Klaus.cz






Hlavní strana » Ekonomické texty » Má smysl ještě dnes…


Má smysl ještě dnes připomínat kupónovou privatizaci?

Ekonomické texty, 20. 10. 2021

Blíží se jedno z výročí kupónové privatizace, tohoto zcela mimořádného, v rámci celé lidské historie nikde jinde neuskutečněného pokusu umožnit rychlý přechod z centrálně plánované, na státním vlastnictví založené zcela nefunkční ekonomiky k ekonomice tržní, opírající se o soukromé vlastnictví. Nahromaděných dezinterpretací tohoto originálního, námi vymyšleného, od nikoho neopsaného procesu je mnoho a pravda je proto zcela zadupána do země. Je nás také stále méně, kdo o tom může po třech desetiletích ještě něco smysluplného říci. Ani to ale není to nejhorší – nejvíce ze všeho chybí ochota naslouchat. Ta je vzácným zbožím.

Odborná ekonomie žije jinými tématy. Tehdy „nestíhala“, musela být obejita, zareagovat na společenskou poptávku nebyla při rychlé změně poměrů připravena. V učebnicích to proto popsáno nebylo, vážná debata o tomto tématu fakticky neexistuje. Proti kupónové privatizaci je veden nepřetržitý politický (a ideologický) útok těch, kteří skutečný trh nikdy – na počátku 90. let, ale ani teď – nechtěli a kteří to tehdy zakrývali útokem na kupónovou privatizaci. Dnešní vítězné tažení levice u nás, v Evropě a na celém Západě vede k tomu, že se zájem o pravdu o těchto věcech zcela ztrácí. Nad trhem vítězí zeleno a sociálno, a ty pravdu nehledají.

Realita komunismu je navíc už dávno zapomenuta (a stále šířenými dezinformacemi zcela karikována), už jen menšina lidí zažila komunismus v dostatečně dospělém věku. Vzpomínám, že jsem někdy v roce 1990 nebo 1991 řekl jednomu známému ze Západu, že v okruhu jednoho kilometru od našeho bytu na pražském Proseku, kde jsme tehdy večeřeli, není jeden jediný soukromý obchod, restaurace, kadeřnictví, prádelna, autoopravna, atd. To se dnes zdá být nepředstavitelné.

Rychle se to však tehdy změnilo. Vyžadovalo to nejen spontánní vznik soukromého vlastnictví „na zelené louce“, ale i organizovanou privatizaci. Ta byla průlomem. Nechtěla ji nejen postkomunistická levice, ale ani disidentská intelektuální elita a svět umělců a novinářů, ani komunističtí „kapitáni“ našeho průmyslu. Proto hluboký ideový střet tehdy, ale i nyní.

Klíčová byla rychlost. Neprivatizace (a tzv. předprivatizační agonie) byla strašlivě nákladná – měřeno ekonomickým pádem a stagnací. „Náklady“ tohoto typu byly mnohonásobně větší a hrozivější než jakékoli privatizační problémy (nehody, chyby či dokonce krádeže), což mediální svět nechtěl a nechce pochopit. Malá privatizace (malých či středně velkých firem) byla proveditelná standardními metodami, privatizace větších a velkých firem by byla nesmírně pomalá (a brzdila ji hrozba obviňování z politicky nepřijatelného „výprodeje“ rodinného stříbra, jak se tehdy říkalo, do ciziny, zejména do Německa a Rakouska). Musel proto přijít nestandardní krok. Tím se stala kupónová privatizace, i když jejím prostřednictvím byla privatizována jen jedna čtvrtina ekonomiky, což je dodnes nepochopeno. Nevím, zda záměrně.

Podrobně o tom píšu ve své učebnici pro VŠE „Transformace v ČR: Cesta ke svobodě a prosperitě“ (nakladatelství Oeconomica, Praha, červen 2021). Zde proto jen pár klíčových tezí – nikoli o technice kuponové privatizace, ale o jejích předpokladech:

