---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta pro…

---

Rozhovor prezidenta pro Magazín Práva: Třetí život Václava Klause

Rozhovory, 5. 1. 2013

Už víte, co budete dělat osmého března, první den, kdy už nebude českým prezidentem?

To vím docela přesně: 7. března skončím v úřadě a druhý den sednu do letadla a odletím do Spojených států. Po delší přestávce jsem mohl přijmout pozvání od American Enterprise Institute, který každoročně pořádá setkání špiček americké politiky a akademické sféry. Z Evropy tam nezvou moc lidí, jednou jsme tam byli jenom dva: paní Thatcherová a já.

Shodou okolností jsem nedávno potkal jednoho Čechoameričana, který mě pořád zve na lyže do Colorada. Tak mě napadlo, že bych tam po té konferenci mohl zajet. To sice asi nenastane, ale uvědomil jsem si, že už můžu o svém životě uvažovat jinak než dosud.

Mohl bych třeba na druhou polovinu března slíbit účast na konferenci v brazilském Porto Alegre, kam mě zvou každý rok, ale jako prezident jsem si nemohl odskočit do Brazílie, to jsem si mohl odskočit třeba do Frankfurtu nebo Londýna. Čímž trochu naznačuji, čím se budu zabývat.

Začne tedy třetí život Václava Klause? Nebo takové mezníky v životě nemáte?

Začne pro mě nová životní etapa a bude to v každém případě mezník. Myslím, že to ještě dost nedoceňuji a nedomýšlím. Pořád si myslím, a zřejmě chybně, že se s mým životem nic zásadního nestane. To vystřízlivění teprve přijde.

Co pokládáte za předchozí životní mezníky?

Nepochybně jsou pro mne tyto mezníky spojeny více s tím, co se odehrávalo ve společnosti, než co se dělo se mnou osobně. Prvním mezníkem byl konec šedesátých let. Byl jsem na vrcholu postupu v Akademii věd, na vrcholu mladického rozletu, myslel jsem, že se tam budu dále věnovat výzkumu v ekonomické vědě, psát, přednášet, jezdit po světě. Všechno k tomu směřovalo. Přišla ale okupace a z Akademie věd jsem byl jako vůdce nemarxistických sil v československé ekonomii vyhozen a dvacet let jsem byl úředníkem.

Druhým mezníkem byl listopad 1989, který nebyl přelomem jednoho dne, všechno k tomu už delší dobu směřovalo. Těsně před tím jsem se navrátil do Akademie věd a k ekonomické vědě. Následoval vstup do politiky. Od listopadu 1989 žádný takový velký přelom nenastal. Mnozí by možná čekali, že řeknu, že jím byla volba do nejvyšší ústavní funkce, ale nebyla to taková změna jako sám vstup do politiky. Další nastane v březnu 2013.

Po čem se Vám bude stýskat?

Česká politika mě zajímá a trápí, takže mi bezpochyby bude chybět možnost bezprostředně se dotýkat jejího tepu.

Bude Vám scházet Pražský hrad? Jak se za těch deset let prezidentství změnil?

Šlo mi hlavně o fungování Hradu jako úřadu. Spousta věcí se tady změnila, znormalizovala, což bylo dáno i tím, že jsem člověk, který je zvyklý ráno vstát a jít do práce. Nedovedu si představit, že bych posedával či polehával doma, nebo odjel na golfové hřiště. To se nezmění ani po sedmém březnu.

Neměl jsem ambice stavět modernistickou eurovesničku či angažovat umělce typu Bořka Šípka nebo Davida Černého. Daleko větší pozornost jsme věnovali bezpočtu maličkostí, které se nedají natočit do reklamního televizního filmu. Opravily se tady tisíce kusů nábytku, lustrů, klik, vypínačů, topení, dveří, střech, ty nejsou tak fotogenické. Podívejte se ale na Zlatou uličku, na opravené jižní i severní zahrady, na nové fasády.

Budete někde při přednáškách ve Spojených státech nebo v Brazílii myslet na to, jak si tady počíná Váš nástupce? Budete o to mít starost?

S minivýjimkami se té sestavy, která se o toto místo uchází, jako občan - to zdůrazňuji - bojím. Nevím, jestli budu mít sílu se do toho nějak myšlenkově „nořit“.

Mám tomu rozumět tak, že v seznamu prezidentských kandidátů není nikdo, komu byste tento úřad s klidem v duši odevzdal?

Nikoho, u koho bych neváhal, nevidím. Ptáte-li se na rozdíl mezi pocitem, že volbou nastal konec světa a mezi někým, koho bych považoval za možného, takové rozlišení jsem schopen udělat. To by mě mohlo motivovat jít volit v druhém kole, kdy bych si řekl: To radši tenhle než ten druhý.

V prvním kole nepůjdete hlasovat?

Kdyby se ho účastnil Ladislav Jakl, šel bych mu hodit hlas - i s vědomím, že nevyhraje, a že kdo z koho, se bude rozhodovat ve druhém kole.

Jak to tedy vypadá s Vaší podporou Miloše Zemana?

Miloš Zeman patří bezpochyby mezi ty, u nichž bych si v druhém kole řekl, že bude lepší než ten druhý.

Byla přímá volba dobrý nápad?

Považuji jí za populistický nesmysl, a to, že jsme k tomu přistoupili, za tragickou chybu.

Proč?

Údajně to bylo děláno kvůli tomu, aby volili přímo občané. Dobře však víme, že v této volbě prezidenta nezvolí občané, ale média. Respektive, že bude vybrán médii.

Mnoho uchazečů má ve svých volebních heslech, že budou sjednocovat, zatímco vy jste podle mnohých rozděloval. Musí prezident sjednocovat?

Myšlenka, že deset a půl milionu lidí bude nadšeně tleskat každé věci, kterou prezident udělá, je scestná. To by nesměl dělat nic jiného než posílat blahopřání Barboře Špotákové k vítězství na olympiádě.

Na to, že já zemi rozděluji, má copyright nejzhrzenější osoba české politiky Petr Pithart. Mluví to i o jeho lidské závisti a nepokoře.

Vidíte kolem sebe svého ideového nástupce?

Jedna věc je konkrétní osoba, druhá ideové seskupení. Nový lídr musí umět kolem sebe to seskupení vytvořit. Mám pocit, že dnešní velké politické strany nikoho takového nenabízejí, o těch malých raději ani nemluvit.

Proč? Vždyť se pořád říkalo, že musí přijít nová generace lídrů nenačichlých totalitou. Už by tu přece po 23 letech měla být. Dnešní čtyřicátníci v politice jsou však vesměs průšvih.

Omlouval jsem dlouho generační mezeru tím, že musí dorůst, že nežijeme v přirozeném plynulém rozvoji. Netýká se to ale jen politiků. Stejně tak novinářů. Kde jsou ti kvalitní vyzrálí novináři, kteří mají bouřlivé roky svého mládí za sebou? Podobné to je i ve vědě.

Jak si to vysvětlujete?

Ovlivnil to můj předchůdce v úřadu a celé hnutí, které z nedostatku lepšího názvu označuji za havlismus. Jejich permanentní životní disidentství, permanentní narušování existujících struktur v každém období, kdy už to dávno nebylo potřeba, boj s politickými stranami. Naši zemi to zásadním způsobem dlouhodobě poškodilo.

Tím si vysvětlujete i absenci nové generace důvěryhodných politiků s vizí a charizmatem?

Ano, protože politika byla apriori označována za zlo. Proč by tam měl člověk chodit? Ta skupina lidí, vedená Václavem Havlem, v politiku nevěřila a vysmívala se jí. Oni nechtěli standardní politický systém, ale elitářský systém, kde budou vládnout oni sami jako vyvolení, ne jako zvolení. Tuhle vinu já jim nemohu nikdy omluvit.

Na druhé straně, i na Davis Cupu jsem se bavil s několika svými tenisovými přáteli o tom, co bude po této tenisové generaci. Shodli se na tom, že se nikdo podobný nerýsuje, i na tom, čím to je: špatné tréninkové metody, nedostatek peněz, malá podpora ministerstva školství a tělovýchovy.

Ladislav Šavrda, který byl dlouhá léta daviscupovým kapitánem, to však velmi rozumně srovnával se Švédskem: tam tok peněz do tenisu nikdy neskončil, že by měli nějaké chybné tréninkové metody, to asi také ne, nicméně zatímco na přelomu osmdesátých a devadesátých let měli v první desítce světa dva hráče, dnes mají tři v první dvoustovce. Takže to také souvisí s tím, že se musí narodit a objevit určití jednotlivci. Musí se sami kultivovat, aby šli kupředu, říct si o to. Nejsou to tedy jen vnější okolnosti, má to i subjektivní stránku. A paralela s tenisem není vůbec přitažená za vlasy. Další Borg a Edberg se prostě ve Švédsku nenarodili.

A tak to podle Vás může být i v české politice?

Ano. A jestli ve Švédsku dnešní společnost hojnosti nemotivuje mladou generaci, aby se intenzívně věnovala tenisu, u nás to může být to, že politika byla tak dlouho zesměšňována a karikována, že si celá řada rozumných lidí řekla, proč by do toho chodili a byli denně na první stránce Blesku.

Jak se rozjíždí činnost Institutu Václava Klause?

Ještě dva měsíce budu na plný úvazek prezidentem České republiky. Jakkoli je kolem institutu každý den něco nového, budu se mu fakticky věnovat až ve chvíli, kdy si tam sednu.

Co tam budete dělat?

Institut bude rozvinutím práce podobné instituce, která se jmenovala CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku. Když před 15 lety došlo k sarajevskému atentátu a já byl půl roku řadovým poslancem a předsedou ODS, začal jsem spontánně budovat instituci, kde bych působil, až nebudu v politice. Tak vznikl CEP.

Podruhé něco končí a já jsem zase zcela automaticky začal uvažovat, že je centrum třeba přerodit v něco většího a výraznějšího. To bude Institut Václava Klause. V tom se historie opakuje.

Už jsme nájemci zámečku na Hanspaulce, v prosinci se tam převážel nábytek ze tří kanceláří, kde byl CEP. Nedávno se tam šla podívat moje manželka a vytkla mi, že se tomu nevěnuji, že tam chybí základní vybavení. Byla se tam podívat a zjistila, že v celém domě není jediný lustr, visí tam od stropu jen žárovky. To jsem do té doby netušil.

Co bude prvním počinem institutu?

Vydá knižně deset mých projevů k 28. říjnu jako knížku. Předmluvu napsal i s podrobnějším výkladem cílů a záměrů institutu výkonný ředitel institutu Jiří Weigl.

Jak bude Institut Václava Klause financován?

Do dnešní doby máme jen privátní sponzory, další budeme muset hledat. Určitě nebudeme chtít žádné prostředky od institucí Evropské unie.

Můžete je jmenovat?

Přihlásil se k tomu Petr Kellner z PPF a já jsem mu vděčen nejen za ty peníze, ale i za to přihlášení se. Chce to určitou odvahu. Nikomu nepřeji ataky médií a nevidím sebemenší důvod, proč ty lidi dnes jmenovat. Prozradím jen, že budou jak odsud, tak ze zahraničí.

Kde budete bydlet?

Kde jinde než ve vilce, kterou máme v Kobylisích. Doufám, že se už tento rok dostanu na naši chalupu v jižních Čechách, kde jsem vloni ani jednou nebyl a manželka mi to vyčítá.

Jak se díváte na stav současné společnosti?

Vidím, že celá naše doba - a nemyslím jen Českou republiku - nabrala špatný směr. Bylo-li pro první polistopadové období charakteristické přibývání svobody, dostali jsme se do fáze ubývání svobody. To mě štve a nutí mě to o tom mluvit. Doma i v cizině.

V čem se máme o svou svobodu bát?

Člověk, který má oči otevřené, musí vidět, že se kolem nás odehrávají věci, které jsou děsivé. Nedávno jsem byl v Londýně představovat svou knížku Evropská integrace bez iluzí v anglickém vydání. Jako prezident jsem zvyklý cestovat velmi příjemně, na letišti mne vedou vždycky nějakou zvláštní cestou. Dva lidé, kteří mě doprovázeli, museli prožívat ponižující proceduru zouvání, vyndávání pásků z kalhot. To je přece děsivé omezení svobody. Když jsem to sledoval, řekl jsem si, že v dubnu, kdy mám v Cambridge přednášet, tam snad ani nepojedu. Nechci takové procedury prožívat.

Mohl bych uvést celý dlouhý seznam: co smíme a nesmíme jíst, jak se máme a nemáme chovat. Říkám lidem: Otevírejte více oči. Nepřijímejte ty věci jako z nebe padající povinnosti, které nemáme právo zpochybňovat.

Za obrovské omezení své svobody považuji paní či soudružku Redingovou z Evropské komise, která vnucuje povinné kvóty žen do vedení i soukromých firem. To je pro mě ohrožení svobody, srovnatelné s tím, co jsem prožíval za komunismu.

Hodně lidí se spíš cítí ohroženo stoupajícími životními náklady či hrozbou ztráty zaměstnání, než aby je trápily bezpečnostní kontroly na letišti nebo kvóty ve vedení firem…

Nevím, jestli máte pravdu. Říkáte-li „hodně lidí“, pravdu máte, ale otázkou je, kolik jich je. Určitě je více těch druhých.

Co se stalo špatně?

Dopsal jsem knihu, která má vyjít na konci mého prezidentování, tam se k tomu vyjadřuji. Jedna její kapitola pojednává o uzlových bodech historie posledních dvou desetiletí, kde se něco zvrtlo. Našel jsem jich patnáct.

Můžete některé jmenovat?

První je pád komunismu. Je tam i rozdělení Československa a 11. září 2001, které má název Past, do které nás vlákal terorismus. Tím úplně posledním je arabské jaro.

Vy považujete pád komunismu za něco, co se zvrtlo?

Pád komunismu je bezpochyby radostný bod, ale méně radostné je, že se svět z toho pádu nepoučil, že to naopak vedlo k otevření stavidel jiných jevů, které byly existencí šíleného komunistického režimu držené na řetězu a díky tomu se tak intenzívně neprojevovaly. Mnoho z jevů komunismu se přestěhovalo na Západ.

Několikrát jste naznačil, že význam Západu upadá a to vlastní vinou. Je to dobře, že význam klesá?

Je to samozřejmě špatně. Dostali jsme se do nové fáze, kdy není jisté, co je úkolem naší doby. Do jisté chvíle byla situace jasná: pro Havlíčka a Masaryka to bylo něco udělat s Rakouskem-Uherskem a konstituovat náš stát, v době nacismu a protektorátu byl úkol taky jasný, stejně tak za komunismu - samozřejmě ne všichni ten úkol chápali stejným způsobem - byl však srozumitelný i bez složitého mudrování. Zcela jasný byl v roce 1989. Mám frustrující pocit, že teď před námi nestojí triviální nepřítel, jako byli Hitler nebo Brežněv nebo Husák, což ve své době umožňovalo bez velkých filozofických traktátů, aby drtivá většina lidí věděla, na co má nadávat. To dneska není.

Jak s tím naložit?

Kdo se dívá pronikavěji, vidí příčiny, jsou však obtížněji sdělitelné, aby člověk nevypadal, že blouzní. Když řeknu, že budování dnešního evropského impéria považuji za hrozbu naší svobodě, není to snadno srozumitelné sdělení.

Nikdy jsem nepatřil k těm, kdo vyznávali heslo: Čím hůř, tím lépe. Ani za komunismu. Nechci to dělat ani dnes. Nevím však, jak probudit ostřejší uvažování. Já to mohu udělat jedině přednášením, psaním.

Dana Braunová, Magazín Práva, 5. ledna 2013