Hlavní strana » Dokumenty » Dopis prezidenta republiky…

Dopis prezidenta republiky Václava Klause prezidentovi Soudcovské unie Jaromíru Jirsovi

Dokumenty, 16. 3. 2005

Vážený pane prezidente Soudcovské unie,

Váš dopis ze dne 14. března 2005 ohledně jmenování nových soudců mě velmi překvapil a bohužel musím říci, že svým obsahem v nemalé míře i zklamal. Pokusím se proto písemně zareagovat na Vaše tři hlavní argumenty.

1. Jmenování soudců je z hlediska prezidenta republiky rozhodovacím procesem a nikoli automatismem, a proto v žádném případě nemohu souhlasit s Vaším výrokem, že „prezident republiky nemá možnost rozhodnout se na základě vlastní úvahy, že soudce nejmenuje“ a že role prezidenta má „procedurální a ceremoniální charakter“. Ústava České republiky je v této věci zcela jednoznačná. Je kompetenční normou, která prezidentu republiky svěřuje konkrétní pravomoce. Ústava v čl. 63 dvakrát mluví o jeho rozhodnutích. Říká, že „rozhodnutí prezidenta republiky … vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády“ a že vláda za toto jeho rozhodnutí odpovídá. To je zcela výslovným potvrzením toho, že jde o rozhodovací proces.

Pokud Vy, pane prezidente Soudcovské unie, říkáte, že prezident republiky soudce jmenovat musí, pak by analogicky muselo platit i to, že například Senát, který schvaluje prezidentem navržené kandidáty na ústavní soudce, je také schválit musí, protože nikde v Ústavě není zmínka o tom, že je schválit nemusí. Obhajitelný není ani Váš argument, že v případě kontrasignovaných pravomocí prezident nerozhoduje. Při kontrasignaci předseda vlády či její člen volí mezi dvěma možnostmi nad již učiněným rozhodnutím, nikoliv nad ceremoniálem. Buďto rozhodnutí jiného ústavního činitele nechá vstoupit v platnost a tím za ně přebere odpovědnost, nebo za ně odpovědnost převzít odmítne a toto rozhodnutí zmaří svým nepodpisem.

Prezident, který rozhoduje, nemůže být povinen jmenovat konkrétní osobu do konkrétní funkce. Všem je jistě také známo, že v minulosti prezident republiky například nejmenoval řádně navrženého kandidáta na prezidenta NKÚ, že nejmenoval vysokoškolského profesora, velvyslance a ostatně i řadu soudců. Připomínám také to, že na zasedání vlády dne 19.10.1998 tehdejší místopředseda vlády, dnešní předseda Ústavního soudu, Pavel Rychetský informoval členy vlády o tom, že rozhodnutí o jmenování soudců je plně v kompetenci prezidenta republiky a že je pouze na něm, zda jmenuje všechny navrhované kandidáty.

2. Ve svém dopise zmiňujete mnou v žádném případě nezpochybňované zákonné podmínky pro výkon soudcovského povolání. Především musím protestovat proti slovu povolání, které Vámi bylo použito, doufám, jen omylem. Nemůže být přece pochyb o tom, že soudce je ve své funkci ústavním činitelem, není to pro něj povolání. Soudní moc, vykonávaná prostřednictvím soudců, tvoří součást státní moci a k jejímu vykonávání je do rukou soudců předána část suverenity státu. Na ústavní funkci není a nemůže být nárok. Proto, nikoliv náhodou, zákon o soudcích nestanoví a nikdy stanovit nemůže, že by kdokoliv – při splnění zákonných požadavků, které tvoří spodní, minimální kvalifikační předpoklad – měl nárok na jmenování soudcem.

O jmenování do soudcovské funkce se proto rozhoduje. Rozhoduje se podle uvážení, nikoliv podle nároku. Ostatně už na přihlášce za justičního čekatele uchazeč podepisuje tato slova: „Prohlašuji, že jsem si plně vědom, že ... na případné budoucí jmenování ... není, ani při splnění všech stanovených podmínek, právní nárok.“

3. Nejmenování některých soudců označujete, pane prezidente Soudcovské unie, za diskriminaci, což je naprosto nesprávné. U soudců nejde o povolání, ale o podíl na výkonu státní moci, a proto se nemůže jednat o „porušení ústavního principu rovných šancí“, jak píšete. S Listinou základních práv a svobod to nemá nic společného. Nejmenování ústavního činitele do funkce tudíž diskriminací není a být nemůže.

Ze všech těchto důvodů jsem přesvědčen, pane prezidente Soudcovské unie, že Vaše argumenty jsou neobhajitelné. Možná, že jste příliš ovlivněn svou profesí, ale rozhodování prezidenta republiky o jmenování je jiné než rozhodování v soudním řízení, kde rozhodnutí musí být vydáno vždy. Soud vždy rozhodne v dichotomii „vyhovuje se – zamítá se“. V případě jmenování soudců ale existuje jen rozhodnutí pozitivní: „ten a ten soudcem býti má“. Opačný výrok se jako rozhodnutí nevydává.

Z toho všeho plyne, že ze všech osob, které by soudci býti mohly a chtěly (a je jich jistě mnohem víc než oněch 55, které ministr spravedlnosti v této chvíli jako kandidáty předložil), jsem jmenoval soudci 21 navržených čekatelů. U ostatních jsem své rozhodnutí odložil. Vyhrožovat mi stížností k Ústavnímu soudu je zcela nemístné. Proto Váš dopis musím odmítnout.

S pozdravem

Václav Klaus

V Praze dne 16. března 2005