Hlavní strana » Články a eseje » Předmluva ke knize Nigela…

Předmluva ke knize Nigela Lawsona “Vraťme se k rozumu: O globálním oteplování střízlivě a bez emocí"

Články a eseje, 5. 2. 2009

Nigel Lawson, vlastně lord Lawson, dlouholetý člen kabinetu Margaret Thatcherové, v němž hrál klíčovou roli ministra financí, v roce 2008 vydal knihu, která odráží jak jeho celoživotní znalosti, postoje a zkušenosti, tak i poznatky ze spoluúčasti na práci Speciálního výboru Sněmovny lordů, který v roce 2005 sestavil často citovanou zprávu s názvem „The Economics of Climate Change“. Ta byla velmi kritická vůči převládajícím dogmatům soudobého environmentalismu. 

Nigela Lawsona si velmi vážím. Vícekrát jsme se setkali, naposledy před několika lety v Kataru, kde jsme společně vystupovali na jednom z panelů tamního mezinárodního Ekonomického fóra. Znovu jsme se tam vzájemně přesvědčili, že jsou si naše názory velmi blízké. 

Vystihující je už sám název knihy „Apel na rozum“ (já bych řekl „Vraťme se k rozumu“), který naznačuje, o čem kniha je. Důležitý je i podtitul, který zní „Střízlivý pohled na globální oteplování“, i když je anglické „cool“ asi ještě lepší než české „střízlivý“. Za téměř neuvěřitelné považuji to, že český překlad vychází za dobu kratší než rok od chvíle, kdy kniha vyšla v originále. Moje kniha „Modrá, nebo zelená planeta“ byla vydána o rok dříve, ale říkám zcela upřímně, že kdyby to bylo opačně, rád bych z Nigela Lawsona extenzivně citoval. Mluvíme-li o knihách na toto téma, chtěl bych připomenout další originální českou publikaci, která byla u nás nedávno vydána a která – bohužel, a pro mne zcela nepochopitelně – téměř zapadla. Mám na mysli knihu Miroslava Kutílka, profesora pražské ČVUT, s názvem „Racionálně o globálním oteplování“ (Nakladatelství Dokořán, Praha 2008), která – jak je vidět již z názvu – uvažuje obdobným způsobem. 

Nigel Lawson je zkušený autor čtyř knih. Ve své příruční knihovně na Hradě mám s osobním věnováním z ledna 1993 jeho knihu „The View From No. 11“ s podtitulkem, který se mi již tehdy velmi líbil  – „Paměti radikálního toryho“. Prazvláštní atmosféru dnešní doby, doby ohrožení rozumu, ne-li doby nerozumu, naznačuje autor hned v úvodu, když prozrazuje, že zatímco jeho tři předchozí knihy neměly sebemenší problém najít vydavatele (dokonce ho měly ještě dříve než byly napsány), tato kniha byla odmítnuta všemi britskými vydavateli, kterým byla nabídnuta. Vyřešil to až americký vydavatel Peter Mayer, který kromě newyorského The Overlook Press vlastní i londýnské vydavatelství Duckworth a teprve ten se odvážil knihu vydat. Podobným směrem míří i Lawsonova poznámka (str. 105 anglického vydání), že se vytvořila tak děsivá situace, že – cituji – „jsem byl schopen napsat tuto knihu jedině díky tomu, že už mám svou vlastní kariéru za sebou“ a že „není náhodou, že mnoho uznávaných vědců, kteří veřejně zpochybňují dnešní konvenční moudrost, je již v důchodovém věku.“ (Mimochodem i naprosto mladistvému a svěžímu profesoru Kutílkovi je už 81 let.) Nigel Lawson v atmosféře, která se vytvořila kolem globálního oteplování, vidí „nejdespotičtější a nejvíce netolerantní formu politické korektnosti dnešního západního světa.“ 

Pro mne z toho všeho, po pečlivém prostudování knihy, plyne závěr, že mám být se svými názory ještě tvrdší a nemilosrdnější, než jsem byl dosud. Zatímco pro většinu lidí je biblí soudobé hysterie kolem globálního oteplování kniha Al Gorea „Nepříjemná pravda“, pro Brita Nigela Lawsona je jím Nicolas Stern a jeho známá „Zpráva“, která byla připravena na objednávku a podle zadání Tonyho Blaira. 

Čtenář tuto dobře napsanou knihu jistě pochopí sám. Není třeba mu ji vykládat a proto jen pár poznámek. Souhlasím s autorem, že věda o globálním oteplování není „definitivně uzavřena“, a že nepopiratelnou vědeckost různým argumentům nezajišťuje ani onen, řadou klimatologů tolik velebený „peer-review process“ (dnes standardní – oboustranně anonymní – způsob recenzování vědeckých statí), neboť ten nevyhnutelně preferuje mainstreamový názor a „většinou podporuje průměrné na úkor vizionářského a odvážného“ (str. 108). Souhlasím i s názorem, že je Sternova zpráva „v podstatě propagandou, podporující snahu britské vlády stát se vůdcem světa v otázce klimatických změn“ (str. 21). Důležitá je teze, že rozdílná roční průměrná teplota není klíčem k prosperitě. Nigel Lawson si jako příklad vybírá dvě ekonomicky mimořádně úspěšné země – Finsko a Singapur. Průměrná roční teplota v Helsinkách je méně než 5°C, zatímco v Singapuru více než 27°C. Rozdíl je větší než 22°C!