  • privatizace na počátku 90. let nebyla privatizací ojedinělých firem ve vlastnictví státu, ale privatizací ekonomiky jako celku, což byl historicky neznámý úkol;
  • nemohlo nám jít o maximalizaci privatizačních výnosů pro stát, nechtěli jsme znovu obrovské množství finančních prostředků našich spoluobčanů převést do rukou státu, který je – jak se ukázalo za komunismu – používat neumí. Chtěli jsme nalézt první soukromé vlastníky, chtěli jsme touto cestou vyrobit první kapitalisty;
  • velmi silně jsme cítili povinnost v privatizaci zajistit maximální možnou účast co největšího počtu občanů naší země, které všechny komunismus tragicky poškodil;
  • kupónová privatizace vtáhla do procesu privatizace miliony našich spoluobčanů, kteří na ní neprodělali, naopak, vydělali všichni (technické detaily v citované knize kolem str. 50);
  • privatizace musela být provedena i bez existence domácího kapitálu, který u nás tehdy neexistoval. Proto musely být firmy privatizovány za „nízkou, více méně symbolickou cenu“), za tzv. kupóny;
  • na rozdíl od stále opakovaných nepravd, v této době si u nás nepodávali dveře renomovaní zahraniční zájemci o tisíce našich firem (ti byli jen pro nemnoho vybraných českých podniků typu mladoboleslavské Škody);
  • nedorozumění stále způsobuje neodlišování vlastní privatizace od následného procesu, kdy noví vlastníci dobře či méně dobře zvládali řízení privatizovaných podniků. Neúspěšnost každého nového vlastníka je připisována privatizaci, zapomíná se, že privatizované podniky byly komunismem nesmírně poškozeny, a že v nových cenových podmínkách některé nutně musely skončit. 

Kupónová privatizace byla středovým bodem pokusu o tzv. českou cestu privatizace, o vyhnutí se nebezpečí předat prakticky zadarmo kontrolu nad významnou částí české ekonomiky (a bankovnictví) do zahraničních rukou. Toto předání uskutečnila až netransformační vláda Miloše Zemana po roce 1998 a vlády následující. Důsledkem je dnešní rozsáhlé odplývání dividend zahraničních bank a firem do ciziny. Proto se nekoná (resp. koná jen pomalu) zavírání příjmových nůžek vůči západní Evropě, i když česká ekonomika v HDP na hlavu předstihla už řadu zemí bývalé EU (včetně Španělska) a blíží se Itálii a Francii. Z České republiky touto formou odchází nejvíce ze všech postkomunistických zemí (a protože jsme nejbohatší postkomunistickou zemí, dostáváme také nejméně eurodotací).

 Kupónová privatizace byla významnou složkou transformačního procesu české ekonomiky a výrazně zasáhla do společenských poměrů i do celkové transformace české společnosti. Uspěla, ale byla svými odpůrci významně poškozena. Byli to hlavně

  • ti, kteří nechtěli a nechtějí trh (dnešní Piráti, Zelení a Maláčové);
  • ti, kteří prohráli počátek 90. let, byli proto v éře transformace mimo vládu a šlo jim více o boj s politickou konkurencí než o naši zemi;
  • ti, kteří v privatizačním procesu nezvítězili, protože jejich privatizační projekty neuspěly;
  • zahraniční investoři, kterým kupónová privatizace zmařila snadné a rychlé zisky a kteří ji proto záměrně diskreditovali (včetně části naší emigrace, jejímž prototypem byl a je Bakala a jemu podobní);
  • bývalé komunistické managementy, kterým jsme tím odepřeli tzv. tichou, spontánní privatizaci do vlastních – tehdy velmi zvýhodněných – rukou;
  • aktivističní zájemci o maximální neúspěch „Klausovy“ transformace, kteří měli pocit, že jim Klaus „ukradl“ jejich sametovou revoluci, kterou považovali za své vlastnictví.

Kupónová privatizace nebyla jen o ekonomice, ač ekonomicky nevyhnutelný úkol její privatizace byl jejím základem (a hlavním smyslem). Dotkla se mnoha zájmů, velmi hmatatelných. Jako po každé válce či fundamentální změně politického, ekonomického či společenského systému se zrodili noví vítězové. Neřekl bych, že vznikli noví poražení, ale nahlas začali křičet nesmírně závistiví nevítězové. Jako obvykle vyhráli ti schopnější (i všehoschopnější), rychlejší, ale i pracovitější, nápaditější, odvážnější, více riskující, někdy prostě jen šťastnější. Často i méně líní, méně se flákající. Takoví lidé vždy dělají dějiny, dělali i kupónovou privatizaci.

Inspirací ke kupónové privatizaci bylo více, ale klíčem ke všemu byl pragmatický postoj skupinky lidí kolem mne na mém ministerstvu financí v roce 1990, která to všechno vymyslela a provedla. Zmínit musím zejména Dušana Třísku, přínos dalších byl až v druhé řadě. Úspěch by se nemohl dostavit bez politického prosazení této ideje, což mi pomohla udělat „stará dobrá“ ODS, která tehdy ještě byla pravicí a nehledala spolupráci s Piráty, Zelenými a o generaci dřívějšími Maláčovými.

Václav Klaus pro měsíčník Xantypa, 6.10.2021

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu