Klaus.cz






Hlavní strana » Dokumenty » Publikace IVK č. 33: Aleš…


Publikace IVK č. 33: Aleš Valenta - Jeden rok konzervativní publicistiky

Dokumenty, 21. 2. 2017

Předmluva

U zrodu této publikace stojí migrační vlna, která v průběhu roku 2015 změnila Evropu. Tak jako mnozí další lidé v této zemi jsem byl šokován politikou západních elit, především německých a unijních, které nejprve zrušily hranice a poté do otevřeného evropského prostoru vpustily statisíce převážně muslimských migrantů. Politiku EU jsem od počátku považoval za ohrožení svobody, v roce 2003 jsem hlasoval v referendu proti vstupu ČR do Unie, ale tak brutální útok proti základům společenského řádu, kulturní tradici Evropy a především proti bezpečnosti jejích obyvatel přesáhl meze vší představivosti.

Po mnoha letech, kdy jsem s ohledem na rodinu a zaměstnání sledoval politiku jen zpovzdálí, se pro mě migrační krize stala bezprostředním popudem k hledání cesty, jak se opět zapojit do veřejného dění. (V letech 1989-1994 jsem působil - převážně na místní úrovni - v OF a ODA.) Prostřednictvím svého přítele Petra Štěpánka jsem získal kontakt na redakci publicistického portálu Neviditelný pes, který od konce devadesátých let poskytuje prostor pro autory pravicového a konzervativního zaměření. Čtvrtého prosince 2015 zde byl otištěn můj první článek „Kde hledat Západ“.

Reakce na migrační invazi u nás i v zahraničí obnažily bezprecedentním způsobem propast, která se v posledních letech rozevřela mezi politicko-mediálními elitami a normálními lidmi. Radikálně levicoví hlasatelé pokroku bez míry a hranic, kteří už dávno obětovali svobodu na oltář rovnosti, chápali a chápou masovou imigraci z Afriky a Asie jako cestu do vysněného multikulturního ráje, event. jako nezbytný přísun údajně chybějících pracovních sil. Obyčejný člověk naopak v hordách mladých agresivních muslimů oprávněně spatřoval a spatřuje především smrtelnou hrozbu pro vlastní bezpečnost a tradiční evropskou kulturu.

Proti nezodpovědné migrační politice euroelit se v českém prostředí postavil především Institut Václava Klause, který uspořádal v průběhu roku 2015 dva semináře, na nichž pracovníci Institutu i přizvaní hosté rozebrali politické, hospodářské i obecně kulturní souvislosti migrační vlny. Završením tohoto úsilí byla publikace Václava Klause a Jiřího Weigla „Stěhování národů: stručný manuál k pochopení současné krize“, která vyšla na vrcholu migračního přívalu koncem roku 2015 a již oba autoři prezentovali na několika setkáních s občany po celé ČR. Opomenout nelze ani Výzvu občanů České republiky vládě a parlamentu ČR, kterou bývalý prezident inicioval v září 2015 a v níž byla vláda vyzvána k zajištění nedotknutelnosti hranic státu a odmítnutí kvót na přerozdělování migrantů, které se EU snažila vnutit členským státům. Tuto petici, která byla také reakcí na tzv. výzvu vědců a akademiků proti xenofobii a strachu ve společnosti, jsem spolu se svou ženou podepsal záhy po jejím zveřejnění na internetu.

Moje první eseje na Neviditelném psu měly pozitivní ohlas u čtenářů, což mě povzbudilo k pravidelné spolupráci s redakcí. Kromě obecných témat jsem se soustředil na situaci v Německu, které se nejpozději od podzimu 2015 stalo mimo jakoukoli pochybnost státem, jenž dominuje evropské politice. Některé z mých komentářů zaujaly Václava Klause a staly se počátkem mé spolupráce s IVK, kam jsem v červenci 2016 nastoupil jako politický analytik. Bývalý prezident ČR mně rovněž nabídl možnost vydat mé komentáře v knižní podobě v rámci IVK, což jsem s potěšením uvítal. Vážím si toho, že se soubor mých statí přiřadí k edičním počinům IVK, předního liberálně konzervativního think tanku v České republice.

Publikace je tematicky rozdělena do tří okruhů. První se zabývá politickou situací v Německu, které se po osudovém rozhodnutí Merkelové pustit do země statisíce migrantů bez ohledu na platné právní normy stalo jinou zemí. Tato proměna je patrná zejména v prudkém poklesu důvěry veřejnosti k médiím, které – spoutány politickou korektností – v naprosté většině nekriticky podporují politiku vlády. Ve svých komentářích jsem se často zabýval novou politickou stranou Alternativa pro Německo, která především díky opozici proti masové migraci pronikla již do deseti zemských parlamentů a je na nejlepší cestě vstoupit letos na podzim také do Spolkového sněmu. Přitom je vystavena agresivně nepřátelské kampani levicových médií, které jí vytýkají pravicově populistické nebo dokonce nacistické sklony. Poslední dva články přinášejí polemiku s historičkou Evou Hahnovou ohledně parametrů politické diskuse a reflexe migrační problematiky v Německu.

Druhá část je zaměřena na Evropskou unii a Západ. Tento pojem patří k nejvíce matoucím v současném politickém diskurzu. Západ je přibližně totéž co liberální demokracie, tedy systém, jehož ústřední hodnotou je politická a hospodářská svoboda. Je to ale také systém, v němž jsou občanská práva v rovnováze s povinnostmi a kde vláda chrání tradiční rodinu jako základní předpoklad společenské soudržnosti. Nepřestává mě fascinovat, jak i leckteří nelevicoví komentátoři mohou stále bez uvozovek označovat za Západ země typu Švédska, Německa či Velké Británie, kde je klíčový princip rovnosti před zákonem ohýbán ve prospěch údajně diskriminovaných menšin, svobodu myšlení a vyjadřování oklešťuje stále agresivnější politická korektnost a kde je tradiční rodina nahrazována všelijakými volnými kvazirodinnými strukturami. Pozadu nezůstává ani Evropská komise a Evropský parlament, jejichž nařízení a doporučení k potírání rozdílů mezi pohlavími jsou brutálním útokem proti lidské přirozenosti. Radikální kritika EU a „Západu“ je povinností všech, kdo to ještě s obhajobou svobody a zdravého rozumu myslí vážně.

V závěrečné části jsou soustředěny komentáře, týkající se feminismu, společenské homogenity, rodiny či sociální prevence. Jádrem politické a morální pohromy dnešního „Západu“ je idea rovnosti, skutečné „opium západních intelektuálů“, jehož genezi jsem načrtl v prvním příspěvku. Nejničivějším výhonkem „égalité“ je nepochybně feminismus ve své vrcholné tzv. genderové podobě. O hloubce demoralizace tzv. Západu svědčí skutečnost, že se tato duševní vyšinutost bez potíží pevně etablovala na západních a bohužel už i na našich univerzitách. V posledním příspěvku, snad vůbec nejdůležitějším, jsem poukázal – opíraje se o známé Böckenfördeho dictum - na fatální slabinu liberální demokracie, spočívající v neschopnosti čelit rozpadu jejího hodnotového řádu.

Nynější stav euroamerické civilizace mě naplňuje skepsí, v neposlední řadě s ohledem na demografický propad, který nahlodává elementární vitalitu společnosti. Loňský rok však naznačil – zejména volbou nového amerického prezidenta, že naděje na obrat dosavadního negativního vývoje existuje. Pokud tato knížka byť nepatrně přispěje k rehabilitaci svobody a zdravého rozumu v české společnosti, pak splnila svůj účel.

Aleš Valenta, publikace IVK č. 33/2017.

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu