Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Evropa: od integrace k…

Evropa: od integrace k unifikaci

Projevy a vystoupení, 15. 5. 2006

Vážené dámy, vážení pánové,

děkuji za pozvání na valné shromáždění Vaší Učené společnosti, opravdu si toho vážím. O Evropě mluvím nepřetržitě, a to po celém světě. V posledních 3 týdnech to bylo na obdobných fórech v Ankaře, Los Angeles, Chicagu, New Yorku a Londýně, předtím v Bernu, Lucemburku a italském Trentu, ale je jen málo dobrých příležitostí mluvit o Evropě v České republice. U nás dominuje nesmírně trivializovaná politická diskuse, občas se konají velmi parciální, tématické besedy k technicko-administrativním věcem, souvisejícím s našim členstvím v EU, ale vážná, substanciální debata u nás stále chybí. Proto Vám ještě jednou děkuji za tuto příležitost.

Bohužel u nás – ještě navíc – jakoukoli diskusi o tomto tématu předurčuje diktát politické korektnosti, který předem nálepkuje řečníky a který dává tomu, kdo servilně chválí vše evropské a evropsko-unijní, znaménko plusové, zatímco racionálně uvažujícímu kritikovi různých sporných jevů a tendencí evropského integračního procesu znaménko záporné. Doufám, že apriorismus tohoto typu zde na tomto fóru zastoupen není.

Chtěl bych se dotknout dvou témat a pokusím se být velmi stručný. Prvním tématem je mé vidění vývoje evropského integračního procesu během posledního půlstoletí a druhým – a ještě stručnějším – bude mé hodnocení toho, co z tohoto evropského vývoje plyne pro nás, resp. jaké jsou efekty našeho podílení se na tomto procesu.

Ad 1) Evropský integrační proces (a nemám na mysli výlučně jeho vnější institucionální formu) je dlouhodobá – na naší vůli více méně nezávisle se prosazující – tendence, kterou je sice možné různými nerozumnými zásahy brzdit či modifikovat, ale která se – svým vlastním, samovolným evolučním vývojem – dříve či později prosadí. Postupné otevírání a tím zvětšování prostoru pro nejrůznější lidské aktivity probíhá, ať si to přejeme či nikoli. Říkali-li jsme tomu kdysi integrace či dnes tomu módně říkáme globalizace, je v podstatě nedůležité. Příkladem jsou ekonomické vztahy, které se díky specializaci a dělbě práce vyvíjely od malého, uzavřeného rodinného hospodářství až k dnešnímu stavu multinacionálních společností. Totéž platí pro všechny další lidské aktivity, samozřejmě i pro vědu, což Vy víte sami nejlépe.

Významnými impulsy tohoto vývoje byly rozvoj informačních a dopravních technologií, ale i růst bohatství sám o sobě. Ekonom vždycky hledá své 2 základní veličiny – P a Y (čili ceny a příjmy) a musí to tak být i v tomto případě. Převratný vývoj informačních a dopravních technologií radikálně snižuje cenu překonávání vzdálenosti, vyšší příjmy a bohatství, tzv. income a wealth effect, umožňují vidět a dosahovat dál a dál.

Proto bylo jen logické, že po velké depresi třicátých let a po extrémní uzavřenosti jednotlivých zemí v průběhu obou světových válek (které primárně nebyly důsledkem apriorního nacionalismu, ale spíše jeho příčinou) v Evropě nazrála chvíle pro institucionalizované či organizované odstraňování bariér vytvořených na hranicích států pro pohyb zboží a služeb, lidí i kapitálu, myšlenek i kulturních behaviorálních vzorců. To pak vyústilo v Římské dohody a v založení EHS v roce 1957.

Nepochybuji o tom, že tento liberalizační, otevírací se, bariéry odstraňující pohyb měl významné pozitivní efekty (toho typu jaké má dnes celosvětová globalizace), ale zdůrazňuji, že měl „jen“ pozitivní net effects, tedy převahu výnosů nad náklady, s významným dodatkem, že existují a vždy existovaly i nenulové náklady těchto procesů. Ostatně, jako vždy a ve všem. Kvantifikace těchto efektů a nákladů je velmi složitá vzhledem k existenci příliš velkého počtu faktorů paralelně působících, a to v obou směrech. Co např. bylo v 50. a 60. letech důsledkem vzniku EHS a co bylo důsledkem v téže době probíhající poválečné rekonstrukce Evropy, je velmi nesnadné oddělit. Ekonomický růst v zemích EU v celém tomto období určitě není – i přes výrazné integrační posuny – dlouhodobě rychlejší než jinde. Navíc s prohlubující se formální integrací ekonomický růst v zemích EU výrazně klesá. Pár čísel je velmi užitečných. V šedesátých letech byl průměrný roční ekonomický růst zemí dnešní EU 4,9%, v sedmdesátých letech 3%, v osmdesátých letech 2,4%, v devadesátých pouze 1,9% a v tomto desetiletí zatím dosahuje 0,9%. Ale to není mým hlavním argumentem a hlavně vím, že ani zde nejsou splněny žádné podmínky ceteris paribus, jaké si mnozí z Vás většinou umíte vytvořit ve Vašich experimentálních vědách.

Vyslovuji hypotézu, že se tento liberalizační efekt v čase vyčerpává, neboli že – jak říkáme my ekonomové – jeho marginal contribution vzhledem k obecné platnosti zákona klesajících výnosů velmi rychle klesá. Ani to ale není žádné překvapení. Překvapením by byl opak. Navíc sám liberalizační proces je v Evropské unii velmi nedůsledný. Sektor služeb, o jehož liberalizaci se v současné době vede tak hlasitý spor, vytváří dnes až 70% HDP, z čehož plyne, že jakákoli liberalizace průmyslu (obchodu a investic) nemůže mít až tak dominantní efekt, jak by si leckdo přál.

Další mojí hypotézou je, že se tento liberalizační proces v podstatě zastavil, resp. že vůči němu v dnešní době dominuje proces jiný, který má v mnohém ohledu zcela opačná znaménka. Evropská integrace dospěla do svého druhého stádia, kterým je stádium centralizační, harmonizační, homogenizační, standardizační, ve kterém převažuje nikoli odstraňování bariér, ale regulace, a spolu s ní násilné vtěsnávání evropské rozmanitosti do jedné normy, pod heslem one size fits all. Toto homogenizování Evropy nutně vede k řízení shora, k byrokratizaci našich životů, k legislativnímu zahlcení. Ke konci roku 2005 bylo v EU 22 000 zákonů, směrnic a dalších norem. Z nich 10 000 vzniklo za prvních 40 let (od 1957 do 1997), za posledních 8 let jich vzniklo 12 000. I proto mluvím o přechodu z fáze liberalizační do fáze homogenizační, i proto odlišuji integraci a unifikaci. První vítám, druhé nikoli.

Ad 2) My jsme do tohoto procesu (nemyslím tím až formálním vstupem do EU, ale už přibližováním se EU od druhé poloviny devadesátých let) vstoupili až v jeho druhé fázi, v níž – podle mého názoru – dominují náklady nad efekty a kdy jsou nejrůznější lidské aktivity zatěžovány spoustou bariér, překážek, papírů, razítek, omezení. Většinu pozitivních liberalizačních efektů jsme zkonzumovali již ve fázi před 1. květnem 2004 a stejně tak jsme náklady začali nést již v průběhu přibližování se k EU, zrychleně pak po zahájení našeho negociačního procesu ohledně vstupu.

2 grafy

Jsem přesvědčen, že je pro Evropu nerozumné takto pokračovat. Že je třeba znovu se vrátit k první, liberalizační fázi a že je třeba utlumit dnešní homogenizačně-unifikační tendence. Jak to udělat, je otázka úplně jiná.

Václav Klaus, přednáška na valném shromáždění Učené společnosti, Karolinum, Praha, 15. května 2006