Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev předsedy vlády České…

Projev předsedy vlády České republiky na zahájení brněnského veletrhu

Projevy a vystoupení, 22. 9. 1997

Brněnský strojírenský veletrh každoročně patří mezi nejvýznamnější události našeho hospodářského života. Je místem konfrontace strojírenství našeho se strojírenstvím zahraničním, je místem mnoha užitečných setkání, je místem významných projevů, je místem přátelských diskusí a konec konců je i místem vlídné, protože nepolitické a tudíž věcné kritiky vlády za nedostatečnou podporu našeho strojírenství, která zde jistě v tomto týdnu zazní také. Projev při zahájení veletrhu, který mám tu čest - již několik let za sebou - pronášet, je vhodnou příležitostí k vyjádření pohledu vlády na naši ekonomiku, k zamyšlení se nad rokem uplynulým i k naznačení záměrů pro rok následující.

Uplynulý rok znamenal v našem ekonomickém vývoji 90. let rok výjimečný, znamenal nesporné vybočení z řady, znamenal přerušení tendencí, které jsme - a to nejen vláda - ještě před rokem předpokládali. V tomto smyslu určitě nebyl rokem ekonomicky úspěšným. Nesmírně se trápíme, ač nám to někteří nevěří, proč. První fází našeho polistopadového vývoje byl ekonomický pokles (probíhající ostatně ve stejné době ve všech transformujících se zemích), spojený s ukončením řady ekonomických aktivit, které nebyly slučitelné s novým ekonomickým systémem a jeho základními parametry, s tržními cenami, s existujícími a dostupnými trhy, s domácí kupní silou. V průběhu této fáze došlo k poklesu výroby našeho průmyslu o třetinu a k poklesu hrubého domácího produktu o zhruba pětinu. Tato fáze byla - bohužel - nevyhnutelná a věřím, že si to dnes uvědomují i ti, kteří to nechtěli přiznat tehdy, to znamená před pěti šesti lety, a kteří asi považují za politicky neprospěšné, kdyby to přiznali i teď.

Druhá, vzestupná fáze našeho transformačního procesu nastala v roce 1993 a trvala až do loňského roku. Byla to fáze ekonomického vzestupu, poměrně rychlého ekonomického růstu (přesahujícího 4% ročně a dosahující - podle nových dat ČSÚ - rekordních 5,9% v roce 1995) a byla to fáze, kdy byla v systémové a institucionální rovině dokončena většina nezbytných transformačních změn, které nás definitivně převedly z komunismu do zcela jiného ekonomického systému.

I tato fáze s sebou nesla řadu problémů, z nichž některé jsme předvídali a jiné nikoli. Vzniklé trhy byly ještě velmi nerozvinuté a proto málo efektivní a stejně tak radikální privatizační proces ještě nevedl a ani vést nemohl k vytvoření pevné vlastnické struktury našeho hospodářství. Právě proto bylo toto období velmi křehkou chvílí, proto bylo velmi zranitelné. Řada ekonomických subjektů - a to jak ve sféře reálné ekonomiky, tak ve sféře bankovní a finanční - operovala na hraně svých možností a velmi lehce se mohlo stát a také stávalo, že z této hrany sklouzne. Stát velmi rychlou, místy až překotnou legislativní a organizátorskou aktivitou usiloval o vytvoření právního rámce nezbytného pro dobře fungující tržní ekonomiku, ale bylo zřejmé, že se mu velmi rychlý vývoj trhů a tržních institucí předbíhat nedaří a že se v řadě případů dostává i do jistého zpoždění. V ekonomice se současně začaly vytvářet silné zájmové skupiny, které se velmi rychle a úspěšně zorganizovaly a které začaly zřetelně promlouvat do ekonomického dění a do podmínek, za kterých u nás ekonomický život probíhá. To všechno je přirozené, nic z toho není z demokratické, pluralistické a otevřené společnosti odstranitelné a to všechno předurčuje míru lidské spokojenosti, ekonomické efektivnosti i společenské stability, ale samo o sobě to není příčinou krátkodobých výrazných změn tempa ekonomického růstu, inflace, platební bilance či měnového kursu. Tyto změny, např. prudké zpomalení našeho ekonomického růstu, byly způsobeny faktory jinými, zejména tím, že naše ekonomika, stejně jako kterákoliv jiná, musela řešit problém své vnitřní a vnější rovnováhy. A právě v tomto ohledu u nás v poslední době vznikly zásadní problémy.

Ukázalo se, že se úzkým místem ekonomiky nestala vnitřní rovnováha, resp. nerovnováha. Bezprostřední post-liberalizační inflaci, která v roce 1991 dosáhla hodnoty téměř 60%, se nám podařilo relativně velmi rychle utlumit a díky tomu jsme se dostali na úroveň inflace těsně pod dvoucifernou hranici. Všechno směřovalo k tomu, že při každoročním poklesu řádově o 1% dosáhneme kolem roku 2000 míry inflace kolem 5% (a to bez ohledu na rychlost deregulací).

Daleko větším problémem se ukázalo být dosahování rovnováhy vnější. Poměrně rychlý ekonomický růst, doplněný o vysokou míru otevření ekonomiky a o vysokou míru konvertibility naší měny, spolu se všemi známými nedokonalostmi naší transformující se ekonomiky a s komplikacemi našeho vstupu na obsazené a pečlivě hlídané trhy evropských zemí, vedl k prudkému nárůstu dovozu, jehož tempo po několik let přesahovalo nárůst vývozu. Díky tomu došlo k deficitu obchodní bilance, s určitým časovým odstupem i k deficitu běžného účtu platební bilance a nakonec - spolu se znejistěním zahraničních investorů - k deficitu platební bilance jako celku. Nebylo sporu o tom, že bylo třeba hledat řešení v brzdění domácí agregátní poptávky. To jsme věděli všichni, ale otázkou bylo jak to udělat. Jako téměř nemožné se zdálo být vytvoření rozpočtu přebytkového, resp. jeho prosazení v parlamentu. Jak všichni dobře víme, opozice volala celá léta po opaku, volala po rozpočtech deficitních, zatímco vládní koalice po rozpočtech vyrovnaných. Požadavek přebytkového rozpočtu byl vyslovován jen velmi ojediněle, a to ještě poměrně slabými hlasy. V této situaci a jako pokus o přibrzdění agregátní poptávky v rámci své zodpovědnosti provedla centrální banka v polovině loňského roku poměrně rasantní zásah do své měnové politiky. Jeho výsledkem bylo zpomalení tempa růstu nabídky peněz ze zhruba 18 až 20% (v první polovině loňského roku) na 11 až 12% (v polovině druhé) a na 6 až 7% v roce letošním.

Ekonomové se liší v názoru na to, nakolik právě tento restriktivní krok přímo přispěl ke zpomalení tempa ekonomického růstu a nakolik - nepřímo - k některým dalším navazujícím, zejména rozpočtovým, problémům a nakolik to byly příčiny jiné a já k tomuto sporu nehodlám dnes přidat žádný nový, originální argument. V každém případě se ekonomický růst prudce zabrzdil, což vedlo k ohrožení těch nejzranitelnějších prvků naší ekonomiky, ať už to byly některé banky, investiční fondy a společnosti, zdravotní pojišťovny, průmyslové i stavební podniky, ale třeba i cestovní kanceláře, což značně zhoršilo nejen ekonomickou, ale i sociální a politickou atmosféru v naší zemi. Velmi zranitelným se ukázalo být i hospodaření státu, protože letošní státní rozpočet byl nastaven na tempo růstu hrubého domácího produktu ve výši 5,4 %, což - jak dnes všichni dobře víme - v roce 1997 v žádném případě docíleno nebude. Právě v těchto dnech, při sestavování státního rozpočtu na rok 1998, se snažíme co nejpřesněji odhadnout tempo ekonomického růstu na zbytek roku letošního a naše odhady se pohybují mezi 1 - 1,5%, u optimistů až 2%. Toto číslo by samo o sobě nebylo žádnou tragédií, kdyby ve státním rozpočtu nebylo napsáno číslo úplně jiné a kdybychom na toto číslo nenasadili rozpočtové příjmy a výdaje. Jak je všeobecně známo, vláda byla nucena v dubnu a červnu v rozpočtu výrazně škrtat, což s sebou přineslo mimořádné politické, sociální i ekonomické komplikace, které nás provázejí po celý rok. Toto všechno bylo zkomplikováno velkým rozsahem škod spojených s katastrofálními povodněmi, ke kterým došlo v červenci letošního roku a které znamenaly ztráty na majetku měřitelné v desítkách miliard korun, ztráty na hrubém domácím produktu letošního roku v rozsahu kolem deseti miliard korun, i mimořádné rozpočtové i mimorozpočtové výdaje státu, které v miliardovém vyjádření také dosahují dvouciferných hodnot. Přes všechny přetrvávající problémy je fér říci, že výsledky povodní poměrně zvládáme a i na tomto místě bych chtěl vyjádřit poděkování všem těm, kteří se na tom podíleli a podílejí.

Vláda je odhodlána neslevit ze svých dlouhodobě zastávaných principů hospodářské politiky a na rok 1998 připravuje státní rozpočet vyrovnaný, tedy bez deficitu. Vláda je přesvědčena, že právě touto cestou - vedle své aktivity zákonodárné - učiní svůj nejdůležitější příspěvek ke stabilizaci ekonomiky a k brzdění rychle rostoucí agregátní poptávky. Jakkoliv bychom chtěli (a potřebovali) brzy nastartovat novou fázi rychlého ekonomického růstu, víme dobře, že si to právě teď nemůžeme dovolit. Brzdou (nebo úzkým hrdlem) naší ekonomiky není nedostatečná poptávka, jak se nám někteří nepoučitelní snaží již více než sedm let namlouvat, ale stav obchodní a platební bilance. Při daných parametrech naší ekonomiky, při daných parametrech ekonomiky světové (a našich hlavních obchodních partnerů zvláště) a při daném mechanismu propojení ekonomiky naší a ekonomiky světové je krátkodobě nezměnitelnou zákonitostí, že při rychlém ekonomickém růstu dovoz předbíhá vývoz. Tyto parametry v krátkém období změnit nemůžeme, a proto si rychlejší růst dovolit nemůžeme. Byl bych velmi rád, kdyby toto jako východisko svého uvažování přijala nejen naše veřejnost občanská, ale i naše podniková sféra. To nám neumožňuje očekávat v příštím roce rychlejší než 2-2,5% růst hrubého domácího produktu s veškerými důsledky, které to má pro možnosti expanze státního rozpočtu. To - mimo jiné - vytváří základní rámec i pro možnosti realizace některých návrhů průmyslové či proexportní politiky neboli návrhů na zvýhodnění průmyslové sféry, se kterými se i zde na tomto veletrhu setkávám.

Mluvíme-li o dynamice vývozu a dovozu jako o klíčovém problému, musíme se nutně dotknout i otázky měnového kursu. Po dlouhou dobu, vlastně od konce roku 1990 až do nedávna, byl náš celý složitý transformační manévr založen na myšlence fixního měnového kursu, jehož funkcí bylo vystupovat jako pevná kotva ekonomiky a stabilizovat ji. Tuto roli kurs koruny plnil více než šest let a my jsme věřili argumentům, že se nejedná - i přes výrazné reálné zhodnocení kursu, ke kterému od momentu liberalizace cen nepřetržitě docházelo - o kurs nadhodnocený. O tom nás po loňském rozšíření fluktuačního pásma koruny na ±7,5% přesvědčovalo to, že se náš kurs téměř nepřetržitě pohyboval v pásmu zhodnocovacím, revalvačním. Některé ekonomické ukazatele byly s tímto faktem v souladu, jiné nikoliv. Spekulativní útok na naši korunu v květnu letošního roku, jakkoliv v sobě měl prvky spekulace a iracionálních reakcí, nám však jasně ukázal, že byl 76 měsíců stabilní kurs již nadále neúnosný a že na své původní rovině nemůže přetrvávat. Zpětně je možné uvažovat o tom, zda mělo v květnu dojít k nákladnému pokusu o udržení původní centrální parity či nikoliv, ale i to už je dnes diskusí neaktuální. Přešli jsme na režim tzv. plovoucího kursu, ve kterém je výše kursu určována nabídkou a poptávkou po české koruně - bez cílených intervencí České národní banky udržovat tu či onu kursovou hladinu. Jsem přesvědčen, že je to kursový režim racionální a že zůstane jedním z prvků naší hospodářské politiky i pro období následující. Další spekulativní útoky na naši měnu sice vyloučit nemůžeme, ale věřím, že jim

▪ jistá stabilizace domácí politické situace

▪ úspěšné sestavení vyrovnaného rozpočtu na rok 1998,

▪ mírné snížení podílu deficitu běžného účtu platební bilance na hrubém domácím produktu (oproti loňské extrémně vysoké hodnotě)

vytvoří určité protitlaky a protiargumenty. Naše ekonomické subjekty - podniky i domácnosti - si musí zvyknout na to, že éra fixních kursů (díky vyčerpání transformačních polštářů) skončila a že je třeba s dalšími kursovými pohyby v budoucnu počítat. Letošní pokles kursů téměř všech západoevropských měn vůči dolaru o čtvrtinu až třetinu je toho nejlepším důkazem a jistě se nedá říci, že by se západoevropská a severoamerická ekonomika vyvíjely právě v letošním roce až zas tak odlišně.

Vedle měnového kursu je dalším klíčovým ekonomickým parametrem, ovlivňujícím naší konkurenceschopnost a tím i poměr vývozu a dovozu, mzdová hladina a její vývoj. Analýzy nám ukazují, že cenovou liberalizací vytvořený mzdový polštář již byl vyčerpán a že - ani v ekonomice jako celku, ani v jednotlivých podnicích - není prostor pro rychlejší růst reálných mezd než produktivity práce. Rok 1997, ve kterém dobíhají některé minulé trendy a návyky, je v tomto ohledu rokem stále ještě nepřesvědčivým. I při stagnaci či jen mírném růstu produkce reálná mzda stále ještě rychle narůstá, což - i při poklesu zaměstnanosti v řadě firem, oborů a odvětví –

▪ oslabuje konkurenceschopnost některých firem,

▪ posiluje domácí agregátní poptávku a inflační tlaky,

▪ vysílá špatný signál do celého světa, protože je to chápáno jako absence potřebné změny chování soukromého i veřejného sektoru české ekonomiky.

V tomto ohledu leží obrovská zodpovědnost na všech třech partnerech naší tripartity, na zaměstnavatelích a jejich svazech, na zaměstnancích a jejich odborových organizacích i na státu a jeho jednotlivých orgánech. Vláda je rozhodnuta zásadním způsobem přibrzdit pohyb mezd ve veřejném sektoru a věří, že totéž nastane i ve sféře podnikové. Bez zpomalení růstu nominálních i reálných mezd nemůžeme jít dále a získání souhlasu s tímto názorem je klíčovým úkolem politiků v následujících měsících.

Vláda si je samozřejmě vědoma nejen své makroekonomické odpovědnosti, ale i svých úkolů při zdokonalování legislativního a institucionálního rámce ekonomiky tak, jak to bylo formulováno v obou vládních balíčcích. Od dubna do dnešního dne předložila vláda parlamentu již 24 novel zákonů či zákonů zcela nových s touto tématikou a i ve zbývajících měsících letošního roku bude v této činnosti pokračovat. Na počátku října bude provedeno vyhodnocení plnění úkolů obou balíčků. Vláda si je si však vědoma i toho, že stejně jako zkvalitnění právních předpisů je nezbytné zajistit dodržování a vynutitelnost již existujících zákonů a norem. Naší další prioritou je proto zprůchodnění systému obchodních soudů, zajištění vynutitelnosti závazků a to jak mezi hospodářskými subjekty navzájem, tak v jejich vztahu ke státu. Minulý týden vláda projednala činnost vládního zmocněnce pro boj s hospodářskou kriminalitou a jím sestaveného týmu a všech získaných poznatků hodlá využít ve své vlastní další činnosti i ve fungování orgánů státní správy, samosprávy, justice, státního zastupitelství, policie a dalších.

Cestu k dalšímu zkvalitňování tržního prostředí v naší ekonomice vláda vidí v urychlení privatizace, především v oblasti bankovnictví a některých dalších strategických odvětvích, ve standardizaci fungování našeho kapitálového trhu a v posílení dalších institucí, které jsou nezbytné pro další fungování trhu.

Nezastíráme si, že mnoho dalších věcí ještě zbývá učinit, ale věřím, že postupujeme správným směrem, a že se postupně daří obracet naši ekonomiku zpět k rovnovážnému vývoji.

Smyslem mého dnešního vystoupení nebylo podat komplexní přehled všech otázek hospodářské politiky. Vybral jsem si z nich ty, které jsou v tuto chvíli nejaktuálnější a které tvoří základní rámec našich úvah i pro ta nižší, detailnější patra konkrétních prvků hospodářské politiky státu ovlivňujících mikrosféru. Vím, že by mnozí z posluchačů chtěli diskutovat řadu těchto detailnějších otázek, kterými by byly hlavně nejrůznější úlevy, výjimky, podpory a pomoci. Já jsem přesvědčen, že právě ty ekonomické parametry, o kterých jsem hovořil - to znamená rozpočtová rovnováha, měnová politika, měnový kurs, mzdová hladina, inflace - tvoří naprosto klíčové parametry rozhodování podniků a že všechny další věci jsou druhořadého významu. To neznamená, že o nich nevíme a že se i v nich nepokoušíme o nalezení řešení, které by bylo optimální jak pro výrobce, tak pro spotřebitele, jak pro vývozce, tak pro dovozce, jak pro jednotlivce, tak pro stát. Jejich celkový rámec je však také dán právě těmi faktory, o kterých jsem zde dnes hovořil.

Přes všechny obtíže a složitosti současného období jsem optimistou a věřím, že se nám tyto záměry podaří realizovat. Jsem přesvědčen, že je stabilita a soudržnost této vlády a koalice ve skutečnosti větší, než se navenek zdá. V koalici přes nejrůznější viditelné střety a pnutí stále dominuje zájem na dokončení transformace naší ekonomiky a společnosti a na naplnění vládního programového prohlášení, které dostalo důvěru voličů i parlamentu. Politické hašteření, které v našem politickém životě existuje a které znervózňuje veřejnost i média, vyvolává dojem, že je vláda a koalice v zásadní krizi a že uklidnění a harmonickou spolupráci přinese nějaké radikální politické přeskupení sil. Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Současná situace není výjimečným vybočením, je normalitou, která odpovídá logice našeho ústavního systému, založeného na poměrném volebním systému a proto na existenci koaliční vlády. To vede k vynucenému soužití rozdílně orientovaných politických stran, které si - v zájmu svého budoucího volebního úspěchu - svoji odlišnost a image v očích veřejnosti záměrně pěstují.

Této skutečnosti bychom si měli být při hodnocení naší současnosti a budoucnosti vědomi. Doby relativně poklidného vládnutí jsou nenávratně pryč. Je to trochu nepříjemnou, ale bohužel přirozenou druhou stranou demokracie. Nevěřím, že by jakákoliv koaliční změna či předčasné volby na této situaci něco změnily. A tím se vůbec nevyjadřuji k serióznosti či reálnosti alternativního politického programu dnešní opozice a k problémům, které by z jeho případné realizace vznikly, protože to na naše dnešní setkání nepatří.

Současná vláda je odhodlána dokončit svůj program, stabilizovat hospodářství a vytvořit předpoklady pro rychlý rozvoj naší země a pro její aktivní účast v evropských integračních procesech.

Letošní ročník brněnského veletrhu jistě ukáže, že je český průmysl připraven obstát v dnešních náročných podmínkách, a že zásadně přispěje k pozitivnímu vývoji naší ekonomiky.

Václav Klaus, Brno, 22. září 1997