Hlavní strana » Jinýma očima » "Václav mi telefonuje každý…

"Václav mi telefonuje každý den", říká v rozhovoru pro LN maminka Václava Klause Marie Klausová

Jinýma očima, 4. 11. 2000

Alena Plavcová, Lidové noviny, 4.11.2000

 Foto: Lidové noviny
Když se otevřely dveře vinohradského bytu, podívaly se na mě oči Václava Klause v tváři Margaret Thatcherové. Paní Marie Klausová se ve svých šestaosmdesáti letech držela zpříma, měla pečlivý účes a decentní domácí oděv. Když nedejbůh řekla nespisovné slovo, hned se opravila a ujistila se, že to tak v rozhovoru nezůstane. Svůj život má tato cílevědomá dáma stále pevně v rukou - i o Bohu říká, že si utvořila sama svého. Je přesvědčena, že její syn Václav zdědil mnoho vlastností po ní. Na rozdíl od něj i od Margaret Thatcherové nemá žádný vztah k ekonomii, ale píše lyrické básně. A nejraději na celém světě má své děti, děti jejich dětí - a květiny.

Vaše rodina je prý příbuzná s Mikolášem Alšem...
Ne přímo s ním, ale s jeho ženou a dcerou, Marynou Alšovou. To byla moje tetička. Navštívila jsem ji ještě čtrnáct dní před její smrtí, to jí bylo dvaaosmdesát. Víte, jak vypadá Alšova Morana? Byla úplně jako ona, se širokou stuhou ve vlasech.

Je vidět, že máte k malířství silný vztah... (stěny pokoje paní Klausové jsou plné obrazů a obrázků - pozn. red.)
...nic není vidět. Jsem žena v domácnosti. Všechno, co jsem měla, jsem už - v mém věku - rozdělila dětem. Aby se to pak neudělalo nějak jinak. Protože člověk neví...
Má váš syn vztah k výtvarnému umění?
Má, ale rukama nic nevytvoří. On tak ještě zbourat stodolu nebo tak něco... (směje se) Ale do galerií a na výstavy jsme s dětmi chodili odmalička. Václav jako dítě chodil i do dramatického kroužku. Pamatoval si úplně všechny role, měl dobrou hlavu. A když některé dítě onemocnělo, nebo mělo trému, rychle se převlékl a zachránil představení.

Čím byl váš manžel?
On byl ze Šumavy, z Nepomuku, z pěti dětí. A jak to bývalo kdysi na chalupách - jeden syn dostal chalupu a jiný vzdělání. A můj muž dostal obchodní školu. Byl úředník. Později si udělal ekonomickou školu. Byli jsme spolu... počkejte... třicet... Já totiž, abyste věděla, na rozdíl od svého muže a od svého syna, jsem antitalent na matematiku. Byli jsme spolu do roku sedmdesát pět, kdy zemřel. Třicet pět let.

Václav se podobá spíš vám, nebo svému otci?
Na fotkách ze studentských let jsou můj muž a můj syn k nerozeznání, ale povahově je syn spíš po mně. A dcera, která žije ve Švýcarsku, je po mém muži. Je strašně hodná, taková dobračka, jako byl můj muž.

Václav Klaus je velmi cílevědomý, pracovitý - to má taky po vás?
Ano. Vždyť já jsem i teď činorodá od rána do večera, až je to ostuda! Já tak zápasím s časem! Ale ne, že bych zápasila, abych pak seděla tamhle někde v parku. Zápasím s časem, abych stačila všechno udělat, co mám v plánu. Musím se starat o byt, mám hodně přátel a mám je ráda. Skoro každý den mám něco, teď se scházím dokonce ještě se sokolkami. Po padesáti letech!

Vy jste byla sokolka?
No, to jsem milovala! Už před svým šestým rokem jsem chodila do Sokola.

Když se vám pak narodily děti, byla jste s nimi doma?
Ano. Můj muž byl ze staré školy, z jeho strany nepřicházelo v úvahu, abych dávala děti do jeslí.

Vy byste bývala šla raději do práce?
Ani nevím, já jsem se jim chtěla hodně věnovat, dát jim všecko. (Vy mě mockrát fotografujete! napomíná fotografa.) Abych je všecko naučila, aby mohli hodně sportovat, aby byli celé prázdniny venku. Můj muž pak pracoval jako revizní účetní, byl často mimo domov, jezdil na služební cesty. A s těmi dietami se to dalo vydržet. Já jsem také dávala kondice, doučovala jsem češtinu, sloh, němčinu. Dokonce i francouzštinu.

Kolik umíte jazyků?
Pořádně jen němčinu. A když děti chodily do čtvrté třídy a začala jim ruština, z které jsem neuměla samozřejmě nic, tak jsem se naučila rusky s nimi, abych je mohla sledovat. Dokonce jsem pak ruštinu i učila!

Byla jste na své děti přísná?
Někdo musel být! Protože můj muž, když jsem si na něco stěžovala, třeba jak čáře, jak škrábe můj syn, říkal: Prosím tě, to tě vůbec nemusí rozčilovat. Až bude velký, nebude krasopis vůbec potřebovat!

A měl pravdu...
Měl. Ale někdo ty děti musel zkontrolovat, a to jsem byla já.

Vy jste byla hlava rodiny?
To ne. To jsme byli oba s mužem stejně.

Před kým měly děti větší respekt, koho z vás se víc bály?
Vůbec nikoho se nebály. Okamžitě se přiznaly, když se jim něco nepovedlo. Můj muž byl úplně jiný než já. Děti ho měly rády hlavně proto, že byl typ na turistiku. Odmalička jsme s nimi jezdili o sobotách i nedělích na výlety. Ne daleko, jezdilo se tramvají, vlakem - auta nebyla ve čtyřicátých letech. Jeli jsme třeba do Černošic a pak jsme šli pěšky na Karlštejn. Děti to milovaly! Můj muž měl taky rád lyžování a jezdil s nimi na lyže. Já lyžovat neuměla, učila jsem se až s dětmi. Ale sjela jsem všechno, co oni - samozřejmě, oni to brali šusem a já jsem plužila.

Jak jste trávili prázdniny?
Chtěli jsme, aby byly děti co nejvíc venku. Pětadvacet let jsme jezdili na jedno místo do Sudoměřic, tam jsme měli letní byt. Bývali jsme tam od června až do září. Bylo tam nádherně. Krásný rybník, lesy, těch hub! Sedli jsme si na kraj lesa a koukali dovnitř - a viděli hřiby!

Co váš syn nejraději o prázdninách dělal?
Pokud to bylo možné, býval u vody. Chodil na houby s místními dětmi. Jenže ony pískaly a volaly pod našimi okny tak hrozně brzo - a mně bylo líto děti budit. A pak Václav zpíval.

Zpíval v lese?
No, zpíval! A jak se jeho zpěv rozléhal! On chodil do sboru k profesorovi Kulínskému, víte...

Dokonce jsem slyšela, že se tam poznali s paní Livií.
Ne, to ne. Nepoznali se tam. Až později podle fotografií zjistili, že do toho sboru ve stejné době chodili oba.

Měl Václav hodně kamarádů, nebo byl spíš uzavřenější?
Nedá se říct, že byl uzavřenější. Ale, jak bych to řekla... Byl dost netrpělivý. Neměl chuť k nějakému "jen tak", to už odmalička. Hodně četl. Nechci říkat, že by byl nějaké zázračné dítě, to chraňbůh, ale odmalička miloval knihy. Uměl jich  plno nazpaměť. A potom jsem děti učila básničky - Hrubína třeba. Odmalička recitovaly zpaměti.

Byli jste věřící rodina?
No, ne moc. Nevím, jestli je to správné, nebo není. Já jsem byla katolička a můj muž byl, jak to na Šumavě bývalo, českobratrského vyznání. Při svatbě jsem přestoupila na jeho víru, mně to bylo jedno. Děti chodily tak do třetí třídy na náboženství, pak už nebylo. Nemůžu říct, že bych nebyla věřící. Ale nikdo neví, jaký Bůh je, a tomu, kterého člověku dávají, tomu já nemůžu věřit. Já si utvořím svého.

Na co jste při výchově dětí dávali největší důraz?
Můj muž na sport a vzdělání. My jsme nebyli žádná moc dobře situovaná rodina, takový průměr. Ale sport jsme dětem chtěli umožnit. No, a já - na tu poezii. Knihy.

Provedl vám někdy Václav jako dítě nějakou rošťárnu?
Vyslovenou rošťárnu ne. Občas neposlouchal. Ale my jsme oběma dětem vycházeli vstříc. Každý problém jsme nějak zjednodušili, vysvětlili. Rozhodně jsme jim nic nezakazovali.

Pomáhal vám syn s domácími pracemi?
No, že by se do toho hrnul, to bych nemohla říct! Spíš si vždycky musel hned něco přečíst.

Zkoušel jako kluk kouřit?
Myslím, že nikdy ne. A nesnášel pistolky. Ani ty na vodu. Nesnášel, když někdo na někoho mířil.

Byl oblíbený mezi spolužáky?
U děvčat určitě. Spíš u děvčat. Ty k nám chodily, to bylo hrozné! Třeba mu vzaly tašku ze školy, vysloveně vzaly, jen aby k nám mohly jít, že ji tam zapomněl!

Poznala jste na něm, když byl zamilovaný?
On to vůbec netajil. Pamatuji, že jednou přišel, bylo jaro, a nebylo ho vidět za kyticí tulipánů. A já říkám: Ježíš, kdes to dostal? - To mi přinesla Andulka! Vím, že do té Andulky byl zamilovaný. To mu bylo tak šestnáct. Asi to bylo poprvé.

Vzpomenete si, jaký dárek od syna vás nejvíc potěšil?
Můj muž i můj syn věděli, že miluji kytky. Tak mi je nosili, ať už je koupili, nebo někde natrhali, či dostali. Děti si na to zvykly a dávají mi je pořád. Syn mi přinesl předevčírem tyhle růžičky! Já jsem říkala: Vašku, takové drahé kytky! Ale on ví, že bych bez květin umřela. Moje touha vždycky byla nějaká zahrádka - na to ale nikdy nedošlo. Já mám jen jediný záhonek - hřbitov. Moje maminka, která byla z venkova, z Táborska, vždycky říkala: Hrobeček má být zelený, to nechce kámen. Tady, vidíte, jsem si to už připravila na Dušičky - koupím ještě chvoj.

Jaký vztah měl Václav se sestrou? Drželi při sobě?
Alenka vždycky říkala, že všechno dovedla tak jako on, ale on, protože je o dva roky starší, byl vždycky první. Dělali třeba matematickou olympiádu. To bylo slávy, když ji Václav vyhrál! A když potom Alenka za dva roky vyhrála taky, to už se bralo jako samozřejmost. Ale měli se rádi a mají se rádi.

Stýkají se dnes, když ona žije ve Švýcarsku?
Od revoluce sem Alenka jezdí několikrát do roka. A když Václav jede do Curychu a přednáší tam, Alenka jde na jeho přednášku a pak ho vezme k nim domů.

Vaše dcera je profesí čím?
Bohužel dohromady ničím. Jako malá říkala, že chce vynalézt lék na rakovinu. Její touha bylo pomáhat lidem, ale na medicínu nechtěla. Studovala přírodovědeckou fakultu. Pak v osmašedesátém i s manželem emigrovala. Měla za sebou tři roky studia biologie. A já jsem potom ještě rok věřila, že se vrátí, chodila jsem celý rok pro skripta do školy a tvrdila jim, že se určitě vrátí. Ale nevrátili se. Její muž je zubař, mají tři děti. Byla s nimi samozřejmě doma. Pak si udělala školu pro zubní instrumentářky, aby mohla manželovi pomáhat.

Neměli jste jako rodina potíže, když emigrovala?
Měli. My jsme za ní společně s manželem ani jednou nemohli jet. Pustili mě tam jen samotnou, ale třikrát jsem se musela odvolávat! Synovi nesměla ani psát. Všecko bylo zabavováno.

Jste spokojená, jak jste děti vychovala?
Myslím, že ano.

Tušila jste někdy, že to váš syn tak daleko dotáhne?
Ne, to vůbec ne! Kdepak! On taky určitě neměl takové ambice, to přišlo tak nějak kolem té revoluce.

Nezačali se k vám lidé chovat jinak, když se váš syn dostal do tak vysoké funkce?
Moji přátelé ne. Ale získala jsem mnohem víc dobrých známých. A - anonymů... Ze začátku jsem hodně zkusila.  Anonymy jsem měla ve schránce pořád.

Co v nich bylo?
Vyčítali mi, jak jsem vychovala svého syna... Jaká že jsem matka, když jsem ho takhle vychovala. Ale před několika lety to přestalo.

Co jste s těmi dopisy dělala, házela jste je do koše?
Nejdřív jsem se z toho nervovala. Nemohla jsem spát, v noci zvonily anonymní telefony... Syn mi říkal: Mami, nečti to, přetrhni to, zahoď to! Pár jsem si jich stejně nechala. Ale hodně krásných dopisů jsem dostala a stále dostávám od neznámých lidí i od přátel. Přátel mám pořád dost, třeba ve Vinohradském divadle. Paní Jirásková je vzácná žena! Máme se moc rády.

Jaká jste tchyně? Jaký máte vztah s paní Livií?
O tom nebudeme moc mluvit. Ale je to dobré. Já jsem tolerantní, ona taky. Jsem ráda, kvůli synovi. Její povahy si vážím. Nikdy bych proti ní nic neřekla.

Díváte se na televizi, když tam vystupuje váš syn?
No jo, to jo.

Kritizujete ho pak třeba?
Já vám něco řeknu. Dívám se a většinou vůbec nevím, co říká. Sleduji, jak vypadá. Jestli si zase nekouše ten spodní ret a jestli si nedává prst k ústům. On se pak ptá: Co jsi říkala tomuhle? A já teprve hledám v paměti, o čem mluvil.

Stojí o váš názor?
Když jako dítě přišel ze školy, jeho první bylo, že vysypal z rukávu, co se mu přihodilo. Aby se toho jako zbavil, aby to přenesl na mě. To dcera ne, byla tajnůstkářka. Jako kdyby Václav chtěl, abych já s tím eventuálně něco udělala. Nic vážného to většinou nebylo. Ovšem to dělal i potom, když už chodil do jedenáctiletky tady do Londýnské, i když chodil na vysokou ekonomickou. Já už mu vůbec nic nerozuměla z těch přednášek, ale pořád mi to tady vykládal. Vnímala jsem to, ale nerozuměla. A to dělá stále. První je, že mně po svém televizním vystoupení hned volá. Teď v neděli večer jsem zaspala Naostro! Na chvilku jsem si lehla... V televizi si ale musím vybírat, byla jsem na tom špatně s nervy. Nic drastického si nepouštím.

Máte za syna trému, když vystupuje před kamerou?
To ne. Trému nemám. Věřím mu, že to určitě řekne dobře.

Politika jistě bere síly. Nebojíte se o jeho zdraví? Nebyla byste raději, kdyby toho už nechal?
V tom jsem mu už přestala radit, protože to stejně není nic platné. Říká, že sílu hned zase nabere. Určitě ten stres zdravý není. Vašek občas hraje tenis s panem doktorem Zedníčkem. Potřebuje to, protože věčně sedí. A někdy si jen tak pinkají, ale syn stejně letí za tím míčkem, i když je to zbytečné. To už je holt v něm.

Najde si i dnes čas za vámi zajít?
Každé ráno volá, jestli něco nepotřebuji, ať je v Americe, ať je kdekoli. Neměl by prý jinak klid na práci. Jedině - když jede z chalupy, tak mezi Voticemi a Benešovem je taková soutěska, a v ní ten telefon vůbec nejde. A nejméně jednou týdně spolu jdeme na oběd, takzvaný pracovní. Občas za mnou zajde jen tak - zrovna předevčírem tady byl.

Čím vám v životě udělal největší radost? Bylo to tím, jak vysoko to dotáhl?
Ne, to ne! Ale kdyby byl můj muž živ... To on ho učil počítat. Vidím to jako dneska, Vašek byl malý kluk a šli v těch Sudoměřicích po silnici a počítali spolu, kolik aut jede červených, kolik kterých značek. Lituji, že se můj muž toho nedočkal. Mně udělal Vašek v životě spoustu radosti. Celá rodina mi dělá radost. Myslela jsem si, že se to jen tak říká, ale vnoučata opravdu umějí udělat v rodině zázraky. Můj syn je miluje, vždycky si na ně udělá čas.

Nevadí mu slovo "dědeček"?
Já nevím... O tom jsme nikdy nemluvili. Babičkám to většinou nevadí, Livia mi říká babička, i když pro ni přece žádná babička nejsem. Muži jsou na to choulostivější.

Jak ho vnoučci oslovují? Dědečku?
Dědečku určitě ne, to ještě ani neumějí vyslovit. Říkají mu dědo.

Alena Plavcová, Lidové noviny, 4.11.2000