Klaus.cz






Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta republiky…


Rozhovor prezidenta republiky Václava Klause pro Český rozhlas 2 – Praha

Rozhovory, 17. 11. 2005

Jiří Vejvoda: Je 17. listopad roku 2005 a pořad Host do domu Českého rozhlasu 2 Praha má opravdu exkluzivního hosta a tím je prezident České republiky pan Václav Klaus. Děkuji, že jste přišel, pane prezidente.

Václav Klaus: Dobrý den, dobré ráno.

Jiří Vejvoda: Vítám Vás a když jste užil slovo ráno, tak jste mi vlastně nevědomky nahrál, protože já bych vás i posluchače chtěl na náš hovor naladit kratičkou ukázkou z alba, které, jak vím, jste tak trochu inicioval a před třemi týdny jste ho osobně pokřtil. Milan Svoboda, jeho kvartet, skladba … neboli Klidné ráno. A jako zvláštní host s nimi i violoncellista Jiří Bárta.

Jiří Vejvoda: Pane prezidente, Vy jste hostem vysílání Českého rozhlasu přesně šestnáct let po listopadových událostech. Já se vrátím ještě o něco víc do minulosti. Šestnáct let před těmito událostmi, to se psal rok 1973, jestli dobře počítám. Věřil jste, že to tak říkajíc, někdy praskne?

Václav Klaus: Že to někdy praskne, to jsme věřili, já myslím, že všichni. A moje generace, která prožila taková ta mírně vzestupná šedesátá léta plus jejich tragický konec, tak ta samozřejmě v něco takového nejen doufala, ale myslela, že to nastane. Kdy, jak, v jaké podobě to bude, co všechno se při tom odehraje, to jsme si, myslím, představit nikdo přesně neuměli. Ale já myslím, že už k tomu všechno směřovalo. A ta druhá polovina osmdesátých let zase už byl jasný nákrok k tomu, co se pak nakonec stalo. To už byla ta poslední tečička nebo kapička.

Jiří Vejvoda: V tom 1973 jste věřil, že se to změní ještě za vašeho aktivního života?

Václav Klaus: Já bych řekl, že ano.

Jiří Vejvoda: Přesto, že bylo pět let po 1968.

Václav Klaus: Jasně, pro mě to byla taková nepříjemnější chvíle mého života – mě vyhodili z Akademie věd z Ekonomického ústavu jako lídra nemarxistů a antisocialistů a antimarxistů. A prostě jsem byl vyhozený ze všech různých možností něco dobrého dělat, a tak to pro mě ta nejlepší chvilka životní v žádném případě nebyla. Ale o tom, že by člověk měl ztrácet jistou víru a jistý optimismus historický, dějinný, to mě nenapadlo nikdy.

Jiří Vejvoda: Když jste mluvil o Marxovi, tenkrát jako o Ricardiánec menšího významu, tak se nedivte, že jste nebyl oblíben. Obligátní otázka člověku Vaší generace: jste na jedné straně znám a denně to potvrzujete dobrým vztahem k matce, k rodičům, k rodině. Přemýšlel jste nicméně v roce 1968 třeba aspoň na deset minut o emigraci?

Václav Klaus: Tato otázka vzniká často nebo já na ni tedy často odpovídám. A musím se přiznat, že fakt ne. No ne, uvažoval – tak samozřejmě se člověk zúčastnil spousty debat na toto téma v nejrůznějších kruzích. Já jsem měl to štěstí, že jsem ještě po roce po srpnu 1968 měl to štěstí být na jaře 1969 v Americe na Cornellské univerzitě. A manželka ve stejnou chvíli studovala deset měsíců v Amsterodamu. Neboli, my jsme oba byli v cizině, řekl bych, ne že bychom museli přeplavávat přes řeku Dyji nebo mít v brašničce pár základních dokumentů. My jsme tam byli normálně se vším všudy. Ten start by byl z těch našich univerzitních prostorů určitě snazší než ten čirý člověk, který z ničeho nic prostě přeběhl hranice. Takže samozřejmě jsme tam o tom hovořili, ale já jsem vždycky věděl, že ten život se pro mě odehrává tady a že tady o něco jde, tady že se má něco udělat, tady že se to nemá nechat vylidnit a ovládnout pouze jedné skupině lidí. A v tomto smyslu jestli jsem váhal vážně – kdybychom mluvili o slovu vážně – tak bych řekl, že ne.

Jiří Vejvoda: Víte, já plně sdílím Váš velmi trefný příměr o čelním skle a zpětném zrcátku, čili dívejme se hlavně dopředu, ale chviličku kontrolujme i to, co bylo za námi. Dovolte v té souvislosti tři témata, která nadhodím. Řekněme, že předěl nebo ohlédnutí číslo jedna byly takové tři v těch posledních šestnácti letech. A Vy jste u každého byl velmi zblízka, velmi osobně a v různých funkcích. Takže ten první, tuším, léto 1992 zahrada Thugenhatovy vily a Vy tam sedíte s Vladimírem Mečiarem. Dělí se společný stát. Je to věc velmi náročná, musí se myslet o měně, o všem ostatním. Co si myslí v té chvíli Čech – myslím tím teď Vás, který shodou okolností má manželku pocházející ze Slovenska?

Václav Klaus: Myslím, že je všeobecně známo nebo respektive je známo těm, kteří to znát chtějí, protože někteří se tváří, že to nevědí – já jsem byl jediný český politik, který na jaře 1992 extendoval ODS na Slovensko. Založil ODS Slovensko a tehdy s vědomím, že přicházím o dny, a v těch volebních kampaních každý den strávit někde jinde je docela ztráta. Tak místo abych jezdil po severní Moravě nebo jižní Moravě nebo severních Čechách, trávil jsem dny objížděním slovenských měst a městeček a pokoušel se prodávat za a) ODS a za b) ideu česko slovenského státu a jeho pokračování. To já musím zdůraznit, protože opravdu mě vzteká a zlobí, že to někteří chtějí zamlčovat a dneska se tváří do takových povznesených lidí, kteří – kdyby bylo na nás, tak to mohlo dopadnout jinak. Nemohlo. Já jsem tehdy s nimi bojoval, aby neříkali zlé výroky o Slovensku, aby umožnili pohodu a klid v této zemi. A oni ji tehdy bohužel neumožňovali. Tehdy říkali silácká slova o Slovensku. Já nebudu jmenovat, ale myslím, že také kdo si to chceme vzpomenout, tak si na to vzpomínáme. Takže já jsem si to nepřál.

Jiří Vejvoda: Utekl jste mi z otázky.

Václav Klaus: Neutekl, já tím chci říci, že jsem si to nepřál, že to je důležité zdůraznit. Nicméně když jsem uviděl naprosto jednoznačný zájem Slovenska prostě mít to své zastoupení, v USA mít to vyslanectví, v Bruselu tu svou hvězdičku na vlajce té budoucí Evropské unie, prostě to, že oni nechtěli – jestli oprávněně či neoprávněně být poručníkováni starším větším bratrem, tedy Čechy. To, jestli to byly jejich názory oprávněné nebo neoprávněné, spravedlivé vůči nám nebo nespravedlivé, je jedno. Ale oni to tak cítili a oni si to přáli. A já jsem v tu chvíli prostě pochopil, že to rozdělení je nezbytné, a že úkolem je udělat ho stejně sametově, jak jsme udělali listopad 1989. A myslím, že to, že se to podařilo, je mimořádné. A jestli jsem se vrátil minulý týden z týdenní návštěvy Indie, tak se musím přiznat, že každý den se mě tam někdo z indických politiků na to ptal a zdůrazňoval a ví, že to byl nejúspěšnější, klidný rozchod státu na dvě půlku a tak dále.

Jiří Vejvoda: Posuňme se, pane prezidente, k druhému z milníků polistopadové historie. Je, myslím, jaro 1998, vstupujeme do NATO, nad námi se rozklene bezpečnostní deštník. A za pár dnů jde NATO na Balkán, kde se situace přiostřila. Vy jste předsedou Parlamentu a jistě se kolem toho hodně mluví, je kolem toho hodně emocí. Jak na tohle vzpomínáte?

Václav Klaus: Já vůbec nenamítám, abyste to označil za jednu z významných chvil šestnácti let, které uplynuly od 17. listopadu 1989. Musím trošku vyjádřit svůj nesouhlas s tím, že to patřilo mezi tři nejdůležitější okamžiky, které se u nás vůbec za těch šestnáct let udály. V tomto smyslu myslím, že to tak vysoko nepatří. A je to v druhém patře nebo – tato událost podle mého názoru hraje v druhé lize. Ta balkánská zkušenost samozřejmě je něco, co Evropu ovlivnilo. Myslím, že ve velmi negativním smyslu. Samozřejmě chudáci v ex-Jugoslávii, kteří zoufale trpěli tím, co se tam všechno rozehrálo. Kolik jich zahynulo, kolik jich poztrácelo životy, rodiny a tak dále; věc hrozná a tragická. Já mám bohužel strach, že kromě této obrovské a bezprostřední tragédie, která se dotýkala konkrétních lidí v Jugoslávii, myslím, že Evropa na to doplatila ještě v jiné a další rovině. Prostě posílil se tím jakýsi falešný mýtus, že má vnitřní záležitosti zemí řešit někdo zvenku. To se od té doby stalo normou. To se od té doby stalo něčím, co totálně mění lidské dějiny. To potom je nákrok k tomu, že se má dopředu dělat preventivní akce vůči něčemu nebo vůči někomu. A to považuji za jeden z velmi sporných rysů té poslední dekády v Evropě a v celém světě vůbec. Takže já jsem mnohokrát varoval zahraniční politiky, spíše západní, a novináře – já jsem tehdy říkával větu: Prosím vás, nedívejme se na Evropu prismatem či brýlemi Sarajeva. Prostě vidět tu sarajevskou tragédii a podle toho koncipovat Evropu, koncipovat vztahy mezi jednotlivými evropskými zeměmi kvůli tomu, aby nevzniklo, nedej bůh, nové Sarajevo, tak si vytvořit instituce, které myslím, že do Evropy nepatří. Protože to byl tak mimořádný a unikátní jev, že abychom dnes ve snaze bránit se veškerému riziku, vytvořili přetěžklý režim omezující v mnohém svobodu jednotlivých zemí, jednotlivých lidí, já to považuji v tomto smyslu za velikánský předěl. Ale nejsem si jist, jestli jste to takto myslel.

Jiří Vejvoda: Třetí z milníků, možná že víc budete protestovat, pane prezidente, proti tomu, že je jedním z těch tří hlavních. Ale přirozeně dám na Vaše slova. Duben květen 2004 – vstupujeme do Evropské unie. V Praze je zorganizována veselice a Vy jdete na Blaník se všemi konotacemi. Co jste tím chtěl, abych tak řekl, vzkázat současným českým dějinám?

Václav Klaus: Já jsem proti fangličkářství, jsem proti povrchnímu tleskání různým věcem. Vždycky se dívám za to, co je vidět na první pohled, na co se dá sáhnout. Jestli je jedno z poučení, které jsem studiem ekonomie získal, tak je to pokus důrazně rozlišovat krátkodobý efekt od dlouhodobého efektu od dlouhodobých důsledků. Důsledně rozlišovat jak je ve velmi slavném textu francouzského liberálního ekonoma, právníka Bastiata: what is seen and what is not seen. Prostě co je vidět a co není vidět. A jeho výklad, že lidé většinou sahají jenom po tom, co je vidět a vůbec nedomýšlejí, co je za tím. Takže já jsem chtěl říci, že jako každá mince má rub a líc a dvě strany, tak samozřejmě i ten vstup do Evropské unie je věc, která se nevymyká lidským dějinám. Prostě má obě tyto stránky – něco tím získáváme, něco tím ztrácíme. A strašně mě zlobilo opravdu takové to jednosměrné hurá nadšení, které tak připomínalo různá jiná hurá nadšení naší země po druhé světové válce, po roce 1948. A myslím, že to bylo také třeba každému říkat, že je i ta druhá strana, ta druhá mince.

Jiří Vejvoda: Český rozhlas 2 Praha, Host do domu, 17. listopadu 2005 a naší vzácnou návštěvou je prezident Václav Klaus. Pane prezidente, dovolte, abych se zvláště v tento den nenořil do různých – já to nebudu adjektivizovat – sporů a okolností současné české politiky. Naši posluchači jsou na to totiž mnohdy už alergičtí. A spíš by mě zajímalo bavit se o českém postavení, českém údělu, já to řeknu pateticky, v 21. století. To minulé bylo nazýváno, ať už právem či ne, americkým. Soudíte i Vy, že toto století vypadá jako čínské? A pokud ano, co z toho pro nás vyplývá?

Václav Klaus: Tak za prvé, já sdílím slovo nebo líbí se mi výraz český úděl. Český úděl to je ozvuk debat v roce 1968 přece tady u nás. A tehdy o českém údělu svedli veliký spor dva naši velcí spisovatelé Milan Kundera a Václav Havel. To byla známá debata. Bohužel svedli spolu spor až takový, že už od té doby spolu moc nekomunikují. A už ani se nespoří dokonce. Míjejí se, trošku oba záměrně s pocitem, že nebylo nikdy rozhodnuto, kdo ten spor vyhrál. A mám strach, že si oba myslí, že ho vyhráli. Takže to je problém.

Jiří Vejvoda: I to je české.

Václav Klaus: I to je české, ale když jste připomněl to slovo, já bych si jinak na ten problém nevzpomněl. Podívejte, já bych nepřijímal až zas tak hodnocení toho, že 20. století bylo americké a toto bude východoasijské. Já vím, že to je větička v každém druhém světovém časopise, dneska v každém druhém úvodníku a komentáři. Je to výrok laciný, lehký, žurnalistický, který bych neměl pocit, že by jako unesl rozbor a analýzu této věci. Pro nás to stejně neznamená nic, i kdyby to náhodou byla pravda. Pro nás jde o to, kde budeme my, co budeme dělat. A my se určitě nebudeme vzhlížet k nové modle východní a jihovýchodní Asii. Nebudeme asi přejímat jeho náboženství, nebudeme objevovat nějaké nové východoasijské produkty typu džíny a coca coly a tak dále. Tak já bych to neviděl. Myslím, že úkol náš je být sami sebou, pokusit se tu naši jistou svébytnost si udržet. Já myslím, že je možné ji v něčem definovat a v něčem hledat. A dejme si pozor na ty vnější vzory a na ty pokusy za každou cenu někoho napodobovat. Takže já bych mohl dedukovat, že ekonomická síla a moc se bude přesouvat a ona se konec konců velmi rychle přesouvá. Ale že by to mělo znamenat, že století bude čínské, a že z toho pro nás něco zásadního plyne, tak já to nevidím.

Jiří Vejvoda: Vy jste řekl před chvílí, pane prezidente, že lze a já doufám, že i stručně s jistou licencí povrchnosti definovat, čím jsme teď, čím můžeme být konkurenceschopní na planetě v tom nejširším slova smyslu – co to je podle vás?

Václav Klaus: Neodvažoval bych se definovat slovo čím jsme nebo čím být máme. Pro mě to je takový moc normativní pohled, moc takové moralizování o světě, o nás, o nás samotných. Já bych ani neviděl naši konkurenceschopnost, ani tu bych takto nehledal. O co nám jde? Nám jde o to zůstat – obhájit svoji existenci. Já myslím, že ji obhájíme jenom tím, když se pokusíme zůstat sami sebou, když se nebudeme za každou cenu k někomu přimykat, když nebudeme přijímat tak až totálně jiné vzory, jiné pohledy na svět, které nám nejsou úplně vlastní. Já bych jako ekonom spíš než konkurenceschopnost říkal: my máme určité komparativní výhody. A komparativní výhody jsou relativní výhody. Z toho nevyplývá, že jsme úplně nejlepší na světě v tom či onom, protože to třeba nemusí být v ničem. To sem tam nějaký náš Valenta vyhraje sice olympiádu, když udělá pětkrát otočené salto, ale to absolutní vítězství, to nehledejme. Hledejme komparativní výhody a já myslím, že je v mnoha věcech máme. To je vždycky kombinace našeho já, naší historie, našich schopností. A hlavně nepokoušejme se konkurovat jako země. To určitě není dobré. Pokoušejme se konkurovat jako jednotlivci a uspějme. Já myslím, že ve světě uspějeme.

Jiří Vejvoda: Čína s Indií tvoří dneska málem polovinu obyvatelstva celé planety. Z Indie jste se vrátil před několika dny. Z té Indie, kterou má bohužel mnoho Čechů tendenci podceňovat pouze jako zemi nedozírnou, neorganizovatelnou a chudou. Ale Vy jste byl v kosmickém výzkumu tam. Vy jste viděl jejich počítačové centrum.

Václav Klaus: Nejdříve bych řekl k té velikosti Indie. Myslím, že nic lépe neukazuje tu velikost, jako naprosto nahodilá poznámka, kterou jsme si vyměnili s indickým prezidentem, když jsme před slavnostní večeří spolu chvíli – půl hodiny seděli v jeho osobní kanceláři. A on říkal: no tak nás je miliarda plus a takhle zahýbal rukou – miliarda plus…

Jiří Vejvoda: A než zahýbal rukou, tak se to změnilo.

Václav Klaus: No to možná taky, ale já dobře samozřejmě vím, že poslední číslo, které se uvádí, je miliarda a osmdesát miliónů. A já jsem panu indickému prezidentovi rovnou replikoval: ne, ne, ne, pane prezidente, to není miliarda a plus něco. To je miliarda plus osm Českých republik. A já myslím, že tento jakoby vtípek nebo ono to není ani nadsázka, ono to je prostě realita. Myslím, že lépe než cokoliv jiného tu velikost, tu početní velikost Indie ukazuje. Prostě ono mu těch osmdesát miliónů, těch osm Českých republik v podstatě ani nestálo za zmínku. A on je fyzik, tedy řekněme, že vědec, takže čísla by mu měla být vlastní. To je k tomuto. Že ta Indie je nesmírně různorodá, že má neuvěřitelnou chudobu, která není našinci vůbec představitelná, vysvětlitelná, pochopitelná. Že z té miliardy a plus, abych to tak řekl, je sto dvě stě miliónů lidí, kteří nevlastní nic. Ale nic znamená, ne, že nemají dům, auto, televizi – oni nemají postel, oni nemají prostě to místo, kam by si večer šli lehnout. Pro nás je to nepředstavitelné úplně. A že tam vedle toho je kosmický výzkum, a že tam je největší firma informačních technologií a sofwaru vůbec na světě, ten známý Infosys, tak to je všechno vedle sebe. Že tam jsou kultury, hinduistické a buddhistické chrámy z roku 200 před naším letopočtem. Ale vedle toho jsou v Goe, kdysi portugalské kolonii, gotické katedrály, křesťanské – vedle sebe to tam všechno prostě takto je. Tak je to velmi impozatní a ta Indie se hýbe, já myslím, že velmi, velmi rychle. Považovali jsme poslední dvě dekády za dekády obrovského vzestupu Číny, ale já myslím, že Indie začíná v lecčems dotahovat.

Jiří Vejvoda: Jedním z těch, kteří se o Indii hodně zajímali už v šedesátých letech, byl tehdejší Beatl George Harrison.

Český rozhlas 2 Praha, Host do domu, prezident Václav Klaus a za stanici, kterou posloucháte, Jiří Vejvoda. Pane prezidente, kdy počátkem sedmdesátých let tento George Harrison uspořádal v newyorském Central Parku charitativní koncert pro Bangladéš, tak na jeviště také přišel jeho indický přítel Ravi Shankar se svým duem. Minutu preludovali, pak vypukl frenetický potlesk a on říká: přátelé, jestli se vám tak líbilo, když jsme ladili, tak možná se vám bude líbit i ta skladba. Já tuhle historku říkám úmyslně, protože se chci zeptat, jestli ten střet civilizací Huntingtonův – teď jdu někam jinam trochu, jestli je to další novinářská bublina, anebo jestli si to také myslíte, že mezi námi a nimi – kdo jsou to oni – je střet?

Václav Klaus: No to je velikánské téma, to bychom si měli udělat hodinku výlučně na toto téma. Ten Huntington to hezky otevřel, nastolil, zdramatizoval jak ten střet civilizací, tak teď tu svou druhou knihu o Americe, která se stala neméně slavná. Neviděl bych to jako střet civilizací. Já si myslím, že to je opravdu něco jiného. Je to z mého hlediska trošičku nezvládnutí naší civilizace. Posunutí té naší civilizace někam jinam. Debaty o tom, co se to děje právě dnes ve Francii, vysvětlovat dramatičností islámu a jeho teroristy a tak dále. Nebo chudobou a tím, že Francie nedostatečně dává peněz na to či ono. V tom to opravdu, já myslím, opravdu není. Takže nehledal bych to jako takovýto veliký spor. Ty kultury, kdybychom se chovali normálně, tak se mohou doplňovat, obohacovat, navzájem inspirovat; tak jak se Harrison nechal inspirovat svými indickými kolegy. Já to takto dramaticky nevidím, ale odkazuji na strašně hezký článek, který jsem si přečetl někdy včera nebo předevčírem v týdeníku Euro od našeho Benjamina Kurase, který byl dotázán, aby z pohledu jak to vidí z Londýna, se podíval na tu Francii. A to tady každému doporučuji, aby se na to podíval taky.

Jiří Vejvoda: Benjamin (já nevím, jak se to vyslovuje), je novinář zdravě provokativní. Jeho kolegyně Oriana Falatchi, známá Italka, je v těchto věcech možná ještě ostřejší a ve svých posledních dvou knížkách Vztek a pýcha a Síla rozumu dokonce říká, že Evropa bude a vlastně už je muslimsky kolonizována.

Václav Klaus: To je – Falatchiová je provokatérka prázdná, já bych řekl. A jestli obětujete svůj zrak čtením Falatchiové, tak bych vám prezidentsky doporučil, že děláte chybu. To čtěte něco vážnějšího. Já myslím, že to, co Kuras napsal do Eura toto pondělí, to není Falatchiová. To já myslím, že je docela podstatnější.

Jiří Vejvoda: Co vás zaujalo v těch jeho myšlenkách? Čím byste je rozvinul?

Václav Klaus: Mě tam zaujalo – on tam, myslím, že velmi hezky vypichuje jednoho anglického konzervativního politika Enocha Powella, který někdy v sedmdesátých letech jako ministr vlády Margaret Thatcherové prostě začal velmi rozumně a racionálně varovat před masivní imigrací, před myšlenkami lacinými, zjednodušenými, myšlenkami multikulturalismu. A on – to dopadlo tak, že dokonce v takové té tehdy politicky korektní vlně, on byl označen za prostě naprostého rasistu a tak dále, ač nic takového neřekl. A dokonce i odvážná Margaret Thatcherová to vyřešila tím, že ho vyhodila z vlády. A dokonce konzervativní strana ho vyloučila z konzervativní strany. A Kuras správně připomíná, co přesně on řekl a jaké to bylo nedorozumění a jaké to bylo rané varování proti tomu povrchnímu a líbivému multikulturalismu. A teď všichni vidí, jaké to má důsledky. Tak asi takto, to si pamatuji z toho krátkého článku.

Jiří Vejvoda: Víte, pane prezidente, dnes, úmyslně v tento den mezi osmou devátou ráno jsme měli jiného hosta, řekněme s pohledem naopak zespoda, Inda žijícího tady třináct let. Jmenuje se Kumar Višvanatan, žije na Ostravsku. Velmi se zasloužil o romsko-českou integraci. A jeho myšlenky vyvolaly vesměs …. nesouhlas. Jsme připraveni na to, že i k nám může přijít jinakost? Nebo už přichází?

Václav Klaus: Ne, takto bych to vůbec neviděl. To už přesně naskakujete do jednoho klišé a do jednoho způsobu…

Jiří Vejvoda: Interpretuji posluchačské telefonáty.

Václav Klaus: Já vím, ale to je naskakování do…

Jiří Vejvoda: Voličské telefonáty.

Václav Klaus: To je naskakování do určitého klišé. Podívejte, masová migrace je naprosto nepřirozený jev, iracionální jev, produkt poslední chvíle evropských dějin. Individuální migrace samozřejmě vždycky byla a všichni vždy byli cestovatelé, kteří se usadili v jiných zemích. Masová migrace, zejména v evropském kontextu, je umělý jev vyvolaný falešnou dobromyslností a dobrotou některých bohatších zemí, jejich falešnými sociálními systémy, demotivující lidi pracovat a lákajících lidi z různých, daleko chudších světů. Normální Ind nemá sebemenší potřebu, aby cestoval. Já jsem se ptal v Goe, té, o které jsem se zmiňoval…

Jiří Vejvoda: Katolická enkláva.

Václav Klaus: Katolická, ale daleko vyspělejší kus země. Já jsem říkal tomu panu guvernérovi: jak je možné, že Vám ti lidé, ti Indové z té Kalkaty tady nezaplnějí tu krásnou Gou, která vypadá jako nějaký středozemní ostrůvek subtropického typu a má tam ještě ty kostely. Jak to, že ti – z té Kalkaty – ti, kteří nemají ani metr místečka, aby tam spali v noci vleže. Jak to, že nejdou za lepším, jak to, že nedoputují do té Goi, ne do Evropy, ne na Ostravsko nebo tady do jižních Čech. A on říká: my Indové, my nemáme důvod se stěhovat, my žijeme na těch svých místech. Neboli ti, kteří se přestěhovávají, to je uměle vylákaná skupina lidí, nalákaná, naslibováno jim něco tou evropskou civilizací. A najednou si všichni uvědomují, že ty zdroje nejsou už špidlovsky, že prostě není z čeho ty sliby teď realizovat. Čili to je uměle chybnou politikou Evropy vyvolaný jev. To si nevymysleli ani Indové, ani pan Kumar.

Jiří Vejvoda: Máme poslední čtvrt hodinku, pane prezidente. Zpátky sem k nám a k těm šestnácti letům. Ano, politika, ekonomie, překotný vývoj, ale také v technologii, my jsme úplně jiná společnost. Před těmi patnácti šestnácti lety jsme nevěděli, co je mobil, počítač byl jenom někde a byl velký. Neuměli jsme napsat e-mailem na Nový Zéland, aby to tam ve vteřině bylo. Dokonce se říká, že od Gutenbergova vynálezu knihtisku jsme svědky největší komunikační revoluce. A teď zase – v čem jsou, řečeno vaším jazykem, výnosy a v čem jsou ztráty?

Václav Klaus: Tak za prvé jsem rád, že připomínáte toho Gutenberga. A já bych ještě dal telefon a Bella a tak dále.

Jiří Vejvoda: … chcete dát telefon.

Václav Klaus: Protože všichni – ne, ne, ne, protože všichni říkají, že ten internet, to je ten největší lidský vynález. A já říkám: internet je prkotina proti Gutenbergovi – prostě vůbec kdy začalo být možné si tisknout nějaké věci. Ale o to nejde. Těch změn, které u nás nastaly, a proto vždycky rozpačitě odpovídám na otázku, jestliže šestnáct let je málo, nebo moc? Nebo je už to strašně dávno nebo je to skoro teprve včera. Myslím, že se toho událo u nás moc. Měřitelné věci jsou jednou stránkou, neměřitelné jsou prostě další. Vy jste zmínil několik věcí, co se změnilo třeba v té technice. Ale ono se změnilo spousta věcí. Ono se změnilo třeba za těch patnáct let to, že průměrný věk narození dítěte, průměrný věk ženy při narození prvního dítěte byl před šestnácti lety 21 let v České republice. A průměrný věk ženy při narození prvního dítěte v roce 2004 byl 28 let. Čili skok z 21 na 28 je civilizační změna, která se jindy v historii udála za staletí; vůbec ne desetiletí. U nás je to za patnáct let. Neboli změn, které udělalo to obrovské otevření, osvobození člověka od tisíce zákazů, příkazů, které blokovaly naše životy po minulé půl století. To je prostě tak obrovský dar, který jsme dostali, že mě pořád a pořád deprimuje, že je nedostatečně doceňován, a že pořád a pořád se některým lidem zdá, že ta svoboda je málo. A já si myslím, že my musíme trpělivě dokolečka vysvětlovat, že svoboda je to všechno, co jim můžeme nabídnout. A teď už je jen a jedině na nich, aby se dokázali v tomto svobodném světě realizovat. Já to neříkám nějak příkře z hlediska toho, že jsou jistě tací, kteří to nezvládnou a od toho je třeba pomoci, to určitě ano. Ale jako dominantní princip – svoboda tady je a je to přece něco naprosto úžasného.

Jiří Vejvoda: Víte, převážná většina našich posluchačů této stanice jsou lidé, kteří přivítali cinkání klíči, byli tam. A z různých důvodů se jim zdá ten nynější svět nebo některým z nich tak komplikovaný, že se v něm vlastně nevyznají. Co těm byste vzkázal – je jim pětapadesát, pětašedesát.

Václav Klaus: … ten svět je komplikovaný, on ten svět zas tak strašně komplikovaný asi není. Tady jde o něco úplně jiného. Tady jde o to, jestli se v tomto náhle svobodném světě každý uměl velmi rychle zorientovat, jestli každý uměl stejně rychle nalézt si své místečko pod sluncem. Jestli si každý uměl zrealizovat tu svou, a promiňte ten ekonomický termín, komparativní výhodu, kterou máme každý bez výjimky; každý človíček na světě. A to je moje hluboká víra a to je můj hluboký optimismus. Každý človíček na světě tu svou jedinečnou, unikátní, nikde jinde nenalezitelnou komparativní výhodu má. A že ji někdo nenalezne, to už je osud lidský, to není systémová vada České republiky.

Jiří Vejvoda: Jaromír Nohavica na vlnách České rozhlasu 2 Praha. Pane prezidente, dovolte mi ještě chviličku vrtat do toho předchozího tématu. Já si vážím našich posluchačů a nepodceňuji jejich nářky, i když třeba s nimi individuálně nesouhlasím. Je jedním z prvků ve hře to, že měli tenkrát v těch emotivních chvílích listopadu 1989 přehnaná očekávání? A že, jak někdo řekl o východních Němcích, měli pocit, že mohou poprvé v životě vyjet na Mallorcu a než se vrátí, bude všechno uklizeno?

Václav Klaus: Ta mezera mezi očekáváními a realitou, to je součást lidských životů, ta mezera se samozřejmě velmi prohloubí při nějakém historickém, dějinném, systémovém zvratu. Když život běží normálně, tak ta mezera je nějaká, ona spíš je takovou lidskou konstantou vždy existující v každém systému, svobodném-nesvobodném, bohatém-chudém; vždycky je. Ale nastává velikánská systémová změna a očekávání rostou a realita klopýtá za nimi. To je nevyhnutelné. Já si myslím, že v počátcích ani ta mezera u nás příliš velká nebyla. To nám umožňovalo velmi rychle provádět některé nezbytné reformní kroky, které leckoho zabolely. Ale v jisté chvíli také trošku zakolísala, myslím, velmi zbytečně, ta realita a ta mezera se prostě zvětšila. Na druhé straně já si fakt naštěstí nemyslím, že u nás ta mezera dosáhla nějaké enormní úrovně, která by až začala blokovat vůbec fungování společnosti. A jsou země, kde toto nastalo nebo nastává. Naštěstí my jsme to nikdy nebyli. To neměří individuální mezeru, která u posluchačů Vás, Vašich i kohokoliv jiného nepochybně existuje a někdo ji cítí. …někdo nahrává, on někdo podněcuje velikost té mezery. Samozřejmě jsou to někteří nezodpovědní politici u nás, kteří nepřetržitě toto rozehrávají. A tu blbou náladu těch některých lidí vyvolávají. Ale já si jinak myslím, že u nás naštěstí ta velikost té mezery nikdy nepřekročila neúnosný stav. Já s hrůzou vidím, a teď bych to neměl moc říkat prezidentsky, ale strašně se bojím, aby se něco takového nestalo na Ukrajině, kde se ta očekávání vybudila před rokem. Mimochodem teď to bude rok, před rokem se vybudila do neuvěřitelné úrovně a já mám strach, že prostě ta realita bude trošičku jiná. A když to přesáhne nějakou kritickou mez, jak by se řeklo v jaderné fyzice, tak potom hrozí nějaký výbuch. Já myslím, že naštěstí toto u nás fakt není.

Jiří Vejvoda: Za dalších šestnáct let bude rok 2021. Vypadá to nekonečně vzdálené, ale uteče to. Aspoň velmi stručně: V čem budou muset Češi na sobě i na světě zapracovat? Čeho se naopak možná budou muset zřeknout, aby pro ně dál byl tento svět relativně luxusním místem k žití?

Václav Klaus: Já bych nemaloval nějakými černými barvami naši budoucnost.

Jiří Vejvoda: To Vy ani nemůžete jako prezident.

Václav Klaus: To nemohu jako prezident, ale to by ani neodpovídalo mému naturelu, a to by neodpovídalo mému životnímu založení a přesvědčení. Já nikdy nezapomenu, když jsem pronášel ve Vídni nějaký vznešený projev a tam jeden stařičký pan, slavný německý ekonom, asi devadesátiletý říkal: no to, co říkáte o tom optimismu, to je správný. A on řekl hezky německy: Optimismus ist pflicht, optimismus je povinnost. A já to od té doby i s tou němčinou takhle prostě cituji. Takže ten optimismus ano. Já věřím tomu, že nemusíme dělat žádné další radikální změny a revoluce, my prostě normálně žijme. Nesvažme toho člověka ničím. Já také doufám, že ta Evropa nás nebude svazovat více, než bychom my potřebovali a než by ta Evropa potřebovala také sama kvůli svému vývoji. Já myslím, že ten svět půjde dopředu a to je docela dobrá vyhlídka. Nepokažme si to sami, nerozhádejme se tady. Nezaveďme jinou politickou kulturu. Nezaveďme jinou míru slušnosti, než která byla navyklá v našem kontextu. Nevyměňme slušnost za hrubost, za určité hulvátství. To by se nám strašlivě vymstilo a tu mezeru pocitovou mezi těmi očekáváními a tou realitou, bychom tímhle mohli strašlivě zvýšit. Ale když to neuděláme, a já věřím, že to cítí mnoho lidí podobným způsobem, tak já bych to viděl fakt docela dobře.

Jiří Vejvoda: Celou tu hodinku, kterou jste s našimi posluchači strávil, jsme si pohrávali se šestnáctkami. Dovolte mi na závěr odlehčit konstatováním, že po šestnácti letech a vlastně poprvé v historii České republiky, budeme, jak se včera večer rozhodlo, na Mistrovství světa v kopané. Pojedete se do Německa podívat? Vy, sportovec duší i tělem.

Václav Klaus: Já myslím, že ano. A doufám, že to bude pokračovat dál. Jsem strašně rád, že to dopadlo včera tak, jak to dopadlo. A naši fotbalisti, myslím, podali nesmírně vydatný, upracovaný výkon. A mně se takhle sport líbí. Já jsem nikdy nepreferoval bohem nadané hráče, kterým to do toho koše padalo snadno. Vždy jsem více preferoval toho, který to musí odpracovat. A myslím, že to se včera tomu našemu týmu podařilo. Takže je to předstupeň a teď půjde strašně o to, jak to bude vypadat za těch – nevím kolik to je – osm měsíců. Ale když jste pořád říkal tady – pouštíte nám takové moc pěkné písničky. A když pořád zmiňujeme tu šestnáctku, tak mě napadlo, jak to, že tady nezaznělo Sweet sweet sixteen. Tedy, že tu nezaznělo těch sladkých šestnáct let. To by možná byla docela milá písnička do tohoto kontextu. A také je to písnička v náladě, která tu dnes ráno byla díky Vám hezky nastolena.

Jiří Vejvoda: Pojďme si těch sladkých šestnáct alespoň představovat. Já se na závěr vrátím tam, kde jsem začal hudebně. Znovu připomenu album Milana Svobody, jehož jste byl kmotrem. A protože se po 17. listopadu začnou pomalu ale jistě blížit Vánoce, tak si dopřejme zjazzovanou koledu Jak si krásné jezulátko. A já jménem posluchaček a posluchačů Českého rozhlasu 2 Praha poděkuji dnes 17. listopadu 2005 naší exkluzivní návštěvě, kterou byl prezident Václav Klaus. Mějte se dobře, pane prezidente.

Václav Klaus: Děkuji pěkně. A já bych chtěl poděkovat těm, kteří vydrželi a tu hodinu nás poslouchali.

Jiří Vejvoda, Český rozhlas 2 – Praha, Host do domu, 17.11.2005

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu