Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Bilanční rozhovor prezidenta…


Bilanční rozhovor prezidenta republiky Václava Klause v Lidových novinách

Rozhovory, 14. 12. 2007


Je půl deváté ráno. Zatímco si doma před rozhovorem s prezidentem pečlivě čistím boty, protože jsou prý pro zanechání dojmu nejdůležitější, hlava státu Václav Klaus (66), nepochybně již v plné formě, přednáší na Hradě byznysmenům na Euro Business Breakfastu. A pak už to jede: jmenuje nového ministra školství, poskytne interview, přijme vítěze Vesnice roku 2007... a tak až do večera. "Ale baví vás to, ne?" ptám se, když mi vypočítává svůj nabitý program. "Baví," usměje se sebevědomě. Baví ho to dokonce tak, že už osmnáct let nerozlišuje hodiny pracovní a soukromé. Že se naučil žít s bulvárem za zády. Že se s nadhledem dívá na to, co jako prezident nemůže - dokonce ani tak banální věc jako spodní prádlo si vlastně nemůže koupit sám. A ještě ke všemu musí neustále rozporovat, poznámkovat a reagovat na to, "co Klaus neřekl" (to je mimochodem hojně navštěvovaná rubrika jeho webových stránek), až ho jeho spolupracovníci musejí krotit. Když jsme se rozloučili ("už na mě čeká třicet lidí"), prezidentbloger mě ještě ode dveří volá zpátky: "Paní redaktorko, pojďte se schválně podívat! Toto vše se stalo v jednom týdnu," rozkládá po dlouhém stole ve své monumentální hradní pracovně plachty zahraničních novin - švýcarské Die Weltwoche, německé Die Welt a Neue Presse, všechny s dvoustránkovými interview a velkými fotografiemi jeho osoby. A pak že se o Klausovi ve světě neví. To pan Bursík nemá."

Bývalý spolkový kancléř Schröder ve svých pamětech píše, jak občas pod tíhou odpovědnosti nemohl spát, třeba když měl vyslat německé vojáky do Afghánistánu. Kolikrát jste měl jako prezident bezesnou noc vy?

Bezesnou noc jsem určitě měl, ale ty bezesné noci se mně vybavují spíš z počátku naší transformace z raných 90. let v roli ministra financí a potom předsedy vlády. Prezident nemá tu bezprostřední rozhodovací pravomoc, takže u mě je to spíš kvůli koncepčním věcem.

Takže se stává, že si v noci v posteli formulujete nějakou myšlenku?

Já si v noci píšu projevy! V takovém tom spánku-polospánku mě napadne, že ještě nemám hotový projev tam a tam. Tak si ho tak jako v hlavě trošku řadím. A ráno ho paní sekretářce nadiktuju.

Prošel jste snad všemi vysokými politickými funkcemi, byl jste ministrem, předsedou strany, vlády i sněmovny. Je proti tomu funkce prezidenta, který přece jen stojí trochu mimo, "brnkačka"?

Tak já bych za prvé nesouhlasil s výrokem, že to je mimo politiku, ten pocit jsem neměl ani minutu. Je to navýsost politická funkce, je jen mimo běžnou administrativu. A že by to byla brnkačka, to teda všichni tady vám řeknou, že jsou dny, kdy nevydechneme. Kdy moje ochranka stojí před touto místností a řekne: "Vy jste dnes od čtvrt na devět ráno do půl šesté večer vůbec nevyšel z této místnosti!" Takže... (U rozhovoru přítomný tajemník prezidenta Ladislav Jakl podotkne: "Tak, pane prezidente, je ale otázka, nakolik to plyne z té funkce a nakolik si to přiděláváte sám...") Já jsem přišel teď v neděli odpoledne do práce a asi pět hodin jsem leccos dělal, protože jsme si dovolili ten luxus být na třídenní velmi pěkné cestě Jihomoravským krajem a potom na třídenní cestě v Nigérii. Být v neděli v práci je ale, myslím, zvláštnější spíš pro ostatní než pro mě. Když to uslyší, říkají: "Proč jste nás nezavolal?" Já vůbec nedělím ten svůj čas na pracovní a nepracovní. To je výsada některých lidí a některých profesí. Ale je to radost přece, ne žal.

S jakými představami jste do prezidentské funkce vstupoval? A co dnes děláte jinak než na počátku?

Kdyby člověk byl totálně rigidní a zkostnatělý, kdyby... (zarazí se, protože si uvědomí, že tajemník Jakl rozhovor nenahrává) Vy nemáte druhý diktafon? To já teda nemluvím, Láďo, jestli nemáte druhý zdrojovací mikrofon. To si okamžitě zařiďte. No teď jsem se... Zločin! Zločin! (Hrozí na svého tajemníka ukazovákem. Ten se za chvíli vrátí s diktafonem.)Na co jste se to ptala? Aha... takže kdyby člověk byl absolutně zkostnatělý a nebyl schopen vývoje, toho, čemu se anglicky říká "learning by doing", učení se za pochodu, to by s ním bylo velmi smutné. Ale že by došlo k nějaké naprosté konfrontaci mých představ a reality prezidentské funkce, to, myslím, nenastalo. Říkávám, že můj život se nedělí na období do roku 2003 a na pětiletou prezidentskou funkci, můj život dělí 17. listopad '89 na pobývání ve sféře navýsost soukromé a přechod do politiky.

Nechodíte dnes náhodou pomaleji, než jste chodil jako premiér? Ten musí, zvlášť před volbami, vyběhnout schody po dvou, kdežto u prezidenta se očekává důstojnost.

Tak určitě bych řekl, že jsem na počátku měl ještě tendenci na tom náměstí vyběhnout ty schůdky pódia křepce (směje se) a dělat dojem mladistvého prezidenta. To jsem trošku opustil. A nemyslím jenom z důvodu fyzického zhoršení. Jestli jste si toho všimla, tak je to asi pravda.

Působíte jako racionální člověk. Přesto, prožíváte osobně například udělování prezidentských milostí? Přemýšlíte o těch lidských osudech?

Moc. To ten den, který tak jednou za šest neděl trávím s mými nejbližšími v Lánech, je hrozný. Ten den je, že člověk nespí, ten den je, že o těch hrůzostrašných osudech povídá, s pocity spravedlnosti, nespravedlnosti. To je břemeno, které každý prezident, bere-li to vážně, musí jako strašně vážnou věc cítit. Tuhle jsem se o tom bavil, a teď nebudu říkat s kterým prezidentem, protože mi to nějak mizí. On říkal: "Podle naší ústavy máme i viceprezidenta. A já na něj svým rozhodnutím otázku milostí převedl." (pan prezident i pan tajemník se smějí) Ale mně se zdá, že to převeditelné není. To musí být osobní, unikátní rozhodnutí.

Jistě někdy udělíte milost kvůli pochybnostem o správnosti rozsudku. Uděláte to někdy i z vysloveně soucitných důvodů?

Naopak, devadesát devět procent případů je nehraní si na třetí odvolací instanci, na opravování chyby justice, ale toho velmi osobního pohledu. Prezident má volit absolutně jiná kritéria než soudce. Soudci je jedno, že odsouzenému před měsícem zemřela matka, že jeho žena chodí na francouzských holích a dítě má těžkou srdeční vadu. On rozhoduje vinen-nevinen.

Utkvěla vám nějaká kauza?

Máte třeba případ, kdy se jedná o pátou krádež v hodnotě tří parfémů za 560 korun. A protože jde o recidivu, pátý podobný trest, oni to sečtou a řeknou: Dva a půl roku. A teď čtyři děti, jedno šestiměsíční, nabídka starat se o to dítě ve vězení. Samozřejmě člověku uvíznou i velká provinění a velké tresty. Ale absurdní jsou právě ty zdánlivě malé. Já vím: když je někdo velmi zásadový, i osobně svým chováním, a já to vidím na odlišných názorech uvnitř mého týmu nejbližších poradců, tak uslyšíte: No neměl prostě krást! Ukradl to? Tečka. Na shledanou. A já říkám: No... neměl. Ale pět set šedesát korun, tři parfémy, a tenhleten trest? A ty děti ve vězení...

Prezident je u nás vnímán trochu jako kombinace královského majestátu - sídlí na Hradě - a ústavní demokracie. Nepřijde vám to někdy až směšné, když se k vám někteří chovají jako k Franzi Josefovi?

(zachmuří se) Ne... název směšné byste z mých úst opravdu nevymámila. To by bylo ošklivé a já bych opravdu nechtěl, aby to bylo spojeno s mou osobou. Já si myslím, že: a) nic takového nebylo a b) občas máte tendenci takhle pokyvovat rukou (předvádí odmítavé gesto) a říct: Už dost toho potlesku! Už to stačí! Ale někdy prostě přijedete na malé městečko, přijde stará paní a s pláčem řekne: "Já jsem se ještě tohoto chtěla dožít a jednou v životě podat ruku prezidentovi." A teď vy vidíte ty slzy! To bych já v žádném případě nehodnotil jako něco směšného. Toho si strašlivě vážím, a naopak to odpovědnost toho úřadu jenom zvyšuje.

Jak byste stručně zhodnotil vývoj naší země za své prezidentské období? Co považujete za úspěch a v čem jste se třeba mýlil?

Nerad na to odpovídám. Na tohle téma bych potřeboval mít volné odpoledne, sednout si v klidu, vzít si tužku a papír a začít si nějak črtat, nějak strukturovat, usoudit, že tohleto je významnější než to jiné. Myslím, že se mně v principu podařilo v tom prezidentování uspět. To není žádná velká namyšlenost, průzkumy veřejného mínění tomu nasvědčují, v závěru prezidentského období nemívají prezidenti tu míru preferencí, kterou mám teď já. Za druhé myslím, že se mi podařilo zrušit ten pocit, že prezident musí být mimo všeho, že musí být zejména mimo politiku, že to má být odkudsi z Měsíce spadlý, s nikým se nekamarádící člověk. A že se podařilo rozbít iluzi, že prezident nemůže být z jedné politické strany, protože nutně tuto stranu preferuje.

Jak byste si přál, aby bylo vnímáno vaše první prezidentské období?

Tak za prvé bych byl rád, kdyby na něj nebylo zapomenuto. Za druhé bych si přál, kdyby u něho měli lidé znaménko plus a nikoli minus. Ale že bych v roli prezidenta vykonal jeden konkrétní čin, který by měl zůstat nezapomenut, takovéto pocity nemám.

Vím, že jste měl velmi úzký vztah ke své mamince. Vzpomenete si na ni, když máte před sebou nějaké závažné rozhodnutí?

Určitě si na ni vzpomenu. A musím se teda pochválit, že na ten hřbitov chodím strašně často. Ona vždy říkala: "Ten hrob bys měl prodat a dát popel jenom do takové té urny. Ty tam nepřijdeš, jak bude rok dlouhý, ono to tady bude zašlé..." Takže to se nestalo. Určitě tam chodím více, než bych si byl býval myslel. To je teze číslo jedna. Teze číslo dvě: Uvědomuju si to ve chvílích typu nedělní televizní debata. Ona vždycky seděla u televizoru, mračila se na záludné otázky moderátora a prožívala to strašlivě silně. A já když jsem skončil, teď tam stálo dvacet novinářů, těm jsem ještě odpovídal, sedl jsem si do auta a opravdu vzal telefon a hned jí zavolal. A uvědomuju si to také při dlouhatánských cestách do jiných kontinentů. Když letadlo dosedlo, taky jsem měl tendenci jí hned v autě s velvyslancem mě doprovázejícím volat: Tak jsem doletěl a všechno je v pořádku.

Jako prezident ztělesňujete konzervativní hodnoty. Nepřipadá vám zvláštní, jak se svět vyvíjí? Postmoderní relativizace hodnot, druhé identity na internetu...

Tak já nejsem výrazným modernistou. Já nejsem už vůbec žádným výrazným postmodernistou. Někdo nedávno napsal článek o tom, jak je debata o globálním oteplování výrazem postmodernismu. A já kdybych měl to půldne a kdyby mě neokřikovali mí nejbližší kolegové, že nesmím na všechno reagovat, už bych o tom napsal velkou úvahu. V tomto jsem opravdu tradičním člověkem a také nenaskakuju na všechny módní novinky. Dneska ráno jsem měl přednášku na Euro Breakfastu a dostal jsem hezký balíček dévédéček slavných starých českých filmů. (ztiší hlas) Mně nikdo nebude věřit, že já nevím, jak se DVD pouští! Nemyslím, že bych se to nenaučil, asi ano, ale doma ho prostě nemáme a nikdy jsem neměl důvod to zkoušet. Já jsem člověk, který se nedívá v podstatě ani na televizi. Teď jak jsem byl v Nigérii, tak by mě vů-bec nenapadlo si v hotelovém pokoji pustit tu dvoumetrovou televizi, kterou jsem měl takhle před postelí. Já jsem člověk, který by si to ani neuměl někdy v tom hotelu pustit, neznám ty různé ovladače. To není nic k chlubení se, jen naznačuji svůj vztah k těmto věcem.

Za své funkční období jste si jistě potřásl rukou s tisícovkami lidí...

...přidejte, přidejte, to je one nebo two digits, jak by se anglicky řeklo, jednu nebo dvě nuly přidejte. Měl jsem z toho zánět šlach v ruce.

Stává se, že vám někteří muži schválně co nejvíc tisknou ruku, aby dali najevo svou sílu?

To je opravdu fenomén. A musím přiznat, že se tomu člověk podvědomě brání, u nějakých lidí to ví předem. Řešíte to tím, že jdete sám dopředu a druhou rukou se tak jako dotknete jeho ruky, tak ho už vítáte. Nebo si při tom takhle podržíte vlastní ruku. (předvádí mi to s pobavením) To jsou věci pro normálního smrtelníka málo pochopitelné.

Asi mi neprozradíte, kdo třeba se vás takhle snažil drtit?

Ne, to ne... Ale proslulý tím byl například bývalý lidovecký ministr, dnes astrolog pan Baudyš. Ale že bych si založil registr lidí podle typu stisknutí ruky, to zas ne.

Jak je to u panovníků? Anglické královně se prý nesmí tisknout ruka, pouze se jí letmo dotknout...

Monarchové jsou zvláštní kategorie a pravidla jsou různá. Zažil jsem několik událostí, které jsem v podstatě považoval, a zdůrazňuji že mimo Evropu, pro sebe za nepříjemné. Prostě jsou země, kde pozice krále je taková, že se k němu může přijít jen v absolutním předklonu. Jsou země, kde ke králi jdou po kolenou.

Například?

Extrémní případ je Thajsko, to nevěříte svým očím. A druhý případ jsem zažil v pátek odpoledne před odletem z Lagosu, když jsem navštívil lagoského krále. To není král celé Nigérie, ale Nigérie má sto padesát milionů obyvatel, takže on je určitě král větší entity, než je Česká republika. Přijde, sedne si na trůn, domácí dvořané sedí na jedné straně, my jako hosté na druhé, a královský ceremoniář začne nejdříve představovat ty - v mé terminologii - dvořany. Dokonce je vyzývá podle kategorií, nejdřív ty významnější, pak ty méně významné. A tito lidé se pak vrhnou na zem před králem a prostě vleže se mu klaní způsobem, který bych přirovnal bez nadsázky k dělání kliků. Protože když ležíte, tak se přece nemůžete zároveň uklánět. Opakovaně se zdvihali, čili ta návštěva chce dobrou fyzickou přípravu. A ceremoniář přijde k prvnímu z těch na zemi ležících, dá mu mikrofon, on si ho vleže vezme a mluví k tomu králi!

K tomu vás, doufám, nenutili?

Ne. Nás představili a já jsem králi podal normálně ruku. Ale zážitků tohoto typu má člověk moc. Třeba když nám v Thajsku při zasedání Mezinárodního měnového fondu v roce 1991 oznámili, že bude audience u krále. Sto osmdesát dva členských zemí Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, pozvaní jsou jen ministři financí a jen guvernéři centrálních bank, žádné staffy, žádné delegace. Uvedli nás do pěti sálů. Rozdělili. A ty sály zamkli. Čekalo se, až dojde k té audienci, která byla formou, že král procházel kolem nás. Po dvouhodinovém čekání nastala situace, jakou byste zažili v nepohyblivém výtahu: nebylo kam si sednout, jako by tam nebyl vzduch, nepříčetné vedro, protože v Thajsku je vedro a královský palác nemá air condition. Já to považoval za dramatickou situaci. A řada lidí nebyla daleko prostě rezignovat a z okna ve zvýšeném přízemí vyskočit ven.

Máte mezi hlavami států nějakého přítele? Nebo přátelství v politice nemá místo?

Já tomu přítelování opravdu nevěřím. A nazývat slovem přítel to, že jste si s někým docela dobře pohovořili, měli jste pocit, že si v řadě věcí rozumíte, je opravdu, opravdu nesmyslné. Samozřejmě máte řadu politiků, o kom něco víte, o jeho rodině, o jeho manželce, víte třeba, že dítě se zrovna dostalo na školu, máte tendenci se zeptat, když ho vidíte po roce, jak se mu na té škole daří. A když přijdete na evropský summit, kde je sedmadvacet hlav států nebo hlav vlád, a teď je patnáctiminutové čekání, než se všichni sejdou, a dávají vám do ruky drink, tak intuitivně jdete k někomu, kdo patří do té spřízněnější skupiny. Ale s některými mluvíte zase navýsost formálně.

Za pár měsíců budete znovu kandidovat na prezidenta České republiky. Jak moc by vás mrzelo, kdybyste nebyl znovu zvolen?

No ne, tak mrzelo by mě to určitě! Přece když člověk do něčeho jde, tak tam nejde proto, aby prohrál. Nebo jen tak z legrace, že by si to testoval. Navíc je-li to po mé osmnáctileté politické kariéře a pětiletém prezidentování, tak je to něco jiného, než když jde vyzyvatel, který prostě něco zkusí. V Americe se dočtete v nějakém životopisu, že ten člověk byl v roce 1980 prezidentským kandidátem. To vůbec neznamená, že neskončil v prvním kole primárek, nicméně je to už obrovské plus v jeho kariéře. Jistě chápete, že pro mě kandidovat podruhé není samo o sobě žádné velké plus mého života.

Česká ekonomika šlape, HDP roste, koruna závratně posiluje, supermarkety jsou natřískané a restaurace plné. Přesto, existuje něco, čeho bychom se měli obávat?

Ekonomicky? No, nechte to ekonomicky, jinak já už nemám čas, tam vedle stojí třicet lidí... Ekonomika roste, ale já jisté mráčky na obloze vidím. Jistě si všichni všímají, že se nám i při tom růstu ekonomiky začíná ekonomika přehřívat, začínají růst ceny po dlouhé řadě let. A není vyloučeno, že dojde k 1. 1. a v tom následujícím roce k cenovému pohybu, který si nejmladší generace už vůbec nepamatuje. Ekonomové mají samozřejmě rádi, když se ceny hýbají, ale když se hýbají relativní ceny, když ta cenová struktura není strnulá, jako to bylo za čtyřicet let komunismu. Ale nemají rádi, když se hýbají takzvané absolutní ceny neboli cenová hladina. A já mám pocit, že k tomu z různých důvodů dochází, což může mít celou řadu důsledků.

Už osmnáct let nejste soukromou osobou. Po čem z normálního života se vám stýská?

Tak život normální a nenormální, až takhle ostře bych to neříkal. Ale taková ta míra nesoukromí je samozřejmě existující věcí. To je až na vtípek. Jeden můj přítel, který má textilní obchody, mi vždycky před Vánoci přinese balíček. "To jsou jen maličkosti, spodní prádlo. To ty si přece nebudeš kupovat..." Absurdní taky třeba je, když jednou za rok vezmu naši škodovku, posadím manželku vedle sebe a jedu na pár dní do Rakouska. A ochranka za námi jede v audi! To by mi nikdo nevěřil. Já ujedu těch šest set kilometrů a prvních pět kilometrů dávám pozor, než si uvědomím, čím se bliká, protože to udělám opravdu tak jednou za rok. Kdysi, ještě v tuhé komunistické éře, jsem četl jednu ruskou disidentskou knížku, kde se popisovalo, jak se bujará skupina jakýchsi sovětských vůdců v Moskvě dlouho do noci obveselovala. Své limuzíny poslali domů. A pak vůbec nevěděli, jak se domů dostat, jak se jezdí městskou hromadnou dopravou. Oni a) nevěděli, kolik to stojí, a b) neměli peníze! A já si vzpomínám, jak jsem v mladické nerozvážnosti tehdy toto považoval za symbol zločinnosti světa, za symbol papaláštví. Já jsem do 49 let svého věku jezdil městskou hromadnou dopravou. Já jsem člověk, jehož rodiče neměli auto. Ve 33 letech jsem si koupil trabanta a do té doby v žádném autě nejezdil. Takže podezírat mě... Ale dneska jedu městskou hromadnou dopravou opravdu jenom tehdy, když otvírám nový kus metra nebo tramvajovou trať z Hlubočep na Barrandov. Já přestřihávám tu pásku a ujedu ty tři stanice. Opravdu nevím, kolik stojí jízdenka na tramvaj. Teď jsem si tedy povšiml, že se má zdražovat jízdné plus že je možné si objednat lístek mobilem. Takže zrovna dneska bych to náhodou věděl, ale před čtyřmi měsíci fakt ne. Jenže už jsem dávno pochopil, že to není nějaká moje extrémní zločinnost. Prostě člověk se snaží vědět miliony věcí, ta hlava je k prasknutí a já toto do ní nezapracovávám. Ale dneska už se za to nestydím.

Alena Plavcová, Lidové noviny, 14.12.2007

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu