizační procesy a čekat na vytvoření celku nového systému i v jeho plně vyvinuté institucionální a legislativní rovině bylo naprosto vyloučené. Doporučovat něco takového představuje ahistorický přístup ke společnosti a falešnou víru v možnost sociálního inženýrství. Obávám se, že to je přesně to, co je v pozadí Švejnarových představ. Proto může mluvit o slabém výkonu a recesi.

3.      Tím se dostávám k třetímu hlavnímu problému jeho postojů. Nechám-li bez komentáře absurdnost „geografického“ výkladu nestejnoměrného ekonomického výkonu jednotlivých zemí světa, pak nemohu bez komentáře přejít jeho zmínku o výkonu české ekonomiky v druhé polovině devadesátých let. Jan Švejnar nesedí v Michigenu a nečte – na dálku – pouze statistické ročenky. Každou chvíli je v Praze a musí si být velmi dobře vědom složitostí tohoto období i šíře a hloubky našich sporů o jeho interpretaci. Musí vědět, že se česká ekonomika v této chvíli stala nechtěným rukojmím domácího politického sporu a že se stala jeho obětí – jak se to občas rukojmím stává. V této době u nás určitě nešlo o nevyhnutelnou systémovou krizi či o standardní recesi, ale o krizi a recesi do ekonomiky uměle, zvnějšku vnesenou. Nechci znovu zahajovat tuto polemiku (odkazuji např. na sborník CEPu s mým textem „Tři roky od měnové krize“ z roku 2000), nepochybně s námi bude žít ještě dlouhou dobu, ale považuji za zcela nekorektní od těchto věcí abstrahovat a spojovat tehdejší krátkodobý (až střednědobý) vývoj naší ekonomiky s typem či stylem transformace či privatizace. I to je důvodem varování před zjednodušenými – a proto zcela neprůkaznými a nezajímavými – mezinárodními komparacemi.

V jistém slova smyslu se dá říci, že spor není až zas tak moc sporem o transformaci, jako – poněkud paradoxně – sporem o komunismus. Jan Švejnar a jemu podobní (K. Laski, K. Dervis, S. Fischer, G. W. Kolodko, D. M. Nuti, ale i M. Zeman, P. Mertlík, J. Mládek) nechápou absurditu komunistické ekonomiky a myslí si, že původní úroveň outputu (skutečná i statisticky vykázaná) může přetrvat i v tržní ekonomice. To je zcela absurdní.

Přechod od komunismu ke svobodné společnosti a tržní ekonomice nebyl cvičením v aplikované ekonomii nebo politologii. Byl evolučním procesem, byl – jak jsem říkal už před mnoha lety – kombinací spontánního vývoje s pokusy o jeho projektování a konstruování a toto všechno by nemělo být trivializováno a zapomínáno. Děje-li se to už v roce 2002, je to velmi špatným znamením pro budoucnost.

Václav Klaus, týdeník Euro, 14.10.2002

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu