Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…


Rozhovor prezidenta republiky v rádiu Krokodýl

Rozhovory, 7. 10. 2011

Kdybych Vám měl popsat situaci za běžných okolností, jsou tady ve studiu jeden, maximálně dva lidé, na chodbě tak jeden, dva. Dnes je to několikanásobně početnější návštěva. Důvod je velmi jednoduchý, je tady muž, který se narodil na pražských Vinohradech 19. června 1941 v prostředí Tylova náměstí a v jeho okolí prožil i své dětství a mládí. Vysokoškolské vzdělání získal na Vysoké škole ekonomické, obor ekonomika zahraničního obchodu, rok absolvování 1963. Také ekonomii studoval, a to v Itálii v roce 1966 a ve Spojených státech v roce 1969. Musím doplnit, že dne 28. února 2003 byl zvolen prezidentem České republiky a 15. února 2008 byl zvolen prezidentem České republiky pro druhé funkční období. Je ženatý s ekonomkou Livií Klausovou, má dva syny a pět vnoučat. Syn Václav je ředitelem soukromého gymnázia v Praze a syn Jan finančním manažerem. V mládí byl dlouhá léta vrcholovým sportovcem, hrál košíkovou a odbíjenou, také rád lyžuje a hraje tenis. Ve volném čase čte beletrii a poslouchá hudbu, zvláště jazz. Není to nikdo jiný, než prezident České republiky pan Václav Klaus.

Antonín Kala: Pane prezidente, dobrý den. Vítejte exkluzivně na rádiu Krokodýl. 

Václav Klaus: Dobrý den, to je naprosto unikátní úvod, to jsem určitě ještě v žádném rádiu neměl.

Musím se přiznat, že jsem se na naše dnešní povídání připravoval.

To je od Vás hezké.

První otázka není společenská, co Vy a zdraví? Co Vaše angína?

Nic moc, teď jsem si odkašlal, ne schválně, ale když jsem tady musel vyjít do druhého patra tohoto Vašeho, pro mě nového umístění, protože jsem v rádiu Krokodýl byl před několika lety (a to bylo někde úplně jinde), tak jsem docela vzdychal. Snad už je ta angína za mnou, ale není to stále žádná sláva.

Kdyby Vám byla zima, vypnu klimatizaci.

Klimatizace mi to v Americe způsobila, ale teď už nevadí.

My máme českou, ta není tak účinná.

Ta americká je určitě horší.

Když se řekne Brno, co se Vám vybaví jako první?

Pro mě Brno začalo v éře, kterou jste zmínil Vy, vrcholový sportovec. Hrával jsem basketbal asi čtvrt století a to soupeření Prahy a Brna v éře dorostenců mladších i starších pro mě bylo vrcholem všeho. Nekonečněkrát jsem v Brně hrával jako patnácti, šestnácti, osmnáctileté dítko basketbal a potom ligový basketbal. Takže jsem nejdříve poznal hotel a sokolovnu nebo tělocvičnu. To byl můj první kontakt s Brnem.

Když máte nějakou návštěvu, míříte kamkoliv po České republice, tak předpokládám, že Vám je ten program zčásti naplánován. Kdybyste se měl podívat na nějaké místo u nás ve městě Brně, kam by to bylo nejdříve a proč?

Myslím, že jednou věcí je, kam v Brně, a druhá věc je, zda vůbec v Brně. Ale Brňáci si určitě vzpomínají, že jsem zde v roce 2007 pořádal setkání prezidentů střední, východní a jižní Evropy - poprvé a naposled, protože jde o osmnáct zemí a rotuje to po roce, což znamená, že na českého prezidenta dojde jednou za strašnou spoustu let. Tehdy jsem říkal, že je nemá cenu brát do Prahy, která má těch celebrit dost, a že to uděláme někde jinde v České republice, aby ti prezidenti viděli také nějaké jiné místo a jiné město. Neomylně jsem sáhnul na Brno, pro které to tehdy byla mimořádná událost. Nevím, jestli tady někdy bylo a ještě někdy bude osmnáct prezidentů, takže tím jasně říkám svůj vztah k Brnu. Neexistovalo žádné konkurenční město, v němž bych to udělal.

Teď pojďme někam úplně jinam, nevím, jestli jste si toho všimnul, každopádně dnes jste tamtudy asi nejel, ale co říkáte na to, že nám v Brně postavili zastávku městské hromadné dopravy ve tvaru zmenšené Kaplického chobotnice?

Osobně jsem ji neviděl, tamtudy jsme nejeli. Ale jsem velmi rád, protože doufám, že už definitivně skončily ty debaty, jestli má být někde postavena v Praze. Když už je tady v Brně, doufám, že už je to na věky věků vyřešeno. Teď už by ta pražská byla kopie nebo plagiát. Vy jste nás od toho problému ušetřili.

S dovolením ještě jednou architektura: Co říkáte na Brněnský orloj na Náměstí svobody, viděl jste ho?

Viděl, šli jsme před chvílí kolem. Aby bylo úplně jasné, já nemám vůbec nic proti moderní architektuře. Veškerá moje polemika o Kaplického takzvané chobotnici vznikla ve chvíli, kdy jsem byl na oficiální návštěvě Prahy 9, což je čtvrť, kde byly největší pražské továrny, všechna ta ČKD, atd. Oblast, která pro mne z Vinohrad byl úplný konec světa, kam jsem se normálně vůbec nedostal. Praha 9 Vysočany je snad nejvíce se měnící pražskou čtvrtí, továrny zmizely a je to najednou moderní město. Když mě na radnici vedli do vedlejšího sálu, kde měli výstavu prací, které by jako moderní stavby teď chtěli na Praze 9 postavit, nevinně jsem šel s panem starostou, díval se na ty nákresy a projekty, které se mi velmi líbily, a říkal jsem panu starostovi: To by bylo bezvadné, do tohoto moderního prostředí si dejte tu Kaplického knihovnu, sem by se hodila, ale na Letenskou pláň, nad Vltavu, vedle Hradu ona v žádném případě nepatří. Z této mé náhodné, nevinné věty vznikla celá ta mediální a politická bublina – Klaus versus Kaplický.

Pane prezidente, Vám letos před nedávnem bylo 70 let. Já bych se s dovolením vrátil o 60, 65 let zpátky. Vaše dětské sny, čím jste chtěl být, když jste si říkal, až budu dospělý, budu....?

Nemyslím, že jsem byl to dítko, které od prvopočátku mělo jasný, zřetelný, vykolíkovaný cíl, za kterým by chtělo jít. Často to závisí na rodičích, závisí to na sousedech, závisí to na příbuzných, závisí to na přátelích. Mě na jedné straně bavila matematika a na straně druhé mě bavil zeměpis. Měli jsme jednoho známého, který byl zeměměřič a docházel často k mým rodičům. Musím se přiznat, že jsem se tehdy chtěl stát zeměměřičem. Nic z toho se nerealizovalo, nicméně můj syn nakonec na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity vystudoval obor matematika-zeměpis. Svým způsobem jako bych mu to vnuknul.

Zeměměřič je asi oblíbené povolání, protože jeden z kolegů tady byl svým původním povoláním zeměměřič, než začal pracovat na rádiu Krokodýl. Pane prezidente, předpokládám, že jste dotazník, ten klasický jednoslovný asi dlouho nevyplňoval, nevím, Vy asi na úřady moc často nechodíte vyplňovat dotazníky. Tak tedy – Váš oblíbený nápoj?

Nemám oblíbený nápoj, kdybyste se mě ptali před dvaceti lety, řekl bych jednoznačně klasicky česky pivo. Teď se to poztrácelo, teď už toho piva bohužel piji daleko méně.

Oblíbené jídlo?

Já jsem na straně jedné pro poctivá česká jídla, ale na druhé straně i čínská či italská jsou bezvadné kuchyně.

Oblíbený sport, kromě basketbalu a tenisu?

Závodně a vážně jsem hrál basketbal, abych to neřekl jednou větou. Protože ty míčové hry spolu trošku souvisí, tak po třicítce, v závěru své životní kariéry, jsem taky ještě závodně začal hrát volejbal. V tom smyslu, že jsem měl registraci, tričko a post na hřišti. Volejbal jsem hrál asi 15 let, ale žádný jiný sport jsem závodně nedělal. Od malička strašně rád lyžuji. Ten tenis je spíše východisko z nouze. Nemyslím to negativně, ale jako východisko z nouze pro politika. Politik není schopen hrát hru, kde potřebuje deset spoluhráčů, se kterými by se domlouval na jeden termín v týdnu. To já nemohu nikdy zajistit a zabezpečit. Pro mě je v tomto smyslu tenis geniální hra. To chce jednoho partnera, kterému ráno zavolám a říkám – mně něco končí v pět hodin a v půl osmé je oficiální slavnostní večeře při návštěvě maďarského prezidenta, já bych od půl šesté do půl sedmé měl čas si hodinku zahrát, nemáš náhodou čas? A když řekne ne, tak zavolám druhému, když ne, tak třetímu, atd. Pro mě je tenis geniální hrou pro tuto mou životní roli, kterou v posledních dvaceti letech mám a proto tenis hraji strašlivě rád.

Oblíbené místo v České republice?

Já jsem Pražák, poctivý Pražák, který ovšem není nijak nevraživý vůči všemu ostatnímu. Máme chalupu v Jižních Čechách a každému říkám, že kdybych chtěl vzít cizince do České republiky, tak do Prahy a ukázat mu zadumanou krásu jihočeských rybníků. To je asi něco, co ke mně patří.

Oblíbený film? Máte-li nějaký a máte-li vůbec čas sledovat televizi?

Nemám, to bych Vám říkal filmy z doby, kdy jste ještě dávno nebyl na světě. To byla éra takové československé vlny 60. let, éra italského neorealismu, Buñuelové ze Španělska, švédští Bergmanové atd. Já bych hledal své filmy z této doby.

Pane prezidente, teď zase někam úplně jinam. Chybí podle Vás něco české společnosti? Nehrubne podle Vás česká společnost?

To, že hrubne je jedna věc, a to, jestli jí něco chybí, věc druhá. Tyto dvě věci bych oddělil. Ono se teď často říká hrubnutí politiky a já myslím, že to správně rozšiřujete. Vždy říkám, že není pravda, že hrubnou jenom politikové, oni odrážejí hrubnutí celé české společnosti. To, co se najednou může říkat v rádiu, v televizi, to si nevymysleli politici, to je hrubnutí společnosti. Já to nesu těžce, slovník tohoto typu, patřící do restaurací nižší cenové skupiny, myslím, že všichni musí potvrdit, já nepoužívám. Ale toto je jenom jeden fenomén. Ptáte se na to, co chybí české společnosti... Myslím, že jí na straně jedné chybí sebevědomí a na straně druhé jí chybí pokora. Chybí jí pokora vůči tomu na čem vyrostla, na čem byla založena, co vůbec dalo vzniknout tomu, že ta naše malá zemička je taková, jaká je. Neúcta k minulosti, tradicím, myšlenka, že se začíná na zelené louce, jakoby od nuly, že se nemusíme vázat na nic, co bylo před námi. To mě strašlivě trápí. Vím, že to je taková postmoderní myšlenka soudobého světa, ale mně vadí. Myslím si, že to je prazdroj všech problémů, které máme. To, že se nemůžeme dohodnout na tom, jestli má být taková školská, daňová, zdravotní reforma, je předurčeno tím, že nemáme elementární jednotu na daleko zásadnějších a závažnějších věcech.

Vy jste trošku věštec, pane prezidente. Jaký máte vztah k věštění, protože Vaši prozíravost ohledně Evropské unie a eurozóny oceňuje stále více lidí a stále více se vyplňuje.

Věštění vůbec neakceptuji a věštění to z mé strany nebylo. Ekonom mého typu, makroekonom, člověk zabývající se celý život makroekonomií, to znamená také měnou, financemi, penězi a peněžní politikou prostě ví, že není možné nacpat 17 velmi rozdílných evropských zemí do jedné skoro bych řekl svěrací kazajky, jedné měny. To v žádném případě nejde. Dnes jsem byl tady na jednom slavném brněnském gymnáziu a studenti se mne na to také ptali. Říkal jsem jim – to jako kdyby tady všichni pánové, kteří jsou v tomto sále, měli přikázáno, že od zítřka si musí kupovat košili se stejnou velikostí límečku. Stejné číslo, stejný počet centimetrů. Pro někoho by to byla bezvadná velikost, ta 41, ale pro někoho by to bylo strašně málo, protože by potřeboval 44, pro někoho by zase bylo potřeba mít 38. A co s tím, když teď všichni nosí povinně košile s límečkem číslo 41 a je jasné, že to nejde? Vytvoření eura bylo přesně toto. A ode mne, před 20, 15, 10 lety, to nebylo žádné věštění, to byla elementární ekonomická znalost, která říkala, že toto nikdy nemůže fungovat. Fungovalo to, dokud bylo v tom ekonomickém slova smyslu dobré počasí. Když není na obloze žádný mráček, tak nevadí, že jsme na chalupě neopravili střechu, ona to docela přežije, ale v momentu, kdy přijdou vichřice a vánice, tak Vás najednou manželka správně seřvává, že jste v létě tu střechu neopravil. A v momentu, když přišlo v závěru prvního desetiletí 21. století horší počasí na světovou a tím i evropskou ekonomiku, problém té děravé střechy se v podstatě de facto vyjevil každému. Ode mne to nebylo věštění, pro mne to byla naprostá jistota a samozřejmost.

Pane prezidente, čas pro náš rozhovor se pomalu ale jistě chýlí ke konci, co byste popřál jako prezident České republiky Brnu a Brňákům.

Brňákům není potřeba nic přát. Brňáci jsou z pohledu Pražáka nafoukaní, nafrnění, až příliš sebevědomí a sebejistí a oni žádnou radu od nikoho z Prahy nepotřebují. Oni by to dokonce udělali na just schválně opačně. Takže bych jim takovýmto způsobem nic světoborného radit nechtěl. Ať zůstanou takovými, jací vždycky byli a jací jsou. To je to nejlepší, co může Brno pro sebe, ale já bych řekl, že i pro nás pro všechny, udělat.

Úplně poslední prosba. Pane prezidente, rádio Krokodýl letos slaví své 17. narozeniny, nám byste popřát něco mohl...

Tak abyste se toho věku dospělosti dožili, abyste konečně zmoudřeli, abyste to konečně začali dělat pořádně. Ale na druhé straně pro rádio, na rozdíl od České republiky nebo města Brna nebo katedrály na Petrově, kde jsem byl dnes v poledne a kde jsou ty letopočty delší, pro rádio v naší nové liberální svobodné době, pro rádio soukromého typu je 17 let už docela pěkné výročí. Před tím já se skláním a přeji, abyste dál vydrželi.

Antonín Kala, Rádio Krokodýl 103FM, Brno, 3. října 2011

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu