Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky…

Projev prezidenta republiky ve Svatovítské katedrále k 17. listopadu

Projevy a vystoupení, 18. 11. 2010

Vážený pane arcibiskupe, vážení vzácní hosté, dámy a pánové,

děkuji za pozvání na toto zcela mimořádné setkání i za možnost říci zde pár slov. Dnešní výročí, 21. výročí událostí 17. listopadu roku 1989, si takovéto slavnostní setkání a navíc v unikátním prostředí Svatovítské katedrály jistě zaslouží. Stejně tak jako tento jeden konkrétní den je však třeba připomínat i všechno to, co tomuto dni předcházelo.

Zdůrazňuji to proto, že mám v tomto ohledu nedobrý pocit. Autentické vzpomínky na éru komunismu rychle vyprchávají a je dost dobře předvídatelné, že budou vyprchávat stále rychleji. Z jisté povinnosti se sice udržuje, a asi ještě po nějakou dobu udržovat bude, několik rituálů, ale i ty se už stávají stále více prázdnější. Velmi zjednodušená a zploštělá začíná být i interpretace celého tohoto nešťastného období našich dějin. Je to i proto, že je – díky absenci jiných hlasů – monopolizována těmi, kteří z této minulosti žijí, těmi, kteří mají pocit, že po listopadu 1989 nebyli dostatečně oceněni a těmi, kteří se nemohou či nechtějí smířit s polistopadovou svobodou a s uspořádáním naší společnosti v podobě, jak se u nás evolučně, spontánně, neplánovaně, nikým shora nediktovaně vytvořila. Těmi, kteří chtěli naši polistopadovou společnost – po svém a k obrazu svému – organizovat.

Z komunismu začíná zůstávat něco, čemu my ekonomové  říkáme „anecdotal evidence“ (česky snad útržková, okrajová, nesystematická, jen jednotlivosti zdůrazňující fakta), pomocí níž se sice jakéž takéž povědomí o éře totality udržuje, ale v níž se ztrácí šance na pochopení toho, jak se to vlastně vůbec mohlo stát, že komunismus vznikl, jak bylo možné, že získal tak rozsáhlou podporu (u nás i ve světě), a jak bylo možné, že mohl – jakkoli špatně – tak dlouho fungovat. Začíná vznikat dojem, že byl komunismus naprostou nahodilostí, nevysvětlitelnou a nepochopitelnou výchylkou (či úchylkou), zvůlí jednotlivce či jednotlivců, pouhou historickou aberací.

Nebylo tomu tak. Přiznejme si, že komunismus nebyl žádnou nahodilostí, že k nám nebyl zcela bez našeho vědomí importován či na klíč dodán, že nebyl „vykonáván“ jen hrstkou funkcionářů komunistické strany, že nebyl – zejména předem a ve svých počátcích – rázně odmítán našimi, dnes tak rezolutně se chovajícími „men of letters“ (našimi „muži pera“, našimi kulturními elitami), že v éře, kdy u nás vznikal, nebyla hledána jeho paralela s nacismem, atd. Stejně tak je už konečně třeba také říci, že jeho odpůrci nebyli jen ti, které při tom bylo nejvíce vidět a kteří volili jeden způsob střetu s tímto režimem.

Dnes už bychom měli být schopni dívat se na naše čtyři komunistická desetiletí s patřičnou historickou perspektivou. Z té vyplývá, že komunismus byl – jakkoli otřesným a jakkoli odpudivým – přece jen logickým, a proto vlastně vůbec ne překvapivým důsledkem předcházejícího ničivého, kvazipokrokářského útoku na tehdy existující společenský řád – útoku na kapitalismus, útoku na svobodnou, demokratickou společnost a na tržní ekonomiku, útoku na odvěkou lidskou přirozenost, útoku na člověka jako takového, útoku na náboženství a církve (i proto nastoupila po vítězství komunismu taková brutalita vůči všem zástupcům a příznivcům církví, což je právě na tomto místě třeba zdůraznit). Tady hledejme příčiny nejen vzniku, ale i tak dlouho trvající existence komunismu. Bez těchto hlubších příčin by žádná tajná policie nemohla stačit.

Netrivializujme si ani naši současnost. Komunismus je mrtev a neměli bychom ho oživovat ani tím, že jsou lidé, kteří – s trochu přehrávanou horlivostí – zrovna teď varují před jeho možným návratem. Nebezpečí dneška je v něčem jiném. Je v novém rozmachu současného, v něčem odlišného, ale v mnohém velmi podobného postmodernistického útoku na samotné základy naší civilizace. Je ve zpochybňování tradičních institucí. Je v relativizaci hodnot, které byly – zejména zde v Evropě – přes dvě tisíciletí naší hlavní životní orientací. Tento útok – stejně jako tomu bylo v minulosti – vytváří velmi úrodnou půdu pro věrozvěsty nových „ismů“, nových, tentokráte globálních a teď už konečně nepochybně dokonalých uspořádání světa. 

My víme, já jen nevím, jestli se to na tomto místě smí říci, že to je opět „cestou do pekel“. My, kteří jsme se tu dnes sešli, to víme, a víme i to, že je v tomto věčném souboji o samotnou podstatu našich životů úloha církve mimořádně velká a nezastupitelná. I proto jsem rád, že mohu být zde, při této příležitosti, dnes s Vámi.

Václav Klaus, katedrála sv. Víta, 17. listopadu 2010

Publikováno v Lidových novinách dne 18. listopadu 2010.