Hlavní strana » Jinýma očima » Projev vedoucího KPR Jiřího…

Projev vedoucího KPR Jiřího Weigla na Pietním shromáždění k 75. výročí úmrtí TGM

Jinýma očima, 13. 9. 2012

Vážení spoluobčané,

zítra uplyne 75 let od úmrtí zakladatele našeho moderního státu „ Prezidenta Osvoboditele“  - Tomáše Garrigue Masaryka. Skonal v době, kdy se nad osudem jeho díla a budoucností našeho státu a národa stahovaly mraky ohrožení německým nacismem. Skonal v době, kdy demokratické soužití Čechů, Němců, Slováků a dalších národností v tehdejším Československu se dostalo na kritickou křižovatku, z níž již nebylo cesty zpět. Následoval Mnichov, okupace, válka.

Mnohým se v důsledku toho zdálo, že Masarykovo dílo byl omyl. Jeho stát nepřežil, tak jako staletí před tím se české země musely znovu stát součástí nové říše, tentokrát té čtvrté, nacistické. Prý selhala i masarykovská demokracie, prý selhal jeho humanismus, čechoslovakismus, prostě všechny ismy, které si lze se jménem TGM spojit. Totéž jsme slýchali celé další půlstoletí, s kratičkou přestávkou osvobození a tří poválečných let. Nebylo divu - Masaryk a totalita jsou neslučitelné. Všichni to od počátku věděli.

Až sametová revoluce v roce 1989 vše změnila. TGM na nás znovu shlíží z piedestalů na náměstích, je znovu nedotknutelnou ikonou naší obnovené demokracie, novodobým Otcem vlasti. Zvykli jsme si odvolávat se na něj při všech možných příležitostech, udělali jsme z něj ikonu, neživý symbol, jemuž se nelze přiblížit. Tak se nám z Masaryka z českého vlastence stal velký Evropan, s jehož odkazem dnešní EU a postavení našeho státu v ní prý plně souzní. Idealizovaná nedokonalá prvorepubliková masarykovská demokracie  je používána napříč politickým spektrem jako údajně nedostižný vzor k diskreditaci rovněž nedokonalé demokracie současné. Masaryk byl v novodobé tradici - jako ten hodný - oddělen od svého nejbližšího spolupracovníka a pokračovatele Edwarda Beneše, na něhož byla svalena všechna selhání a prohry našich moderních dějin.

Jako bychom zapomněli, že tím, čím se Masaryk na věky zapsal do historie je to, že zásadně přispěl k rozbití Rakousko-Uherska a prosadil vytvoření moderního samostatného a demokratického státu pro náš národ. Hlásíme-li se k Masarykovu odkazu, mělo by to znamenat to, že chceme tento stát udržet, že jsme připraveni jeho nezávislost a suverenitu obhajovat a bránit. Že víme, co je to za hodnoty. Jen díky Československu jsme po několika staletích přestali být druhořadým národem ve vlastní zemi. Díky naší státnosti a suverenitě jsme normálním, vyspělým, sebevědomým evropským národem.

Příklad rozpadu starého Rakouska nám ukazuje, že samotná relativní prosperita a slušné poměry příslušníkům různých národů v mnohonárodní říši nestačí. Lidé chtějí být svými pány, rozhodovat o sobě, ne poslouchat jiné.

Jak snadno – zdá se – na to dnes zapomínáme. Jak bez přemýšlení dnes snadno stavíme  vedle Masaryka symboly starého Rakouska, neuvědomujíce si jejich neslučitelnost. Jak snadno jsou mnozí u nás připraveni naši suverenitu – Masarykův odkaz – lehce obětovat v zájmu evropského – tentokrát prý opravdu skutečně lepšího příští, ignorujíce historickou zkušenost.

Tři čtvrtiny století od smrti TGM jsou proto dobrou příležitostí k zamyšlení. Ne pouze nad jeho osobností, dílem, odkazem. Jsou příležitostí k zamyšlení se nad námi samými a naším vztahem k našemu státu a nad odpovědností, kterou za něj máme.

Děkuji Vám za pozornost.

Jiří Weigl, Hradčanské náměstí, Praha, 13. září 2012