Velmi trefná se mi zdá být i autorova poznámka, že „pokud si Velká Británie přeje mít vůdcovskou roli v debatě o globálním oteplování, neměla by si dávat cíle v produkci skleníkového plynu, ale v jeho spotřebě“ (str. 57). Autor tím naráží na to, že není žádným uměním outsourcovat většinu průmyslové produkce do Číny, z Číny většinu věcí, které lidé ve Velké Británii spotřebovávají, dovážet a pak kritizovat Čínu za příliš velké emise CO₂. 

Zdůraznit bych chtěl i Lawsonovu velmi potřebnou kritiku IPCC (Mezinárodního panelu OSN o změně klimatu) za jeho výrok, že pro Čínu a Indii by řešení bylo v „investování do atraktivní veřejné dopravy a do nemotorizovaných forem dopravy“ (str. 68). Nemotorizované formy dopravy si představuji jako kolo, rikšu, osla nebo slona. Nebo snad rogalo. To už ale je čirý komunismus a navíc neuvěřitelná arogance. Úvahy o tom, že do komunismu nepatří soukromé automobily si já ze svého mládí dobře pamatuji. 

Jsem také nesmírně rád, že Nigel Lawson – jako jeden z mála – kritizuje novodobé odpustky, neboli obchodování s emisními povolenkami. Většině lidí se líbí, že to zní trochu tržně a že to není pouhý administrativní zákaz či příkaz, což je naprostý omyl. Nigel Lawson velmi přesně říká, že toto „obchodování“ nemá  s trhem nic společného. „Je to v podstatě státem kontrolovaný administrativní přídělový systém, v němž tyto příděly mohou být následně obchodovány“ (str. 74). Opět komunismus. Jako trh to samozřejmě funguje pro majitele přídělů a pro různé zprostředkovatele, pro které to znamená „velmi lukrativní a – jak doufají – rostoucí příležitost pro byznys.“ Je to samozřejmě jistá forma daně, ale protože vlády daně zvyšují nerady, faktické uvalení nových daní zakrývají použitím této zdánlivě protržní metody. 

Kapitolu 5 své knížky jsem věnoval problematice diskontování a jeho klíčové úloze ve všech úvahách o vztahu přítomnosti a budoucnosti. Stejně tak Nigel Lawson věnuje svou sedmou kapitolu „Diskontování budoucnosti“. Nezapře se v něm Brit, který zná různé slavné britské autory minulosti, a proto vysvětluje princip diskontování pomocí hezkého pojmu „social distance“. Cituje Davida Huma, že „člověk přirozeně miluje více své děti než své vnuky, své vnuky více než své bratrance a sestřenice, a své bratrance a sestřenice více než osoby cizí.“ Toto odlišování oné „sociální distance“ a ve stejné logice i distance časové nepovažuje Nigel Lawson spolu s Davidem Humem za neetické. Naopak. „Neznamená to, že se nestaráme o budoucí generace, ale znamená to, že nám jde – silně – o generace současné“ (str. 87). Proto se vysmívá paní Jellybyové (postavě v Dickensově románu „Ponurý dům“) jako příkladu „teleskopického filantropa“ (český překladatel knihy v Odeonu, v roce 1980, hovoří o „lidumilnosti viditelné jen dalekohledem“), který je tak soustředěn na to učinit něco dobrého v Africe a pro „blaho lidského rodu“, že totálně zapomíná na své vlastní děti. Chování tohoto prazvláštního lidumila, a tedy i Nicolase Sterna, zapomínajícího na nezbytnost diskontování budoucnosti (či vzdálenosti), s etikou společného nemá nic. Nigel Lawson půvabně označuje postoje Nicolase Sterna za současný „jellybyismus“. 

Když jsem se na newyorské konferenci OSN o klimatických změnách v září 2007 musel ráno rozhodnout, zda vystoupit na sekci – tam považované za jedinou správnou – „Mitigation“ (což je postup snažící se zabránit dalšímu globálnímu oteplování omezováním emisí CO₂) nebo na sekci politicky trochu nekorektní – Adaptace – zvolil jsem bez sebemenšího váhání to druhé. Podobně uvažuje i Nigel Lawson. Pokládá „evoluční adaptaci“ a „vůbec schopnost adaptovat se“ za pravděpodobně „nejdůležitější charakteristiku lidstva“ (str. 39). Souhlasím s ním plně i v jeho tezi, že „má-li se najít jedna největší chyba v analýze IPCC, je to nedostatečné zabývání se adaptací“ (str. 39). IPCC, Al Gore a Nicolas Stern se shodují s Thomasem Malthusem ve vědomě nebo nevědomě přijímaném předpokladu „statické adaptační schopnosti“. Toto ekonomové – a to velmi nemilosrdně a přesvědčivě – odmítají již dvě století. 

Plně souhlasím s Nigelem Lawsonem i v tom, že „nedělat nic je lepší než udělat něco hloupého“ (str. 95). Máme-li se snažit zachránit naši modrou planetu, pak to není před klimatickými změnami, ale – jak říká autor v poslední větě knihy – „před vstupem do nové éry nerozumu“. V jedné takové éře jsem prožil větší část svého života.

Václav Klaus, Ekonom, 5. února 2009

(Text vyjde jako předmluva českého vydání knihy Vraťme se k rozumu)