Klaus.cz






Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Záznam vystoupení prezidenta…


Záznam vystoupení prezidenta republiky na Euro Business Breakfast

Projevy a vystoupení, 5. 12. 2007

Vážení přítomní,

děkuji týdeníku Euro, který mne již tradičně pozval k vystoupení na prosincovém Euro Business Breakfast. Chci se dnes věnovat čtyřem základním tématům.

1. Přijetí eura

Snahu o rychlé přijetí eura a způsob, kterým se u nás o tomto tématu debatuje, těžko mohu chápat a schvalovat. Stále zde chybí seriózní analýzy, které by vyhodnotily všechna pro a proti takového kroku. Není přece pravda, že euro je „dobro“ a koruna je „zlo“. Je třeba analyzovat fakta – a mimo jiné si uvědomit, že eurozóna jako celek není úspěšný projekt. Není náhodou, že země eurozóny prožívají nejhorší moment svého poválečného vývoje právě nyní, po zavedení eura. Tím rozhodně nechci říci, že euro je jedinou příčinou jejich potíží. Svět nikdy není takto monokauzální a nesporně i zde je ve hře více faktorů. Jsem však přesvědčen, že euro je jedním z nich.

Stále se v našich debatách pomíjí kardinální požadavek, abychom přijetí eura posuzovali podle svých vlastních kritérií výhodnosti – ať už jsem je před časem nazval kritérii českolipskými, nebo ať je nazveme třeba českobrodskými nebo českokrumlovskými. Maastrichtská kritéria říkají něco zcela jiného – říkají, zda je pro eurozónu výhodné nás přijmout.

Přemýšlel jsem, kdo má zájem na prezentování eura jako „dobra“ a koruny jako zla, kterého je třeba se rychle zbavit. Za prvé jsou to vývozci (jako představitelé zcela konkrétního ekonomického zájmu). Za druhé jsou to eurofilové či europeisti (jako představitelé jakéhosi obecného zájmu – nebo spíše dobře skrytých velmi přízemních zájmů). Přitom argumenty pro a proti našemu vstupu jsou dnes stejné, jako byly před deseti lety. Ti, kdo před deseti lety žádali, abychom rychle vstoupili do eurozóny, by se dnes měli omluvit. Stačí si uvědomit, s jakým kurzem bychom tam byli vstoupili. A stejný argument platí i dnes: zafixovat svůj kurz navěky na dnešní úrovni by byl nesmírně nerozumný krok.

Navíc platí, že v ekonomice nelze vše zafixovat. Něco se vždy pohybovat bude – buď kurz, nebo ceny. Když zafixujeme kurz, bude se nevyhnutelně pohybovat celá cenová hladina v ekonomice. Přibudou nám díky tomu vážné problémy s inflací. Debata o fixních nebo flexibilních měnových kurzech je velmi stará, je to jedno z největších témat ekonomie všech dob. Argumenty pro a proti byly tisíckrát popsány. Před několika dny jsem četl článek L. Summerse se standardními argumenty na toto téma; je to stále stejné, a měli bychom se z toho již konečně poučit.

Mnohé by nám mohlo napovědět i srovnání vývoje Finska jako člena eurozóny a Švédska jako země, která si ponechala vlastní měnu. Jejich růst od doby přijetí eura byl „kontrolovaným experimentem“, jakých je v ekonomii málo – tyto země jsou si podobné i svou strukturou. Ekonomická teorie již v 70. letech začala zkoumat, jak různé faktory (práce, kapitál, technický pokrok a další) přispívají k růstu – a přínosy toho typu, ktreré si slibujeme od eura, zaujímaly místo až někde za desetinnou čárkou.

2. Souboj o jadernou energii, a o energetiku obecně

Zásadně je třeba rozlišovat reálné problémy získávání energie od environmentalistických útoků na energetiku, hospodářství, i současnou civilizaci. V roce 1971 Nixon jako americký republikánský prezident překvapivě řekl „we all are Keynesians now“, čili všichni jsme přijali Keynesův přínos k makroekonomickému uvažování. Stalo se to součástí všeobecného uvažování a bylo to zařazeno na své patřičné místo. Obdobně bychom dnes mohli říci, že „we are all Greens now“ (všichni jsme dnes zelení), protože racionální zacházení s přírodou a životním prostředím je součástí našeho běžného uvažování, uvažování lidí, kteří dosáhli jistého blahobytu a nemusí se už starat jen o nejzákladnější věci. Důsledkem toho je vyprázdnění poselství Zelených. Ti se tomu pochopitelně brání a stále si hledají nepřítele – němečtí Zelení na svém sjezdu na začátku prosince např. označili Angelu Merkelovou, po Al Gorovi asi největší soudobou environmentalistku, za „atomovou a uhelnou lobistku“. Nedovolme Zeleným, aby si výlučně přivlastňovali téma, které je dávno součástí našeho běžného chování.

Odlišme racionální politiku vůči životnímu prostředí od environmentalismu (či ekologismu) jako nového náboženství. Jeho význačný „kazatel“ Al Gore minulý týden prohlásil, že potřebujeme nový velký projekt: musí to být kombinace projektu Manhattan (1942, atomová puma), projektu Apollo (přistání na měsíci) a Marshallova plánu – „abychom zachránili svět“.

K „souboji o jadernou energii“ mohu poznamenat, že nemá žádný smysl útočit na výrobce energie – ani na její výrobu z jaderných zdrojů. Racionální je energií šetřit. Šetřit energií – jako šetřit všechno další – je neodmyslitelnou součástí lidské (a ekonomické) racionality. Šetření energií tedy není něčím dnes novým, není to odlišné od obecně racionálního, vždy platného lidského chování. Nepotřebujeme žádné mezinárodní instituce, aby nás to učily – stejně jako nepotřebujeme jejich často nesmyslná mezinárodní srovnání, která země se chová „zeleněji“ (Kanada jako země s rozsáhlým územím porostlým lesy je podle srovnávací studie OECD méně šetrná k životnímu prostředí, protože kácí více stromů, než menší a méně zalesněné země; nejlepší ze zemí OECD je Island – který nekácí nic, protože nemá ani jeden strom).

Otázka výroby energie má ale ještě jeden významný rozměr, a tím jsou tzv. alternativní zdroje energie a jejich náklady. Hovořme otevřeněji o nesmyslnosti nejrůznějších dotací a subvencí na tzv. alternativní energii. Nezapomínejme na naše vlastní zkušenosti. Také za komunismu si naši politici a jejich centrální plánovači hráli s cenami. Asi už jsme zapomněli, že jsme toto všechno po roce 1989 složitě rušili – a nyní to znovu zavádíme. Bylo by zajímavé analyzovat, kolik jsme měli regulovaných cen za komunismu – a kolik jich máme teď. Myslím, že taková analýza by byla velmi poučná. Byla by možná ještě varovnější, než zjištění, že kdyby měly veškeré pohonné hmoty obsahovat 10% „biosložky“, bylo by v Evropě nutno na to vydělit 38% veškeré orné půdy – a v USA 43%. Nejde totiž jen o přímé náklady a ztracené příležitosti, i když ty jsou enormní – ale hraní si s cenami ohrožuje samotné základy efektivního fungování ekonomiky.

3. Vývoj české ekonomiky

Naše ekonomika roste – a nejde nyní o to, zda poroste o desetiny procenta rychleji či pomaleji. Charakteristický rys její současnosti – a dosti zásadní změnu – by bylo možno vyjádřit slovy „ekonomika roste, ale začínají se hýbat ceny“. Nemám na mysli pohyb relativních cen, který je normální a nijak nevadí. Vadí pohyb absolutních cen – celé cenové hladiny. Vzniká zde nový problém, jak odlišit (spíše jednorázové) dopady naší ekonomické reformy od dopadů dalších faktorů, které mohou mít dlouhodobý vliv.

Za prvé je to ekonomický vývoj ve světě - růst poptávky Číny a dalších zemí, které začaly rychle růst. Jestliže za období 2002-2006 Čína dokázala zdvojnásobit svůj hrubý domácí produkt, naskýtá se otázka, jaký vliv takový vývoj, i v dalších zemích, bude mít na světovou poptávku. Například v potravinách svět zřejmě nemá v záloze velké využitelné plochy orné půdy, které by bylo možno rychle osít. Nabídka se může přizpůsobit jen zčásti a se značným zpožděním. Vztah nabídky a poptávky se tak náhle „překlopil“ do situace, kterou jsme my dobře znali z dob komunismu – převaha poptávky a nedostatečná nabídka. Přestože toto překlopení bylo náhlé, určité signály zde byly. Také ekonomická teorie ve svých modelech nerovnováhy poskytovala možnost pochopení, jak náhlý obrat lze očekávat. Z naší vlastní zkušenosti lze uvést příklad trhu automobilů, kde kolem roku 1970 došlo prakticky přes noc k překlopení situace od pořadníků k více méně normálnímu trhu, byť s velkým omezením struktury nabídky.

Dalším faktorem, který vytváří velký tlak na růst cen a brání vyrovnání nabídky potravin i zdrojů energie s rostoucí světovou poptávkou, jsou důsledky lidského nerozumu v podobě environmentalismu. Jeho hospodářsko-politické návrhy (i už prováděná opatření, která jsou však jen nesmělým začátkem) výrazně zbrzdí vývoj vyspělých zemí a zejména ohrozí životy miliard lidí třetího světa a jejich šanci na postup vpřed. Mezinárodně vnucované standardy a omezení mohou v chudých zemích mít katastrofální dopady.

4. Evropská reformní smlouva

Je naprosto zřejmé, že evropská reformní smlouva je přejmenovaná Ústavní smlouva. Reformní smlouva otevírá cestu k posilování a radikálnímu prohlubování evropské integrace dvěma hlavními způsoby: jednak cestou převádění kompetencí do Bruselu, jednak změnou rozhodování v Bruselu od konsensu k většinovému hlasování. Všichni, kdo reformní smlouvu podpořili, museli toto vědět. Reformní smlouva je tu – nyní se učme s ní žít.

Václav Klaus, Euro Business Breakfast, 4.12.2007

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu