Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev Václava Klause při…

Projev Václava Klause při udělení čestného doktorátu ekonomických věd na univerzitě v Pasově

Projevy a vystoupení, 13. 5. 1996

Vážený pane děkane, páni profesoři, vážení hosté,

dovolte mi, abych hned na počátku řekl to, co cítím jako nejdůležitější. Udělení čestného doktorátu na vaší univerzitě považuji pro sebe za mimořádně velké ocenění. Považuji to za ocenění individuální, kterého si velmi vážím, ale považuji to i za ocenění pro zemi, kterou zde reprezentuji. Za to, co vykonala za posledních šest let, za rychlost, s jakou se přibližuje nejvyspělejším západoevropským zemím, za mimořádnou politickou, sociální a ekonomickou stabilitu, která je zcela ojedinělá.

Není to první čestný doktorát, který jsem za poslední léta dostal, je to však první čestný doktorát v Bavorsku a současně první v celém Německu. Považuji to - v kontextu současných česko-německých vztahů, v kontextu snadných zjednodušování a snadno zavádějících nálepek - za velmi důležité. I proto vám za to děkuji.

Pronést při takovéto příležitosti projev deskriptivního typu, informující o tom, čeho bylo v naší zemi dosaženo a proč, je velmi snadné v zemi vzdálené, ale není to možné udělat v Pasově. Pokusit se narušit některé mýty a dezinformace, vzniklé z nejrůznějších důvodů, je také v principu možné, ale není to možné po projevu prof. Kleinhenze, který mi „ukradl“ velkou část argumentů a jehož znalost naší země a mých názorů je skutečně obdivuhodná.

Snadné by bylo i psát projev v postavení politika na odpočinku, ale tento luxus mi parlamentní volby, které se u nás konají už za 18 dní, také neumožňují. Proto se pokusím jen o několik poznámek k tomu, co přinesla naše převratná doba po listopadu 1989, po naší sametové revoluci, nejenom nám samotným, ale co je - aspoň doufám - věcí obecnější, co je příspěvkem k permanentní celosvětové diskusi o lidské svobodě, o společenské evoluci, o zodpovědnosti jednotlivce, o úloze státu ve společnosti. Vím, že jsou to témata věčná, stejně tak u vás v Pasově, jako u nás v Praze. Mé hlavní závěry bych shrnul asi takto:

1. není pravda, že jsou lidé po letech komunismu nepřipraveni na hlubokou společenskou změnu. Není pravda, že je nepříznivý společenský a politický systém natolik změní, že nejsou schopni začít velmi rychle fungovat v systému novém. Není pravda, že je třeba se společenskou změnou počkat až lidé dorostou, a už vůbec není pravda, že musí být někým vychováváni a na tuto změnu připravováni. I my, kteří jsme prožili desítky let v komunistickém režimu, jsme si ponechali základní racionalitu (a celá desetiletí jsme ji využívali, i když jsme - abych promluvil ekonomickým žargónem - maximalizovali naši individuální funkci užitku s poněkud jinými omezeními než občané žijící ve vaší zemi) i my jsme si udrželi své elementární reakce a reflexe i my jsme si ponechali svou základní hodnotovou orientaci i své základní morální a mravní normy. Zdá-li se právě tato moje teze někomu triviální, pak musím říci, že triviální není, a mohu vás ubezpečit, že jsem ji v postkomunistickém světě (ale nejen tam, snad ještě více ve světě, kterému chybí komunistická zkušenost) musel mnohokrát obhajovat.

2. Systémová změna se nedá udělat jako dodávka „na klíč“. Nedá se nadekretovat shora. Nedá se importovat. Není laboratorním experimentem. Není žádný takový experimentátor. Odehrává-li se v otevřené společnosti (a já mohu říci, že otevření proběhne velmi rychle) a po kolapsu mechanismů totalitního státu (i ten proběhl prakticky během několika dnů), jedná se o velmi složitý hayekovský evoluční, spontánní proces vytváření složitých systémů. Konstruktivistická složka (neboli role politika v tomto procesu) má sice nenulovou, ale jen omezenou funkci.

Více méně samovolně vzniklá pluralitní společnost garantuje, že i při vytváření nového systému platí to, co platí v každodenním fungování již existující pluralitní společnosti - není jeden hráč, je 10 a půl miliónů hráčů, navíc sdružujících se v nejrůznější organizace, které prosazují své zájmy a preference. To naštěstí znemožňuje pokusy vytvořit novou utopii, to je základním korekčním mechanismem.

Udělal bych k tomu ještě dvě poznámky o věcech, které jsou - myslím - poněkud nedoceňovány.

To, že systémová transformace proběhla v naší zemi tak hladce, bylo způsobeno nejen tím, že byla založena na jediné možné a jedině správné vizi budoucího uspořádání společnosti (a to byla zásluha několika politiků), že byla založena na rychlém provedení základních transformačních kroků tzv. pasivního typu (liberalizace, deregulace) i že byl rychle zahájen rozhodující aktivní krok - privatizace, ale hlavně tím, že bylo všechno provedeno rychle.

Mluvím-li o rychlosti, nemám na mysli výlučně a dokonce ani převážně otázku maximálního zkrácení leckdy bolestného procesu pro ty, kterých se týkal, ale mám na mysli to, že rychlost naší transformace nedala šanci pro zrigidnění společenských struktur, pro vytvoření silných organizací parciálních zájmů. Použiji-li opět ekonomickou terminologii, přeměna se odehrávala v systému více méně atomistické konkurence, nikoli v systému oligopolistické struktury. Mluvím samozřejmě nikoli o trhu produktů, ale o trhu myšlenek a o trhu vytváření společenských mechanismů. V neposlední řadě i o trhu rozdělování vytvořeného produktu, a tím i o postavení jednotlivých sociálních, profesních i generačních skupin. Díky tomu se dařilo to, čemu já říkám „dopočítávání do jedné“ a proto byla dodržena elementární koherence celého systému.

Dnes a denně, v dnešním předvolebním období mnohokrát denně, jsem tázán, jaké byly udělány chyby. A já neumím odpovědět, resp. odpověď je velmi netriviální. Vynecháme-li detaily (a detailů bylo v činnosti vlády i parlamentu uděláno více či méně tisíce), k chybě nedošlo prostě proto, že k chybě v obvyklém významu tohoto slova dojít ani nemohlo. Takto evolučně utvářený systém, který nebyl nadiktován jedním konstruktérem, má horší a lepší věci, ale nemá jednoduché chyby, které by tolik chtěla slyšet opoziční politická strana. Jsou v něm věci, které mě velmi mrzí, ale přesto je nepovažuji za chyby. Ostatně, toto hodnocení se týká všech „velkých“ hayekovských systémů - jako je jazyk nebo morálka.

3. Mojí závěrečnou úvahou je - na základě unikátní šestileté zkušenosti - vyhrocená polemika se zastánci tzv. „občanské společnosti“ z pozice zastánce společnosti „svobodných občanů“.

Naše minulá zkušenost s komunistickým režimem i zkušenost našich posledních let nám dává jedinečnou příležitost říci něco k vyplňování prostoru mezi jednotlivcem (a rodinou) a státem, neboli k tomu, co bývá v dnešní době označováno za téma tzv. občanské společnosti. V zemích, které neprožily komunismus, kde nedošlo k takové atomizaci společnosti jako u nás (pro někoho možná paradoxně, protože se - alespoň nominálně - mělo jednat o neindividualistickou společnost), kde se instituce oné zprostředkující mezivrstvy (intermediating structures) vyvíjely spontánně, dobrovolně a postupně, v každém případě zdola, tento problém nevnímáte tak ostře. Říkám to i s plným vědomím vaší tragické epizody s národním socialismem i s vědomím nemalých prvků korporativismu a syndikalismu, které cítím ve vaší zemi snad ještě více než v zemích jiných.

Musíme - a řekl bych, že my všichni - nepřetržitě čelit pokusům o odmítání základních liberálních idejí svobodné společnosti, které jsou formulovány pod neliberálními, konstruktivistickými hesly o povinném (legislativně zakotveném) vytváření různých institucí společenské mezistruktury, organizovaných na bázi zájmové, profesní, zaměstnanecké i regionální. Prostor mezi jednotlivcem a státem je ve vaší zemi více méně zaplněn a mírné korekce existující struktury jsou přirozené (i když svou ideologickou souvislost mají). U nás však jde o zásadní ideový střet. O to, zda bude vyplnění tohoto prostoru posílením svobody, demokratičnosti i efektivnosti systému, či zda dojde ke ztrátě koherence, k dominanci dílčích skupin nad celkem (i ostatními spoluobčany), ke vzniku nových feudalit (což je krásný Erhardův termín), k marnému úsilí o třetí cesty společenského uspořádání.

Fakt, že je prostor mezi jednotlivcem a státem u nás relativně řídce vyplněn (i když už ani zdaleka není prázdný), vede k tomu, že je tento ideový střet u nás ostřejší a zřetelnější. Vede k tomu, že jasněji vidíme (alespoň někteří z nás) mylnost konceptů prof. Etzioniho (a mnoha dalších), a i v tom je naše šance říci něco k dnešku, a to nejen v postkomunistickém světě. Pokus rozbít společenskou koherenci (a konzistenci) legalizováním existence a pravomocí parciálních nátlakových skupin (pressure groups) považuji za klíčový problém naší doby, na kterém je nejhorší právě to, že je obhajován pod lákavým heslem decentralizace.

Vím, že dostávám čestný doktorát z oboru ekonomických věd a velmi jsem váhal, zda si nemám vybrat nějaké úzce ekonomické téma. Zda nemám mluvit o postupném vyčerpávání tzv. transformačních polštářů (které jsme při neexistenci polštáře „bohatšího bratra“ museli před šesti lety vytvořit), o problému, jak spojit rychlé posttransformační ekonomické oživení s úsilím o dezinflaci (neboli jak vypadá naše krátkodobá Philipsova křivka), o delikátním problému měnové politiky při současném deficitu obchodní bilance a přebytku platební bilance. Tato témata jsou akademicky nesmírně zajímavá, ale mám pocit, že témata, o kterých jsem mluvil dosud, jsou důležitější konec konců i proto, že vytvářejí obecný prostor pro řešení problémů úzce ekonomických.

Dovolte, abych v tomto okamžiku skončil. Abych znovu řekl, jak si vašeho ocenění vážím a jak si vážím celé této slavnostní chvíle. Děkuji vám.

Václav Klaus, Pasov, 13. května 1996