Klaus.cz






Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Václav Klaus: O planetárních…


Václav Klaus: O planetárních hrozbách

Projevy a vystoupení, 29. 8. 2019

Řada z nás se snaží dávat veřejně najevo svůj nesouhlas s iracionálním, populistickým a evidentně nevědeckým klimatickým alarmismem už dlouhou dobu.   Někteří z nás roky, mnozí celá desetiletí. Ve svém projevu zde v Erice jsem v roce 2012 řekl: „tato doktrína je ideologií, ne-li náboženstvím. Existuje nezávisle na klimatologické vědě. Spory, které vede, nejsou o teplotě, ale jsou součástí soudobého konfliktu ideologií… Tato doktrína je volně propojenou kaskádou argumentů, není monolitickým konceptem, a tím se nemohla stát předmětem vážného vědeckého zkoumání.“[1]

Nemám sebemenší důvod tento svůj sedm let starý výrok měnit. Letošní teplé léto v Evropě není žádným protiargumentem, i když si to řada lidí myslí. Přesto se něco změnilo. Ne v přírodě, ale ve společnosti.

Prezentací svých katastrofických scénářů zahájili v poslední době klimatičtí alarmisté rozsáhlou ofenzívu, zatímco mlčící většina, tedy normální lidé se zdravým rozumem, mlčí a jsou v defenzivě. Na straně jedné tohoto střetu je radikalismus, populismus, iracionalita, apriorismus, chabé argumenty, monology a ideologická klišé, na druhé straně rozumný a uvážlivý postoj dospělých, zralých lidí, rozum, racionalita, víra v dialog, kritické myšlení a přecitlivělost na módní ideologie. Jsem přesvědčen, že tímto popisem situace nepřeháním. Spor není o teplotě, spor je o radikální změně lidské společnosti a našeho způsobu života, je o omezení naší svobody, což jedna strana tohoto střetu požaduje a snaží se to té druhé vnutit.

V posledních letech se nám několikrát zdálo, že aktivisté téměř náboženské doktríny klimatického alarmismu trochu ustupují, že už jsou unaveni, že začínají uznávat neudržitelnost svých argumentů, a že jak vědecké teorie, tak statistická data jasně prokázaly, že doktrína globálního oteplování – založená na jednoduchém vztahu mezi lidmi způsobenými emisemi CO2 a globální teplotou – není obhajitelná. Zdálo se nám i to, že byla jednoznačně prokázána i neserióznost takových lidí, jako jsou Al Gore, Rajendra Pachauri, Nicolas Stern. Bohužel tomu tak není. Doktrína prosazovaná již od konce 80. let Mezinárodním panelem o klimatických změnách (IPCC) stále dominuje. Není možné popřít jí citováním stovek textů, které nesouhlasí s arogantní argumentací typu „věda už je uzavřena“, kterou používají ti, kteří tento klimatický alarmismus rozšiřují po celém světě.

Reprezentačním shrnutím opačných názorů jsou publikace NIPCC (Nevládního mezinárodního panelu o klimatických změnách). Tato organizace vydala letos již svou pátou publikaci v sérii Climate Change Reconsidered, která byla tentokráte věnována primárně otázce fosilních paliv[2]. Její autoři hned v úvodu zdůrazňují, že se „soustřeďují na výzkum, který je přehlížen nebo ignorován Mezivládním panelem IPCC (který organizuje OSN)“. Vyslovují mnoho pochybností a argumentů a velké problémy vidí zejména v klimatologických modelech, které tato skupina vědců používá: „tyto modely prognózují daleko větší oteplování než to, které v minulých desetiletích nastalo, a než to, které je pravděpodobné, že nastane v budoucnosti. Mezi roky 1979 a 2016 modely „prognózovaly“ dvojnásobné zvýšení teplot, než jaké ve skutečnosti bylo“. To jsou pro mne, který strávil léta konstruováním ekonometrických modelů, které jsou svou podstatou podobné modelům klimatickým, námitky zásadní.

Když jsem dokončoval tento svůj text, dostal jsem článek napsaný bývalým oficiálním německým recenzentem IPCC Peterem Dietzem[3]. Obhajuje rozhodnutí prezidenta Trumpa vystoupit z Pařížské klimatické dohody a tvrdí, že zdvojnásobení emisí CO2 bude vést ke zvýšení teploty pouze o 0,6oC, když se všechny relevantní faktory – velmi často ignorované IPCC – vezmou v úvahu. Mohl bych citovat další autory. Z toho všeho pro mne plyne jediný možný závěr: věda není uzavřena a organizovat hluboké změny ve světové ekonomice (a zejména v energetice) na základě této „neuzavřené“ vědy je dětinskou chybou.

Mýlili jsme se, když jsme předpokládali, že klimatický aktivismus končí. Teď, v létě 2019, zejména v Evropě velmi jasně vidíme, že bývalá, dlouhá léta existující rovnováha mezi články a projevy obhajujícími tuto alarmistickou doktrínou, a těmi, kteří ji odmítají, byla narušena. Radikální propaganda doktríny klimatického alarmismu debatu vyhrála

Bez jakýchkoli nových vědeckých objevů, hypotéz či teorií a bez nových statistických dat, která by ukazovala změnu trendu, jsme svědky nové vlny radikálních veřejných proklamací blížící se apokalypsy. Jsme svědky dosud neznámých ústupků dospělých politiků, respektovaných akademiků, obvykle arogantních novinářů a sebevědomých byznysmenů vůči šestnáctileté aktivistce. Mladá a naivní švédská dívka vyučuje starší generace a ty se tváří, že to akceptují.

Středoškolští studenti po celé Evropě, včetně České republiky, která byla v této věci donedávna velmi skeptická, organizují „Pátky pro budoucnost“ a odmítají chodit do školy. Český vůdce tohoto hnutí oznámil, že považuje „za zbytečné vzdělávat se pro svou budoucnost, protože není jasné, zda vzhledem ke klimatickým změnám nějaká budoucnost vůbec bude“. Obávám se, že iracionalita začíná dominovat nad více méně racionálním způsobem myšlení, který v lidské společnosti až dosud převažoval.

Dnešní stupeň iracionality je – jako společenský a masový jev – něčím zcela novým. Ti z nás, kteří prožili komunismus, si vzpomínají, že jsme se jako školáci smáli starému komunistickému heslu „poručíme větru a dešti“. Naši učitelé se před 60-70 lety ani nepokoušeli toto heslo obhajovat. Věděli, že je nesmyslem, věděli, že je to pouhá komunistická propaganda. Dnešní učitelé – v éře politické korektnosti a při používání zcela nedemokratických metod blokování „nekorektních“ názorů – se něco podobného říci neodváží nebo, což je ještě horší, jsou sami podporovateli klimatického alarmismu.

Lidé se mohou mýlit, historie vědy to dokazuje, ale v minulosti bylo šíření jak racionálních, tak bláznivých myšlenek a ideologií daleko pomalejší. Vědci a na ně napojení ideologové nemívali internet, facebook a twitter a nebyli schopni vytvořit si tak mocné lobby, jako je tomu dnes. I politický systém nebyl nikdy tak otevřený (a bezbranný) vůči iracionálním myšlenkám. Jsme konfrontováni s nespontánně vzniklou klimatickou psychózou, která je novým jevem. Je organizována a politicky podporována.

Ideologové tohoto nového náboženství rádi používají silná slova a my bychom měli reagovat stejným způsobem. Jinak nebudeme slyšet. Oni nás považují za popírače klimatických změn, i když naše myšlení je založeno na historickými fakty potvrzeném předpokladu, že se klima mění nepřetržitě. Proto nepovažujeme dnešní klima a jeho změny za něco zvláštního. To oni jsou popírači klimatických změn. Průměrnou teplotu a klima prvních šesti-sedmi desetiletí minulého století považují za fixní bod, který bychom měli udržet „ať to stojí, co to stojí“. To je nehistorický a nevědecký přístup.

Studium minulosti je důležité. Souhlasím s Petrem Vaníčkem, kanadským profesorem geofyziky na univerzitě v New Brunswick, že „příroda byla schopna způsobovat klimatické změny daleko větší, než ty, které jsme viděli v posledních dvou stech letech, v nichž aktivity člověka údajně způsobily tak velký rozdíl“[4]. To je racionální výrok v očích nás, v očích těch, kteří v klimatické změny věří.

Ve svém vystoupení zde v Erice před dvěma lety jsem se také dotknul tématu „vědy v éře post-demokracie“[5]. Řekl jsem, že toto politické uspořádání způsobuje „ztrátu svobodné výměny názorů, ztrátu elementárního respektu k odlišnému názoru a ztrátu respektu k autoritám jakéhokoli typu“ (str. 2). Říkal jsem, že i přes stále rostoucí počet vědeckých knih a článků dochází „k vysokému stupni intelektuálního konformismu (neznámého za minulá staletí) a post-moderní intelektuální monokultury a k vytváření monoideologického světa“ (str. 3). Zmínil jsem i „stádní instinkt vědců a jejich konformismus“. To všechno je velmi zřetelné právě v debatě o globálním oteplování.

Musí nastat návrat k standardním, ideologicky jasně definovaným politickým stranám, které – doufejme – zahájí racionální výměnu politických názorů. Ta musí přesvědčit mlčící většinu, že „je neudržitelné předpokládat, že je velmi malé zastoupení oxidu uhličitého v atmosféře Země (0,04) hlavní příčinou oteplování, které nastalo od Malé doby ledové“ (5, str. 6).

Existuje nebezpečí, bohužel s vysokou pravděpodobností uskutečnění, že politici svět v podobě, jak ho známe, zničí. Ve svém projevu ve Štrasburku[6] prezidentka Evropské komise Ursula von der Leyen výslovně řekla, že chce, aby se „Evropa do roku 2050 stala prvním klimaticky neutrálním kontinentem světa“ (mimochodem, slovo klimaticky neutrální je velmi podivný výrok). Chce snížit emise CO2 během deseti let o 50 %, chce předložit „Zelený plán pro Evropu“ a „Evropský klimatický zákon“. Myšlenky tohoto typu by byly nepředstavitelné před několika lety dokonce i v jejím Německu a dnes to vypadá tak, že budou tvořit podstatu „nové EU“ pod jejím vedením.

Vědci v Erice (a v celém světě) by měli promluvit nahlas dříve, než bude pozdě.                                                                         

Václav Klaus, Vystoupení na 52. Semináři o planetárních hrozbách, Světová federace vědců, Erice, Itálie, 19. srpna 2019. Překlad z angličtiny. Pubikováno v týdeníku ECHO dne 29. srpna 2019.



[1] Klaus, V., The Man-made Contribution to Ongoing Global Warming Is Not a Planetary Emergency, Erice, 2012, https://www.klaus.cz/clanky/3165

[2] NIPCC, Climate Change Reconsidered II: Fossil Fuels, The Heartland Institute, Arlington Heights, USA, 2019. http://climatechangereconsidered.org/wp-content/uploads/2018/12/Front-Matter.pdf

[3] Dietze, P., Wie gross ist eigentlich der CO2-Klimaeinfluss?, Fusion, No. 2/2018.

[4] Vaníček, P., Why I am skeptic when it comes to man-made climate change, IVK, Prague, 2019, v tisku.

[5] Klaus, V., Science in the Age of Post-Democracy: A Few Tentative Remarks, Erice, 2017, https://www.klaus.cz/clanky/4153

[6] Ursula von der Leyen, Opening Statement in the European Parliament Plenary Session, Štrasburk, 16. července 2019.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu