Hlavní strana » Ekonomické texty » O čem jsme se při diskusi o…

O čem jsme se při diskusi o důchodové reformě zapomněli bavit

Ekonomické texty, 4. 3. 2011

Vláda v posledních dnech, pro mne poněkud příliš rychle, schválila základní obrysy důchodové reformy, a protože se tato reforma v konečné fázi v podobě zákona (či zákonů) dostane na stůl až ke mně, bylo by asi správné, abych na její koncept zareagoval dříve, než budu nucen zvažovat, zda ji Poslanecké sněmovně vrátit, či k zákonu připojit svůj podpis.

Důchodová reforma je evergreenem. Diskutuje se u nás již nejméně 15 let a za tu dobu jí byly věnovány stovky či tisíce stránek nejrůznějších propočtů a analýz. Přesto v nich po celou tu dobu to podstatné chybělo a chybí. Vždy v nich šlo převážně o technické detaily, vždy je psali odborníci (navíc často na tom či onom navrhovaném řešení velmi hmatatelně zainteresovaní), kteří se úzkostlivě drželi toho, že nejsou politiky, a že proto připravují pouhé  politiky potenciálně využitelné podklady. Po celou dobu bylo jasné, že zřetelné politické zadání chybí. Existovaly pouze vzájemně nepropojené dokumenty jednotlivých politických stran, které se však většinou dostávaly do rukou veřejnosti pouze při volebních kampaních. K propojení stranických návrhů nikdy nedošlo. Odvažuji se říci, že tímto „propojením“, nezbytným pro přijetí jakékoli reformy tohoto typu naší veřejností, které se tato věc týká především, není ani současný vládní návrh.

Nevím, proč se u nás vytvořila představa, že základním smyslem existence Nečasovy vlády je „uskutečnění reformy důchodového systému“. Nevím, jestli si to vsugerovala vláda sama nebo jestli jí to bylo vnuceno odkudsi zvnějšku. V každém případě jsem přesvědčen – a věřím, že spolu se mnou i miliony našich spoluobčanů – že má tato vláda širší cíle než jen tento jeden, že nás musí vyvést z dnešního postkrizového období a že musí ve více oblastech, než je důchodový systém, vytvářet podmínky pro to, aby byla naše ekonomika i celá společnost méně zranitelná a aby se uměla vyrovnat s výzvami dnešní doby.

K těm patří i nezbytnost zareagovat na současný demografický vývoj, který vylučuje, aby se v průměru odcházelo do důchodu téměř dvacet let před průměrným věkem dožití a aby se nadále udržovala těsná závislost mezi výší předcházejících příjmů a státem vypláceného důchodu. Toto je naprosto elementární pravdou a z této pravdy by měla vycházet celá důchodová reforma.

Všiml jsem si, že jsou téměř všichni (překvapivě včetně naší odborné veřejnosti) v podstatě zaskočeni rychlostí vyhlášení reformních záměrů a stejně tak detaily navrhovaného systému, které byly zformulovány, aniž by proběhla – na jakémkoli relevantním fóru, tedy i v médiích – seriózní debata o základních myšlenkových východiscích této reformy, což je velká chyba. Mimochodem, mnoha lidem není známo ani to, že se navrhovaná reforma netýká výše důchodů dnešních důchodců nebo v následujících letech do důchodu odcházejících lidí. Stejně tak není dnešním důchodcům jednoznačně říkáno, že se jich tato „důchodová“ reforma dotkne z úplně jiné strany, tedy že dojde – prostřednictvím zvýšení DPH – k významnému zvýšení cen a životních nákladů. To by dnešní důchodci měli vědět.

Reformou (s velkým R) by mělo být sdělení, že se dosavadní systém nemůže udržet a že se na jeho změnu musí všichni začít co nejdříve připravovat. Mělo by být řečeno dostatečně hlasitě, že dosavadní, tzv. průběžný důchodový systém už nikdy v budoucnu nebude schopen poskytovat dnešní (a to ještě z různých stran kritizovanou!) úroveň důchodů ve vztahu k předcházejícím příjmům. Díky tomu musí být nejdříve ze všeho zásadně redefinován cíl a smysl státem organizovaných důchodů.

Musí být jasně řečeno, že státem vyplácený důchod má znamenat pouhé základní zabezpečení člověka na stáří a že všechno navíc už bude jen a jedině jeho svobodnou, dobrovolnou volbou (s různými variantami státní podpory penzijních schémat nebo – a to by bylo nejlepší – úplně bez této podpory). „Zabezpečovací“ základní důchod by měl být maximálně rovný, tedy v podstatě solidární, nikoli zásluhový.

Přijetí této teze by mělo být onou reformou, to by mělo být diskutováno, nikoli detaily fungování příspěvků soukromým penzijním fondům, které – a o tom nepochybuji – mají na jakémkoli státním nucení lidí, aby do nich své peníze na stáří povinně dávali, eminentní zájem.

Přesto mám jednu dobrou zprávu. Dosavadní uvažování o budoucnosti jsou příliš statická, chybí jim dlouhodobá perspektiva (neboli adekvátní oceňování času). Dosavadní propočty budoucí úrovně důchodu v podstatě správně varují před tím, že nebude možné udržet dosavadní poměr důchodů vůči mzdám a platům a že díky neúprosné demografické dynamice bude tento podíl nezadržitelně klesat, neboť bude méně pracujících financovat více nepracujících. Dosavadní propočty však nám zapomínají říkat, že daleko větší bohatství lidské společnosti v budoucnu bude vést k tomu, že i tento nižší podíl bude znamenat sumu peněz (a to, co bude možné si za ně koupit), která je pro dnešního důchodce málo představitelná. Bude to asi něco takového, jaký je dnes rozdíl mezi minimálním důchodem v Albánii a v USA. To je ta dobrá zpráva pro budoucí důchodce a měla by to být i brzda proti panice politiků, že už jsme něco zásadního zmeškali.

V každém případě bych chtěl důrazně říci, že je třeba, aby tyto věci začali všichni brát dostatečně vážně a aby se ti, kteří na to ještě díky svému věku mají dostatek času, začali svými dlouhodobými úsporami či investicemi na své stáří včas připravovat.

Václav Klaus, MF Dnes, 4. března 2011