Hlavní strana » Dokumenty » Dopis prezidenta Václava…

Dopis prezidenta Václava Klause předsedovi vlády ČR Vladimíru Špidlovi

Dokumenty, 7. 4. 2004

Vážený pane předsedo vlády,

pozorně jsem si prostudoval dokument „Koncepce směřování České republiky v rámci Evropské unie na léta 2004 až 2013“ a v příloze Vám zasílám své zásadní připomínky. Kvalita textu se mi zdá tak špatná, že si nedovedu představit, že mohl být předložen na jednání vlády a že ho vláda dokonce vzala na vědomí. Jedná se o tak významnou věc, že si určitě zasluhuje kvalitní a koncepčně připravený text.

Na diskusi o politice České republiky vůči EU se kdykoliv budu rád podílet a přiložené argumenty, doufám, mé postoje jasně naznačují.

S pozdravem

Václav Klaus

V Praze dne 16.3.2004

Stanovisko prezidenta republiky k vládnímu dokumentu „Koncepce směřování České republiky v rámci Evropské unie na léta 2004 až 2013“

Dokument „Koncepce směřování ČR v rámci EU na léta 2004 až 2013“, který svým usnesením ze dne 11. února 2004 vzala vláda na vědomí, si klade za cíl formulovat priority evropské politiky České republiky od okamžiku našeho přistoupení do Evropské unie až do roku 2013, což z něho dělá důležitý politický dokument. Teze v něm obsažené budou mít, i když ne bezprostředně právní, tak nepochybně nespornou politickou závaznost jak pro ústavní činitele, tak pro vládní a ministerské úředníky našeho státu.

Dokument tohoto významu může vzniknout jen jako výsledek široké a podrobné politické a odborné diskuse, která by jasně definovala naše zájmy a z nich vycházející priority a která by byla založena na promyšlených argumentech a nikoliv na proklamacích. Tyto nároky předložený materiál v žádném případě nesplňuje.

Pokud jde o proceduru jeho vzniku, je evidentní, že se skutečná široká politická diskuse a hledání konsensu v otázce, která významem přesahuje mandát jedné vlády či program jedné strany či koalice stran, nikdy nekonala a že vládou nebyla vyvolána a zorganizována. Nepovažuji za možné, aby byla eventuální dnešní diskuse k takto závažné koncepci naší politiky uzavřena do avizované poloviny dubna tohoto roku. Pro vážnou přípravu tohoto zásadního koncepčního materiálu musí být vyhrazen adekvátní časový prostor v horizontu několika měsíců, nikoliv týdnů.

Pokud jde o předložený materiál jako takový, působí spíše jako text vytvořený na zadání zvenčí, jako text, v němž má být demonstrována naše konformnost s dnes dominujícím „evropským“ myšlením a frazeologií, než aby šlo o text, který jasně formuluje naše vlastní priority. Je to text, který obsahuje velmi nesouvislou mixáž obecných proklamací, ideologických frází a nedůležitých popisných partií. Vzniká z něho dojem, že ho vláda vytvořila proto, aby měla alibi pro případ kritiky, že je dosavadní proces našeho včleňování do EU bezkoncepční, že chybí vymezení našich představ o budoucí podobě integračního procesu, že chybí jasné zadání naší diplomacii pro vyjednávání o budoucích závazcích ČR. Žádnou z těchto rolí však nemůže předložený text splňovat.

Stejně varovné je to, že dokument – svou dikcí i svými některými konkrétními formulacemi – prozrazuje jednobarevný ideologický přístup k evropské problematice a že ani nenaznačuje diskusi o existujících alternativách. Dokument, který má být základem české politiky vůči EU na příští desetiletí, nemůže být založen takto výlučně na ideologii evropského socialismu či sociáldemokratismu. Pro nalezení skutečného politického konsensu v této věci musí mít naše země jako východisko ideově neutrálnější model. Takto úzce ideologicky pojatá koncepce, byla-li by přijata, bude do budoucna diskvalifikovat některé jiné pohledy na evropskou integraci, které vycházejí z odlišných premis, a to je naprosto nepřijatelné.

Nyní několik konkrétních poznámek k předložené koncepci.

1. Dokument nediskutuje, kam bude EU směřovat, ale přesto razí cíl být blízko „těžišti integrace“ (s.3). Postulované dilema, že jsme postaveni před volbu být buď v „těžišti“ (či tzv. tvrdém jádru) nebo kdesi na periferii, je chybně postavené. Ne všichni domácí odpůrci našeho začleňování do „tvrdého jádra“ chtějí zůstávat na periferii evropského dění. Naopak, drtivá většina z nich si přeje být aktivními účastníky evropských rozhodovacích procesů. To však neznamená, že musíme být za každou cenu jednou ze zemí, která požaduje větší rychlost integrace, větší centralizaci rozhodování, větší legislativní unifikaci, vyšší těsnost vazeb mezi jednotlivými státy.

2. Formulace, že ČR bude podporovat „soudržnost EU při vývoji integrace“ (s.3), zřejmě pochází – z normálním občanům zcela nesrozumitelného – eurospeaku. Rozumí se tím asi odmítání „vícerychlostní integrace“, která je ale i dnes zřejmou realitou – viz zavedení Eura jen v některých zemích. Vícerychlostní přístup je přirozeným odrazem různých zájmů a různých koncentrací zájmů jednotlivých zemí a není žádný důvod celé Evropě vnutit jednu jedinou „rychlost“. Unie svou samotnou podstatou heterogenní je a i v budoucnu zůstane a tomu se musí přizpůsobit i celý proces další integrace, nikoli opačně.

3. Stejně tak nelze souhlasit s tezí, že „vyjednané podmínky přistoupení k EU považuje ČR za dobrý základ svého členství v EU“ (s.3). Na tom, zda jsou podmínky přistoupení výhodné, ani zdaleka neexistuje v naší zemi konsensus, a to ani na politické scéně, ani u veřejnosti. Všichni jsme si vědomi toho, že vyjednané podmínky byly daleko více výsledkem nátlaku členských zemí na kandidátské země, než výsledkem skutečného vyjednávání.

4. V institucionální části (s.4–6) materiál přináší některé normativní teze, které u nás nikdy nebyly seriózně diskutovány, což se týká např. rotačního principu předsednictví skupiny či týmu zemí. Mlhavá a nic neříkající je i pasáž o rozhodování kvalifikovanou většinou. Na druhé straně mají některé formulace zcela zásadní implikace. Teze, že ČR bude prosazovat společnou vnější službu, musí logicky znamenat, že naším záměrem je zrušení české zahraniční služby. Bude za nás zahraniční politiku dělat výlučně Brusel? Diskutovali jsme to někdy? Je to v našem zájmu? Totéž se týká i navrhované funkce evropského ministra zahraničních věcí.

5. V části Udržitelný rozvoj a prosperita (s.7) není nic jiného než řada frází, klišé a naprosto zmatených pojmů s nejasným obsahem. Proč např. používat prázdné floskule „znalostní ekonomika“ nebo „informační společnost“ v textu této závažnosti? Proč se objevuje ochrana občanských svobod až na posledním místě priorit a proč v celém textu toto slovo nikde jinde není? Naprosto nepochopitelná je formulace, že „orientace na trvale udržitelný rozvoj“ zahájí novou vlnu investic a nakonec přispěje k trvale udržitelnému rozvoji (s.7)? Bezcenný je i deklaratorní altruismus v podobě péče ČR o „adekvátní rozvoj ve všech zemích Unie“, atd.

6. Proklamovaná pozice podpory prohlubování integrace a příslušnosti ČR k „tvrdému jádru“ je v jasném rozporu se záměrem podporovat fixaci vlastních zdrojů unijního rozpočtu na současné úrovni. To dohromady nejde. Nedostatečné je také požadovat, aby ČR byla proti zavedení nové evropské daně. Naší prioritou musí být aktivně vystoupit proti harmonizaci nepřímých daní a výslovně se zříci harmonizace daní přímých. Velmi zavádějící je také hodnocení Paktu stability jako nástroje ekonomické konvergence, protože je evidentní, že vstup do Hospodářské a měnové unie může naši reálnou konvergenci k úrovni EU spíše zpomalit než urychlit.

7. Spíše pobavení vzbuzuje snad každá věta v části o soudržnosti (s.11-12). Myšlenka, že „ČR bude podporovat pokračování Iniciativ Společenství se skutečnou přidanou hodnotou pro Společenství a členské země“ (s.11), je snad špatným překladem cizího textu, v českém jazyce smysl v žádném případě nedává.

8. V části o svobodě a bezpečnosti občanů (s.13-14) nelze tak snadno, tak lehce, tak nepodmíněně souhlasit s vytvářením společného evropského právního a soudního prostoru. Evropský prokurátor a evropský zatykač jsou velmi riskantními opatřeními, stejně jako sociálně-inženýrská představa o možnosti usměrňování migračních toků. Rovněž teze o prosazování výraznější role EU při zvyšování úrovně ochrany lidských práv v oblasti rovnosti pohlaví a různých minorit je příkladem nevydiskutované věci s neznámými důsledky.

9. Část o vnějších vztazích a bezpečnosti (s.15-17) postuluje jednoznačné přihlášení se k velmi kontroverzní myšlence evropské bezpečnostní a obranné politiky (s.16), jejíž relace vůči NATO není vyjasněna. Ani sám záměr zapojit ČR do posílené spolupráce v bezpečnostní oblasti nebyl u nás vůbec diskutován. „Širší Evropa“ a „nové sousedství“ jsou frázovité pojmy vzdálené skutečným prioritám ČR.

10. S kapitolou Rozmanitost (s.18) nelze polemizovat, obsahuje pouze fráze. Nemá v materiálu, který má ambici být koncepcí politiky ČR v EU, vůbec co dělat.

11. V kapitole Sektorové priority (s.19-25) se nachází úsměvná kontradikční věta, že „ČR bude podporovat liberalizaci v rámci dobře regulovaného multilaterálního systému“ (s. 19). Znovu je tam zbytečné přihlášení se k harmonizaci nepřímých daní (s.20). Formulace v pasáži o zemědělství (s.21), že „ČR bude usilovat o zvýšení podílu sladkovodních ryb na celkové spotřebě ryb“, ilustruje nesoustavný vznik tohoto materiálu bez náležité redakce. Stejně tak není jasné, jak bude ČR podporovat trvale udržitelné hospodaření v lesích EU. Projekt „Evropského spotřebitelského centra“ je dalším příkladem zbytečných kvázipriorit. Je nápad s celoevropským prosazováním kaprů či umístěním pochybné euroagentury na našem území opravdu tím klíčovým, co by mělo být explicitně definováno jako česká politika v EU do roku 2013?

Z toho všeho jasně vyplývá, že tento text nemůže aspirovat na zásadní koncepční politický dokument České republiky. Je nezbytné zahájit na toto téma vážnou diskusi a teprve na jejím základě zpracovat text, který bude této ambici odpovídat.

Václav Klaus, Praha, 16.3.2004