---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…

---

Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro Magazín Práva

Rozhovory, 22. 9. 2007

Zpovídat českého prezidenta, profesora Václava Klause, není žádný med. Během rozhovoru mě sice pokáral jen dvakrát, ale už vím, že na otázky, na které se mu nechce vymýšlet odpovědi, neodpovídá. A že líbivé odpovědi dávat nechce.

Sebevědomý, oblečený s dokonalou elegancí, ve skvělé fyzické formě. Z polistopadových politiků vydržel šestašedesátiletý Václav Klaus ve vrcholné politice nejdéle. "Nejen nejdéle, ale i nepřetržitě. Nikdy jsem za těch téměř osmnáct let v politice neměl chvíle oddechnutí, mezidobí, kdy jsem byl soukromou osobou," doplňuje mě ve své pracovně na Hradě s úchvatným výhledem na Prahu. "Lidé říkají, že jezdím lyžovat, jezdím, ale na nejbližší místo v Rakousku a rychle se autem vracím.

Ale baví vás to.

Jistěže mě to baví, jistěže se tím realizuji, přidávám si a ještě si ten život, jak říkávám, zahušťuji. Když mám pocit, že toho mám strašně moc, tak musím sám sobě přiznat, že to je moje volba. Koneckonců i tento rozhovor je zahušťování mého života. Není ústavní povinností prezidenta poskytovat takovéto rozhovory.

Čím byste tyto tři čtvrtě hodinky vyplnil?

Paralelně píšu asi pět různých projevů v různých jazycích. Dneska jsem se v 5.43 probudil a asi do půl osmé, kdy mi zazvonil budíček, jsem psal jeden z těch projevů. Nejspíš bych v tom do další porady, kterou mám po vás naplánovanou, pokračoval.

Osmnáct let ve vrcholné politice je hodně i na zavedenější demokracii.

Hodně to je možná našima očima. Nedávno jsem byl na návštěvě u rakouského prezidenta Heinze Fischera a předtím jsem si četl jeho životopis. Už v roce 1962 nastoupil jako asistent předsedy rakouského parlamentu, takže jsem si připadal jako nováček. V prvních letech po listopadové revoluci jsme nevěděli, zda máme říkat, že to je už pět let nebo teprve pět let. Teď už je to normální doba. Strašlivě nesnáším ty, kteří se nonstop vymlouvají a svádí nějaké neúspěchy na zátěž z minulosti, to už neberu.

Jak byste těch osmnáct let bilancoval?

Nedokážu v této chvíli odlišovat mé vlastní věci od toho, že jsem po tu dobu byl součástí, možná vlivnou, politického vedení této země. Nejvíc se podařilo to, že jsme nevyzkoušeným procesem přeměnili totalitární systém v demokratický, centrálně plánovanou ekonomiku v ekonomiku tržní, státní vlastnictví v soukromé, že se to podařilo s minimem nákladů, s minimem ztrát a relativně hladkým způsobem.

Ne všichni však jsou vítězové tohoto procesu.

To nijak nepodceňuji. Hovořímeli ale v makročíslech, zdá se mi to jasné. Když provedeme seriózní ekonomické analýzy, a já se o jednu takovou s jedním kolegou pokouším, ukazuje se při správném zpracování dat, že zakolísání, které bylo s tímto procesem nutně spojeno, bylo u nás nejmenší a reálné mzdy u nás z postkomunistických zemí rostly nejvíc.

Asi však tušíte, že jsem se chtěla spíš ptát na ta osobní vítězství a prohry.

A já už jsem řekl, že to špatně odlišuji. Samozřejmě, že ne všechno člověk prosadil tak, jak by chtěl. To jsou iluze našich médií a našich politiků, že Klaus diktoval to či ono. Vždycky to bylo kolektivní rozhodování, nemáme ani premiérský systém jako ve Velké Británii, ani prezidentský jako v USA. Míra kolektivního rozhodování je daleko větší, než si lidé myslí. Tím vůbec nesnižuji svou váhu, svou zodpovědnost za iniciativy, s nimiž jsem přišel a prosazoval je. Leccos mohlo být jinak, ale to jsou dneska bezcenné úvahy. To je stejné jako v životě. Teď víte, že kdybyste v ten či onen den nešla doprava ale doleva, neusmála se na toho či onoho, třeba by se váš život ubíral úplně jinak. To platí pro každého. Necítím ale žádnou bolest nad tím, že některé věci nedopadly, jak jsem si přál. Ptáte-li se mě, co považuji za největší prohru, pak to, co se u nás dělo v roce 1996-97 (nejprve byl premiér Klaus donucen k ekonomickým restrikcím, které vedly k pádu ekonomického růstu a pak následoval tzv. sarajevský atentát - pozn. red.): politický a osobní boj prováděný z druhé strany, nikoli z mé, za cenu pohrávání si s deseti milióny lidí v naší zemi, bezostyšné organizování ekonomických problémů za cenu krátkodobého politického vítězství. To považuji za největší prohru, které jsme se nedokázali ubránit.

Je snad současná politická kultura lepší?

Politická kultura se sama o sobě špatně hodnotí. Ovlivňují ji totiž dvě věci: struktura našeho politického systému, náš volební systém, v důsledku kterého nelze vytvořit většinovou vládu, která by mohla klidně čtyři roky spravovat zemi. Opozice by měla dvacet třicet procent hlasů, ale ne 49 a půl, občas by protestovala, ale kultivovaněji, a vládnoucí strana by se nemusela pouštět do takových křečí, do jakých se pouští. Druhá věc je, že politická kultura není oddělená od všeobecné kultury. Zhrubnutí toho, co se říká v televizi, co říkají děti ve škole, to nevymysleli politici. Vinit z toho předsedu té či oné politické strany by bylo nefér. Že se politici na této vlně vezou, že ji dostatečně silně neoponují, nestaví se proti ní jiným modelem chování, je věc druhá.

Jak prožíváte politické porážky?

Víte, já jsem celý život strávil na sportovním hřišti. A ve sportu jen nevítězíte. Máte zápasy, kdy prohrajete hladce, kdy se smůlou, kdy prohrajete, ač jste podala maximální výkon. Každý sportovec ví, co to je porážka, ale také ví, že se zítra hraje další zápas. Ví, že do něho musí jít maximálně připravený, soustředěný. Kdo si tohle dokázal přenést do politiky, jedině na tom vydělává. Pevně věřím, že to je můj případ.

Nechybí vám v prezidentské funkci aktivní politické soujak boje? V těch jste byl jako ryba ve vodě.

Nemyslím, že v nich nejsem, mají jen jinou formu. Stačí otevřít noviny, tam je tolik polemik vůči mě, že mě svrbí jazyk či pero, abych nenapsal repliku. Teď ráno jsem zrovna četl v jedněch novinách chytristický článek o tom, nejsme připraveni na euro. Málem jsem vyskočil a diktoval sekretářce polemiku. Být připraven na euro, to je mystifikace. Jako by tím autor naznačoval, že euro je nějaké obecné dobro a správno, koruna je nedobro a nesprávno. A že my bohužel na to dobro nejsme připraveni. To je naprostý nesmysl. Parametry naší ekonomiky jsou takové, že je pro ni vhodnější, aby byla koruna samostatnou měnou, to vůbec není o připravenosti. Teď váhám, zda to stojí za zásadní polemiku, nebo mám nad tím mávnout rukou. Tohle řeším desetkrát denně. V politických střetech jsem pořád.

Měla jsem na mysli třeba volební kampaně.

Politické kampaně tohoto typu dělám přece stále. Jezdím po celém zemi, mluvím s lidmi. Vy asi míříte na to, že prezidentská volba není u nás založena na přímé volbě občany, ale na nepřímé volbě poslanci a senátory. Ti ale nežijí ve vzduchoprázdnu, tak či onak odrážejí to, co si lidé myslí.

Měla by podle vás být přímá volba prezidenta?

Já se ze zásady nevyjadřuji k úvahám o přímé volbě prezidenta, protože by mě každý osočil, že preferuji něco, co by pro mě bylo výhodnější. To dělat nechci.

Přesto se zeptám, co nového by od vás občané mohli očekávat v dalším volebním období.

Předně se myslím, že od prezidenta občané neočekávají novátorství. Prezident nemá být razantním tahounem politických konceptů. Všimněte si, že ač jsem byl spojen s ekonomickou reformou v této zemi, vůbec nekomentuji, co se dnes s reformními pokusy děje - ne že bych toho nebyl schopen, ale respektuji, že to není moje úloha a nepletu se do toho. Ale k vaší otázce: Kdybych teď v září na něco geniálního přišel, tak bych to v září začal aplikovat. Myšlenka, že člověk má nějaké tajné zbraně, ze kterých vystřelí v okamžiku eventuálního druhého období, je mylná. Neznamená to, že nevidím, kde ubrat, kde přidat, ale program nového typu považuji za zbytečný.

Co by pro vás zůstalo tím hlavním?

Nedopustit jakýkoli deficit svobody a demokracie. To je zásadní téma, které pro nás s naší komunistickou zkušeností je a bude dominantní. Ono se stále vrací, jen má občas jiné zabarvení. Nechci předvídat, jaké to zabarvení bude v letech 2008-13. Kdybychom vzali dobu před 11. zářím 2001, tak bychom si nemysleli, že dominantními tématy našeho současného světa bude mezinárodní terorismus na straně jedné a globální oteplování na straně druhé. Já ta témata nevybírám, přicházejí mimo mě, ale považuji za svou povinnost na ně reagovat. A reagovat pod zorným úhlem globálního cíle, který mám, a tím je zabránit vzniku jakéhokoli deficitu demokracie a svobody. Před ním jsem varoval už před šesti lety - díky jistým tendencím v Evropské unii. To v tu dobu pro mě bylo dominantní téma.

A teď?

Teď si kladu otázku, do jaké míry se mezinárodní terorismus stává cestou, jak zavádět určité principy v zemích, které se mu brání. Podobně v mé poslední knížce o globálním oteplování kladu otázku, co je víc ohroženo, zda klima, nebo svoboda. Moje odpověď, jak víte, zní svoboda. Nechci tedy přesně předvídat, kde budu cítit v jakékoli své roli v budoucnu ten největší problém. Proti narůstajícímu deficitu demokracie a svobody ve světě budu apriori brojit v každém případě, v jakékoli své roli, ať budu prezidentem nebo nebudu.

Koho byste si v únoru příštího roku přál a naopak nepřál za protikandidáta?

To je, jako byste se zeptala našich šampiónů z mistrovství světa v atletice, třeba Barbory Špotákové, zda si přála vyhrát nad Němkou nebo raději nad Ruskou. Byla by to pro ni bezcenná úvaha. Ona si prostě přála vyhrát.

Co byste si přál, aby jednou bylo spojováno s vaším prezidentstvím?

Že se prezidentovi spolupodařilo zajistit, aby naše zemička byla svobodná, demokratická, přiměřeně suverénní, aby se nerozpustila v moderních europeizačních a globalizačních tavicích kotlích, abychom nebyli pouze snůškou importovaného haraburdí ve smyslu materiálním i ideovém.

Co pro vás znamená vlastenectví?

Je to jedna z hodnot, které dědíte, máte vštípené výchovou. Strašně nelibě se dívám na tendence, které ji škrtají. Vlastenectví není žádný bezduchý nacionalismus. Vlast ale není ani imaginární věcí bez vymezení, bez vykolíkovaných hranic, pouhá myšlenková entita, jak se nám kdosi snaží namluvit. Nebudu možná populární, ale s pokrčením ramen se dívám na vstup do Schengenu. Každému se zdá, jak vydělá na tom, že neztratí tři minuty, aby na hranicích zastavil a ukázal nějakému úředníkovi pas. Ty minuty nestojí vůbec za řeč, to nejsou tři hodiny jako za komunismu. Divím se, že někdo tento efekt považuje za tak významný a vůbec si neklade otázku, co díky tomu ztrácí, co může být na opačné straně téže mince. Je to pro mě další pokus to vykolíkované území, které považuji za svou vlast, odkolíkovat a tvářit se, že to není důležité.

Je pro vás důležité být oblíbený, když tak rád nastolujete nepopulární témata?

Za prvé, údajně nepopulární témata vnáším proto, že jsem o nich přesvědčen, nevolím je kvůli oblíbenosti či neoblíbenosti. Chladný kalkul mohu provádět tak o tom, zda určité téma mohu vyslovit tak ostře, nesmiřitelně, abych rozzlobil úplně všechny, nebo jenom někoho. Za druhé nemám pocit, že jsem se svými tématy a názory neoblíbený. To je stálá mystifikace. Jsem neoblíbený u jedné skupiny lidí, u jedné skupiny politiků a novinářů, ale u běžných občanů tomu je jinak. Dám vám příklad. Před několika dny jsem měl projev k 30. výročí Ekonomické fakulty ostravské univerzity, kde jsem spustil tirádu o tom, jaký je nesmysl hlásat co Čech, to vysokoškolák, univerzitu do každé obce. Je naprosto jasné, že u předsednického stolu se ošívali. Samozřejmě jsem v tu chvíli zapochyboval, jestli jsem neměl ubrat, nebo zvolit jiné téma. Jenže pak zjistíte, že v tom sále, kde je 400 lidí, máte zdaleka nejdelší potlesk ze všech deseti řečníků. Věřím, že ti potrefení byli velmi nespokojení, ale z reakce lidí po skončení jsem cítil naprostý opak. Druhá věc je, že těch se před televizními kamerami na můj projev neptali, ptali se vedení univerzity a ministryně školství, která se k tomu, co jsem říkal, vyjádřila negativně. Ono to je s tou přízní a nepřízní velmi, velmi sporné.
Kdybych neměl pocit, že u normálních lidí mám podporu, tak bych to, co dělám, nemohl dál dělat. A mě jde zdaleka nejvíce o podporu jejich, a ne těch nahoře.

Žebříčky oblíbenosti vás tedy nechávají v klidu?

Slovo oblíbenost bych trošku opravil. Mluvil jsem o vyjádření podpory, souladu s mými názory. Slovo oblíbenost je z jiného soudku a já sám bych ho nikdy nevyslovil. Hlavně si nemyslím, že by chování, styl člověka byly tak snadno korigovatelné, jak se o tom píše v příručkách pro úspěšné manažery. Tomu nevěřím. Je v nás nezměnitelně zakódováno daleko více, než nám autoři takových příruček neustále očkují. Můžete ubrat sílu argumentů, změkčit adjektiva, to základní ale zůstává.

Která jiná země vám ve světě nejvíc imponuje?

Je mnoho aspektů, které se mi líbí tam či onde. Jsem intelektuální člověk, takže bych chtěl vždycky žít ve světě měst. V tomhle smyslu je úžasné intelektuální prostředí v Americe, takže kdybych měl fungovat někde jinde, tak asi tam. Třebaže bych si kladl tisíc a jednu otázku nad některými fenomény amerického života či politiky. Taková úvaha ovšem souvisí s tím, jakým jazykem vládnete, tím to je trochu nespravedlivé.

Kterého světového politika si nejvíc vážíte?

To je otázka, na kterou budu hledat násilně odpověď. A pokud to není tak, že na takovou otázku člověk bez váhání vyhrkne odpověď, musíte uznat, že to pak není správná odpověď. Vždycky mám tendenci se zeptat toho, kdo se mě takto ptá, jestli hraje tenis nebo lyžuje, a kdo je v tom sportu jeho idolem. Koho třeba chce z těch tenistů napodobit. Má odpověď je, že můj tenis zlepší každý z jednoho miliónu tenisových instruktorů kdekoli na světě. Relevantní je přiučit se od kohokoli z nich. Ale že by někdo řekl, že by chtěl hrát jako Federer, nebo radši Nadal, by bylo hloupé.

Jste považován za velmi zásadového člověka. Je ale nějaká zásada, kterou byste opravdu nikdy neporušil?

Zase nedovedu vyhrknout odpověď a hrozí, že si odpověď vymyslím. A na takovou otázku nemá vymyšlená odpověď smysl. To je jako když přijdu zahajovat školní rok do nějaké první třídy a paní učitelka se mě před prvňáčky ptá, zda si vzpomínám na svůj první den ve škole. A teď jste v pasti. Samozřejmě si nevzpomínám, a tak hrozí, že prefabrikuji nějakou odpověď, o níž si myslím, že by byla adekvátní dané situaci. To ale neudělám.

Takže tohle je ta zásada, kterou nikdy neporušíte?

Vlastně ano. Líbivou odpověď, která by se nabízela a byla by hezká, že by nad ní povzdechly babičky, které mají rády Klause, nebo by se zaradovala omladina, ze mě prostě nevydolujete. Takže máte tu zásadu, kterou ze mě mámíte.

O jednu spontánní odpověď vás přece jenom poprosím. Co vás v poslední době rozesmálo?

Nejsem člověk, který se za břicho popadá. Ale před pár dny jsem přišel domů k puštěné televizi a uviděl jsem tam neuvěřitelný monolog Náhlovského v pořadu Všechnopárty. Ještě s aktovkou v ruce jsem se u té televize snad pět minut smál.

Dana Braunová, Magazín Práva, 22.9.2007