Hlavní strana » Články a eseje » Jiný pohled na jugoslávskou…

Jiný pohled na jugoslávskou krizi než jaký předvádějí pánové Buchert a Leschtina

Články a eseje, 1. 4. 1999

Jsme svědky první války v Evropě za více než půl století, ač jsme si mnozí mysleli, že se něco takového nemůže už nikdy nedaleko nás stát. Je naprosto přirozené mít na to, co se v Jugoslávii odehrává, různé názory a proto nepropadejme panice, že v naší zemi různé názory máme. Mají je ostatně ve všech členských zemích NATO a to, co říkají naši politici, v žádném případě nevybočuje z veřejných diskusí, které v těchto zemích probíhají. Podíváme-li se na prohlášení různých amerických kongresmanů a senátorů, o kandidátech na americký prezidentský úřad ani nemluvě, vidíme, že jsou naše prohlášení velmi opatrná a velmi rezervovaná.

Čtu-li ale články pana Bucherta, Leschtiny a dalších, mám pocit, že těmto lidem vůbec nejde o lidskou tragédii na Balkáně, ale jen a jedině – jak už to také mnohokrát předvedli – o zneužití války v Jugoslávii k vnitropolitickému souboji, o nalezení dalšího tématu, kde se mohou vymezovat vůči politikům, které bytostně nesnášejí. Mimo jiné to dokumentují tím, že neposlouchají co říkáme, jak to říkáme, v jakém kontextu to říkáme. Do této chvíle jsem vydal dvě písemná prohlášení (trvám na tom, že vyvážená) a spolu s prezidentem republiky, předsedou vlády a předsedkyní Senátu jsem zaslal telegram Miloševičovi, aby zahájil nové kolo rozhovorů. Těchto celkem asi 5 vět (které jsem záměrně nerozmělňoval účastí v televizních či rozhlasových besedách) vyvolalo neskutečné reakce. Ataky a desinterpretace některých novinářů a politiků dosáhly úrovně od Sarajeva v naší zemi nevídané.

Chtěl bych každému připomenout, že jsem nikdy nevyslovil nic takového, co by naznačovalo, že žádám vládu České republiky vetovat zásahy NATO. Kdo si myslí něco jiného, ať mi přinese jakýkoliv důkaz tohoto typu. Vyjadřoval jsem pouze obavy – a ty budu vyjadřovat dále a pravděpodobně ještě silněji – z dnešního vývoje v Jugoslávii, který nenaznačuje žádnou jasnou koncovku. Dával jsem najevo, že jsem pro pokračování v jednáních a že jsem proti nejednání. Nejvíce ze všeho se bojím kombinace nejednání a bombardování, což je varianta nejhorší ze všech. Znovu trvám na tom, že jsou to běžné názory, vyslovované v těchto dnech v členských zemích NATO. Někdo je pokrytečtější a neříká radši vůbec nic. To je ale zbabělost a tím by se nikdo chlubit neměl. Je pikantní, že u nás patří k bontonu se tím chlubit, resp. že je za to v médiích chválen.

Jsme členy NATO a ne Varšavské smlouvy. Ta vyžadovala od všech svých členů bezpodmínečné „sklapnutí podpatků“ podle toho, jak zavelel ten či onen sovětský maršál či komunistický boss. (Mimochodem, ani v roce 1968 všechny země Varšavské smlouvy neudělaly invazi do Československa.) Předpokládám, že se od členů NATO naopak očekává mít vlastní názor a za tímto názorem si stát. Jsme však v NATO pouze několik dní, a proto jsme něco jako „junior member“. Nemyslím si, že právě teď máme nárok na to, abychom se pokoušeli zásadně pozměnit rozhodnutí aliance, a proto znovu říkám, že nic takového nenavrhuji a ani jsem to nikdy neudělal.

Akce NATO je akcí vojenskou. Chci tím říci to, že není debatou, disputací, polemikou dobra proti zlu. Vojenská akce nemůže být postavena na konceptu boje proti zlu, boje proti zločinnému Milošovičovu režimu. Musí být operací s jasně definovaným záměrem, kterým je jen a jedině zabránění humanitární katastrofě. Ta má být zastavena a ne zesílena. Jedině tak musí být tato akce hodnocena a posuzována. Dnešní konflikt v Jugoslávii (a už vůbec ne v Kosovu) není konfliktem mezi komunismem a svobodou či demokracií a ještě více platí, že postoj k tomuto konfliktu není měřítkem míry odporu ke komunismu, jak se nám to u nás právě teď leckteří lidé snaží namlouvat. Linie konfliktu je daleko jemnější, daleko méně zřetelná, daleko složitější (více “fuzzy“), a proto nepřistupujme na zjednodušení, která se u nás začínají rozmáhat.

Buď je možné do nekonečna bombardovat s nadějí, že jedna strana přistoupí na svou bezpodmínečnou kapitulaci nebo je možné hledat řešení formou jednání, které by bylo akceptovatelné pro obě strany a které by mohlo vytvořit novou – v balkánských poměrech vždy velmi spornou – rovnováhu sil. Velmi se přimlouvám za řešení druhé. První by bylo řešením v každém případě nestabilním a stalo by se nebezpečnou rozbuškou do budoucna. A to si lidé na Balkáně nezaslouží.

V každém případě jde hlavně o Jugoslávii a nedopusťme zneužití dnešní jugoslávské tragédie k vyřizování si účtů na domácí politické scéně. Někteří novináři a někteří politici to bohužel dělají.

Václav Klaus, MF DNES, 1. dubna 1999