Hlavní strana » Články a eseje » Václav Klaus pro Echo24.cz:…

Václav Klaus pro Echo24.cz: Claremont Review of Books – aneb poctivý americký konzervatismus (číslo 4)

Články a eseje, 23. 4. 2026

Claremont Institute a s ním spojená Claremont College vydává – v dnešní podobě od roku 2000 – čtvrtletník Claremont Review of Books (CRB). Ten se stal jednou z bašt amerického konzervatismu. Provedená změna byla dílem tehdejšího prezidenta tohoto institutu Larry Arnna (který se potom stal prezidentem známé Hillsdale College, se kterou dlouho spolupracuji).

Claremont je město ve středo-jižní Kalifornii, nedaleko hor, kalifornské pláže jsem tam neviděl. Jednou jsem tam – asi před 30 lety – byl pozván na přednášku. Jedna docentka tam napsala dizertaci o československé (a české) transformaci. Město a univerzita jsou velmi konzervativní. Paní docentce bylo asi 35, mně tehdy asi 55 (nebo více), ale číšník při obědě v restauraci chtěl, abychom ukázali průkaz, že už nám je 21 let (od tohoto věku je v Kalifornii možné objednat si alkohol).

Dlouhá léta byl politicky nejbližší osobou tohoto časopisu Ronald Reagan, v posledních letech je to Donald Trump, i když do něj ani jeden z nich nikdy nepsali.

Časopis je navýsost americký. V každém čísle je řada článků o americké historii. V tomto čísle (dvojčíslo podzim 2025-zima 2026) jsou to články o prezidentu Johnu Adamsovi, o Lincolnovi a jeho „Gettysburgském projevu“, o Woodrow Wilsonovi, ale i o Charlie Kirkovi, o newyorském starostovi Mamdanim, o Nixonovi a samozřejmě o Trumpovi.

Časopis se jmenuje Claremont Review of Books, což znamená, že je každý text – bez jakékoli výjimky – recenzí. Spíše než recenzí je dlouhým recenzním článkem, což je mi velmi sympatické. (Nejsou to book reviews, ale review articles.) Začínal jsem své psaní v polovině šedesátých let recenzemi a považuji za tragickou chybu, že u nás (a vůbec v dnešní době) recenze skoro vymřely. Dávaly rámec, v kterém se jejich autor mohl pohybovat. Teď nikdo radši nečte a s knihami nepracuje. Je snazší sám psát. Je lepší nebýt brzděn v rozletu nějakým rámcem. V tomto čísle je 36 textů, není možné je souhrnně popsat, ani hodnotit. Vyberu si jich jen několik, abych ukázal „flavor“ tohoto časopisu. (Chtěl bych napsat flavour, ale ona je to američtina.)

O Trumpovi píše šéfredaktor časopisu Ch. R. Kessler ve svém úvodníku k 25. výročí časopisu, že „přes všechny možné komentáře je o Trumpovi třeba říci, že byl jediným kandidátem v posledních třech prezidentských volbách, který byl schopen „rozbourat“ politický establishment obou politických stran současně“. Jedině to mu – přes všechny jeho chyby a omyly – umožnilo vyhrát.

Můj dobrý známý, jeden z redaktorů CRB, Christopher Caldwell, napsal pozoruhodný článek o novém newyorském starostovi Mamdanim. Ten symbolizuje unikátnost (a pro mne i problematičnost) New Yorku. Mamdani se narodil v Ugandě jako syn profesora postkoloniálních studií na Columbijské univerzitě a indické filmové režisérky. Stal se členem organizace Democratic Socialists of America a pak i newyorského Muslimského demokratického klubu. Volby vyhrál ve městě, které má dnes jen 31 % nehispánských bělochů. Jeho volební program žádal zmrazení nájemného (což by nebylo prvně v newyorské historii), bezplatné městské autobusy, bezplatnou péči o děti a obchody s potravinami provozované městem (str. 18). Ti, kteří pořád mají iluze o Americe, asi nechápou, jak se mohlo stát, že volby vyhrál. V roce 2023 byl při propalestinském shromáždění dokonce zatčen – bylo to jen dva roky před jeho zvolením starostou, nebyl tedy žádným nedospělým mladíčkem. Ale chce to číst článek celý, stejně tak jako následující článek o ukradení Ameriky woke hnutím.

Je tam i řada velmi filosofických článků. Prof. Feser své recenzi německé, do angličtiny přeložené knihy o Kantovi dal název „Klaustrofobická (či klaustrofobní???) metafyzika“, což je pro mne moc pěkné a výstižné. Já jsem vždy u Kanta měl pocit, že mám klaustrofobii, že se v tom úplně ztrácím. Proto nechci dělat žádné soudy, ale teze recenzenta, že „Kantova revoluce ve filosofii usnadnila „uklouznutí“ k současnému relativismu“ (str. 60) se mi zdá inspirativní.

Článek s názvem „Southern Man“ (jižní či spíše jižanský muž) se z konzervativního pohledu velmi kriticky dívá na prezidenta Woodrowa Wilsona, který za svého prezidentování 1200krát hrál golf – to asi bude více než Trump – a že hrál golf i onoho dubnového rána roku 1917, kdy potom vyhlásil válku Německu (str. 86). Věděl jsem, že vyhlásil prohibici, ale nevěděl jsem, že – jižansky – nesouhlasil s volebním právem žen (str. 88). Michael Barone ho ve svém článku označuje za „nejautoritativnějšího amerického prezidenta“ (str. 88). I o něm máme díky jeho přínosu pro vznik Československa nejrůznější iluze.

Přeskakuji skvělý článek o „chybném prorokovi“ Jamesi Burnhamovi (str. 93-98). Ale já jsem si jeho knihy z roku 1941 o manažerské revoluci velmi vážil. I jeho knihy z roku 1964 o sebevraždě Západu (máme pocit, že nastává až teď!), k jejímuž nedávnému novému vydání napsali předmluvu John O’Sullivan a Roger Kimball, další dva dobří známí. Přeskakuji text o iránské revoluci i úplně jinou interpretaci Watergate skandálu (str. 110-116), který výrazně rehabilituje prezidenta Nixona. Podle autora této recenze skandál vznikl hlavně proto, že se Nixon blížil k tomu, aby prvně v historii Ameriky prezident ovládl administrativu (vládní úřady). Mediální nátlak byla podle Nathana Pinkoskiho odvetou za to, že Nixon ve volbách porazil miláčka levice McGoverna. Je půvabné, že u hlavního žalobce již tehdy pracovala mladá Hillary Clinton. Ještě že se do ní nedávno tak pustil Macinka v Mnichově. Nixonův souboj nebyl až zas tak vzdálený dnešnímu souboji s deep state. Přiznám se, že mne tato zcela logická paralela dříve nenapadla.

Abych ukázal, že je v CRB něco i pro jiné čtenáře, odkazuji na článek (str. 145-150) o „dlouhém běhu“ Clinta Eastwooda. Je to recenze pěti knih o tomto velkém herci. Jedna z nich se jmenuje „Americký rebel“. Tento časopis obřího rozsahu a formátu (nikam se nevejde), zejména toto jeho dvojčíslo, se nedá spravedlivě popsat. Ale moc doporučuji brát ho v úvahu. Já už to dělám více než jedno desetiletí.

Václav Klaus, 21. 4. 2026