Hlavní strana » Články a eseje » Konec starých dobrých časů?

Konec starých dobrých časů?

Články a eseje, 2. 8. 2007

Za poslední dva dny bylo o dvou, snad nejslavnějších osobnostech světové kinematografie druhé poloviny dvacátého století – o Švédovi Ingmaru Bergmanovi a o Italovi Michelangelovi Antonionim – filmovými odborníky a z jejich hlediska napsáno skoro všechno. Není divu. Téměř současná smrt těchto dvou velikánů, kteří se oba dožili velmi úctyhodného věku (89, resp. 94 let), donutila snad každého z nás se zastavit, zamyslet, zavzpomínat. Smrt blízkého člověka k tomu vede vždycky a nejinak tomu bylo i v tomto případě.

Dovolil jsem si napsat blízkého člověka, ač jsem žádného z nich osobně nikdy neviděl. Byli ale tak důležitými spolutvůrci celé „mé“ epochy, že museli být blízkými snad každému, kdo dobu prvních desetiletí po skončení druhé světové války prožíval. Měla své specifické rysy. Byla to doba stále ještě moderní, nikoli postmoderní. Jisté hodnoty ještě měly svou platnost, ještě nebyly relativizovány a tím zásadně zpochybněny. Velikánové byli velikány a jako takoví byli respektováni. Nebylo možné je přehlížet, každý se s nimi musel tak či onak vypořádat – profesně i zcela osobně. Ač to bylo před internetem, homogenizačním procesem Evropské unie a globalizací a ač to bylo ve světě hluboce rozděleném na komunismus a svobodu, přesto jistá jednota existovala. Jednota snad i díky tomu, že jsme nežili v takovém „ohňostroji“ kulturních produktů jako je tomu dnes. Nabídka, zejména v našem, komunismem sevřeném světě, byla sice daleko omezenější, ale díky tomu i obsáhnutelnější. Základní věci prostě nebylo možné přehlédnout.

Neexistovala televize, alespoň ne jako masový jev. Četli jsme, asi daleko více než dnes, chodili jsme na výstavy a do divadel, ale dominoval film. Byl hlavním prostředkem utváření norem, osobních vzorů a vzorců chování, byl účinnou cestou nastolování otázek i formulování odpovědí. Žádný z filmů Bergmana a Antonioniho jsem neviděl v televizi. Mimo jiné proto, že jsme v té době žádnou televizi doma neměli. Z velikánů, kteří nás ve filmu nejvíce ovlivňovali (a nezemřeli už dávno jako Fellini,Visconti či Buňuel), až do dnešních dnů „vydrželi“ právě Bergman a Antonioni. Nevím, jestli svou dobu „přežili“ nebo jestli právě tím, že ještě žili, umožňovali, aby tato doba stále trvala. Chci věřit, že platilo to druhé.

Antonioniho jsme objevili díky jeho půvabné, nesmírně jemné, zdánlivě pomalé, určitě nedobrodružné trilogii Dobrodružství, Noc a Zatmění a spolu s ním i neznámou a krásnou Moniku Vittiovou. Po těchto, tak mimořádně citlivě natočených černobílých filmech, což byl působivý dozvuk italského neorealismu, se objevila Červená pustina a v ní zcela novátorské použití barev jako specifického výrazového prostředku. To nebyl příběh, natočený na barevný film, to bylo něco úplně jiného. Jeho nejslavnějším filmem se však stala Zvětšenina, kterou jsem poprvé viděl v Paříži, pár dní po její premiéře, a jejíž tajuplnost byla pro mne tehdy podstatně zvýšena mou chabou znalostí francouzštiny. O její interpretaci je dodnes mnoho sporů a ta její francouzská verze mně to ještě zkomplikovala. Ale tak suverénní nastolení otázky, kde začíná fikce a kde končí realita, už asi nikdo nepřekoná. Druhý den jsem po celé Paříži hledal onu světlemodrou kostičkovanou košili, kterou měl ve filmu na sobě David Hemmings, a pak jsem se s ní dlouhou dobu pyšnil u nás doma.

Bergman pro mne – jako pro teenagera – začal Létem s Monikou a nemohu zapomenout, že v tehdejší, ještě „cudné“ době bylo nejerotičtější scénou filmu pohupování kanoe na švédském jezeře. Bergmanem se člověk dostal do skandinávského světa a do strohého protestantského prostředí, což bylo také něco do značné míry nového. Moc mne sice neoslovily Úsměvy letní noci, ale o to více následující Večer kejklířů, Lesní jahody, Sedmá pečeť, Tvář, Pramen panny, Mlčení, Persona, Hodina vlků či Hanba. Určitě jsem na něco zapomněl. Musím se ale přiznat, že jsem jen tak tak přežil naturalismus Šepotů a výkřiků. Bergman si vytvářel svůj zcela vlastní svět, ale byl to svět, který nám mnohé o tom „našem“, velmi reálném světě vypovídal.

Mám strach, že bez Bergmana a Antonioniho už film nebude tím, čím byl. Změnila se ale i doba, změnil se kulturní a civilizační rámec, ve kterém se filmy točí, film také nezvratně sestoupil ze svého původního piedestalu. Nahradila ho zcela dominantní televize. Moc bych si však přál, abychom nežili už jen ve světě Shreků, Harry Potterů, Pupenda, Tmavomodrého světa či Anglického krále. Věřme, že film opět najde své Bergmany a Antoniony a že je dnešní chvíle pouze výdechem před novým nadechnutím. Téměř současná smrt obou těchto velkých mužů vypadá, jako by i svým odchodem chtěli našemu postmodernímu světu něco sdělit. Jde o to, zda toto sdělení dokážeme pochopit.

Václav Klaus, Lidové noviny, 2.8. 2007