Hlavní strana » Ekonomické texty » Tržní hospodářství Východní…

Tržní hospodářství Východní Evropy: vítězství nebo porážka?

Ekonomické texty, 1. 5. 1998

Děkuji za pozvání na Vaše fórum, děkuji za navržené téma mého vystoupení a děkuji za možnost pokusit se na otázku v nadpisu jednoznačně odpovědět.

Ohlédneme-li se na osm let, které uplynuly od kolapsu komunismu (a já vždycky říkám, že komunismus nebyl poražen, že komunismus zkolaboval, že už byl natolik vnitřně slabý a natolik málo přitažlivý, že nemohl dále fungovat), myslím, že můžeme sebevědomě říci, že se unikátní historický manévr – přeměna komunismu ve svobodnou společnost a tržní ekonomiku – zdařil. Neznamená to v žádném případě, že je vyhráno. Tyto země dnes žijí ve velmi křehké a zranitelné společnosti, ale Rubikon byl v každém případě překročen a cesta zpět už není.

Zajímavé je, proč si dnes někdo klade otázku, zda šlo o vítězství nebo porážku? Proto, že má pocit, že za necelé desetiletí Česká republika ještě nedostihla Švýcarsko? Nebo že je pořád ještě snazší a jistější investovat v západní než ve východní Evropě? Nebo že je pražská burza méně kvalitní než Wall Street nebo londýnská City? Nebo že jsou trhy na Východě méně vydatné a proto méně efektivní než na Západě? Nebo že umí curyšská centrální banka lépe provádět měnovou politiku než pražská? Nebo že současná politická situace v mnoha zemích střední a východní Evropy, včetně České republiky, naznačuje určité rozčarování z postupu a tempa bezprecedentní metamorfózy společenského systému?

Odpovědi na tyto otázky by byly poměrně jednoduché, ale zdá se mi, že toto pravá příčina není. Moje odpověď je jiná. Domnívám se, že jednou z příčin kladení této otázky byly falešné expektace a že druhou byl omyl v chápání toho, co to je nikoli reforma či perestrojka, ale totální systémová změna.

Expektace byly a jsou vnitřně rozporné a problém skutečně vytvářejí. Na jedné straně se leckterým z nás zdálo, že bude odstranění komunistického dědictví trvat celá desetiletí, na straně druhé se rychle zapomíná a leckomu se zdá, že už ona desetiletí uplynula. Je třeba říci, že neplatí to, ani to. Celá desetiletí to trvat nebude a je třeba připomenout, že je to teprve osm let, kdy tento proces začal, i když se pro leckterého z nás tato léta zdají už být téměř věčností. Expektace tedy problémem skutečně jsou.

Něco jiného je chybný předpoklad o zrodu a vývoji společenského systému. Ukazuje se, že je likvidace základních institucí starého systému velmi rychlá. Velmi rychlé jsou i základní liberalizační a deregulační procesy, které otevírají trhy a které umožňují jednotlivcům vstup do nejrůznějších ekonomických (i neekonomických) aktivit. Daleko pomalejší je však zrání trhů a ekonomických subjektů, které na nich vystupují, daleko pomaleji se vytváří základní institucionální infrastruktura tržní ekonomiky, daleko pomaleji se vytváří potřebná tržní kultura a elementární behaviorální vzorce, které jsou s ní spojeny.

Všechno toto jsme věděli. Věděli jsme, že existuje zásadní rozpor mezi rychlostí liberalizačních a deregulačních procesů (nazýval jsem je pasivními transformačními kroky) a mezi pomalostí tvorby institucí a tržních subjektů a zaplňováním trhů (nazýval jsem je aktivními transformačními kroky). Věděli jsme, že právě tento časový nesoulad vytvoří velmi zranitelnou ekonomiku, věděli jsme také, že ekonomický vývoj nemůže být výlučně lineárně vzestupný. Věděli jsme, že bude mít ekonomika své výkyvy a své zákruty. (Jako zodpovědní politici jsme to možná říkali málo nahlas!)

Chci říci několik poznámek k samotnému problému tvorby či konstrukce tržní ekonomiky (a svobodné společnosti vůbec). Tržní ekonomika je – podobně jako právní řád, morálka či český nebo německý jazyk – složitým systémem a ten se na rozdíl od jednoduchého (technického) systému může jedině spontánně vyvíjet, ale nemůže být konstruován, resp. jeho konstrukceschopná složka je jen malou částí celého systému. Složité systémy jsou podle Misese a Hayeka vytvářeny „lidskou činností“, nevznikají tedy jako „lidský projekt“. I toto je podle mého názoru naprosto klíčové pro pochopení zákonitostí metamorfózy komunismu ve svobodnou společnost a tržní ekonomiku.

Základní kostra nezbytných kroků systémové transformace je zřejmá:

• liberalizace (cen, obchodu, investic);
• deregulace (trhů);
• masová privatizace (státního vlastnictví)

za podmínky

• dostatečně restriktivní makroekonomické politiky (vzhledem ke zděděné ekonomické nerovnováze inflačního typu);

• budování tržní infrastruktury jak v rovině institucí, tak v rovině právního řádu (legislativy).

Toto bylo – s celou řadou odlišností v detailech – pochopeno téměř v celém postkomunistickém světě a v té či oné míře to také v jednotlivých zemích bylo realizováno. Není mým záměrem hodnotit jednotlivé země a vytvořit jakýsi žebříček jejich úspěšnosti, ale např. březnové hodnocení credit ratings v časopise Institutional Investor (viz příloha) se mi zdá být docela věrohodné.

Transformační proces má své určité zákonitosti a svou etapizaci, které se teprve učíme poznávat. Jejich schematický popis je zhruba následující:

1. Po zahájení prvotních transformačních kroků liberalizačního a deregulačního typu (což je vědomý a chtěný zásah) a po ztrátě chráněných trhů bývalého komunistického světa (což je nechtěný důsledek pádu komunismu, zejména bolestný pro exportně orientované země jako byla Česká republika) nastává relativně hluboký pokles ekonomické aktivity, který znamená nevyhnutelnou likvidaci ekonomických aktivit, po nichž prakticky „přes noc“ zmizela poptávka. Umělý pokus oddálit tento pokles nikam nevede, dokonce platí opačná teze - čím je rychlejší a kratší, tím lépe.

V naší zemi představoval tento proces ztrátu jedné třetiny průmyslové výroby, jedné čtvrtiny zemědělské výroby a jedné pětiny hrubého domácího produktu a trval dva-tři roky (jsou však země, kde trvá dodnes). Paralelně vznikaly ekonomické aktivity nové, ale čistý efekt byl zřetelně záporný.

2. Liberalizační a deregulační kroky začínají poměrně rychle působit. Ekonomika začíná růst, zvyšují se reálné mzdy, prudce rostou investice, na počátku devalvovaný kurs měny usnadňuje vývoz, enormně rychle roste terciární sektor. Relativní úspěch přitahuje zahraniční kapitál, který zabezpečuje rovnováhu úspor a investic (domácí úspory samozřejmě nestačí).

Dochází k určitému paradoxu. Čím je toto všechno úspěšnější, tím více kapitálu z ciziny přichází, tím rychleji rostou domácí investice, tím rychlejší je ekonomický růst, tím rychleji roste dovoz (a výrazně předbíhá vývoz), tím rychleji rostou domácí úvěry (což činí domácí bankovní sektor i podniky v „reálné“ ekonomice velmi zranitelné). V ekonomice narůstá napětí. Hospodářská politika vlády není schopna dostatečně zasáhnout, protože žijeme v reálném světě a ne v laboratoři. Hrozí náraz na „úzké místo“ (které může být v různých zemích různé, vzhledem k různé míře otevřenosti ekonomiky).

3. V malé otevřené ekonomice (nejtypičtějším příkladem byla právě Česká republika, dva roky před ní velmi podobným způsobem Maďarsko) se úzkým místem nevyhnutelně stává obchodní bilance a později běžný účet platební bilance. Jakmile se „trhy“ rozhodnou, že je míra vnější nerovnováhy neúnosná, a v tom okamžiku rychle narůstají destabilizační procesy. Příliv kapitálu se zastavuje, dochází k odlivu krátkodobého kapitálu. Nastává útok na měnu. Centrální banka začíná brzdit ekonomiku (v našem případě se jedná o zřetelný „overkill“), ekonomický růst se zpomaluje, investice stagnují, státní rozpočet se dostává do nerovnováhy, škrty na výdajové straně rozpočtu dále brzdí agregátní poptávku, měna devalvuje, politická a sociální situace je destabilizována. Vzniká pocit krize, i když např. v našem případě ani HDP, ani průmyslová výroba, ani reálné mzdy neklesají (což je velmi odlišné od dalších, podobných případů).

4. Jako důsledek toho všeho dochází k „vynucené“ adaptaci základních ekonomických parametrů a tím se otevírá cesta k dalšímu kolu tohoto (nebo podobného) příběhu. Je možné se z něho poučit, ale vyloučit zcela ho nelze a to ze dvou základních důvodů:

- složité a ne vždy příjemné přizpůsobení základních ekonomických parametrů nelze – v reálném světě otevřené, vysoce pluralistické společnosti, žijící navíc s pocitem „dohánění“ západního světa (v životní úrovni, infrastruktuře, životním prostředí) – udělat ex-ante, dobrovolně, resp. je to možné docílit pouze v hypotetickém případě mimořádně silného politického mandátu, který politikové měli v revoluční chvíli pádu komunismu, ale který už nemají v „normální“ situaci sedm-osm let poté;

- nutné otevření ekonomiky v dnešním vysoce globalizovaném světě s mimořádně rychlým pohybem kapitálu po celém světě (po sebemenší příznivé či nepříznivé informaci), v malé ekonomice, charakterizované nezralými trhy a slabým bankovním a finančním systémem znamená obrovskou zranitelnost. Joseph Stiglitz to nedávno přirovnal (Financial Times, 25. 3. 1998) k problému malého člunu (který má jen vesla a nikoli motor), který se pustil do překonání oceánu. Vlny jsou občas tak velké, že i při genialitě veslaře se jim nelze plně vyhnout. A to musíme zcela jasně říci, že taková ekonomika nemá ani geniální politiky, ani ideálně fungující tržní ekonomiku, čili nemá ani mimořádné lodivody, ani dobrý člun.

5. Jsem přesvědčen, že „normální“ vývoj bude v naší části světa pokračovat. Nebude vývojem po přímce, směřující strmě vzhůru. Tak tomu v lidské společnosti nebývá. Vývoj bude „klikatý“, podstatné bude ale to, že jeho tendence může být znázorněna přímkou, jejíž směrnice bude mít kladné znaménko. Ze studia dějin – a to jak dějin ekonomik, tak dějin ekonomických teorií – dobře víme, že se stále hledá adekvátní model stádií ekonomického růstu. Použiji-li známý Rostowův termín „take-off“, pak věřím, že ve většině zemí střední a východní Evropy take-off skutečně nastává.

Na základě toho, co jsem zde dnes řekl, chci v závěru opakovat, že je dosavadní průběh metamorfózy komunismu v normální společnost západního typu vítězstvím než porážkou a věřím, že tomu tak bude i v budoucnu.

Václav Klaus, Rheintaler Wirtschaft Forum 98, Windau, 1. května 1998

(český překlad německého originálu „Marktwirtschaft in Ost-Europa: Sieg oder Niederlage?“)