---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor prezidenta Václava…

---

Rozhovor prezidenta Václava Klause pro Magazín Mladé fronty DNES

Rozhovory, 10. 7. 2003

Václav Klaus bydlel už v mnoha bytech, od činžovního domu na pražských Vinohradech přes sídliště na Proseku až po různé vládní ubytovny. Do Kramářovy vily se kdysi jako premiér odmítl nastěhovat, ale jeho vztah k zámečku v Lánech nevypadá, jak se zdá, beznadějně. Ostatně takové sympatické 62+1 na zdravém vzduchu není k zahození, i když to znamená dojíždění do Prahy.

Jsme v prezidentském sídle v Lánech. Vzpomenete si, kdy jste tady byl poprvé?

V říjnu 1990. Tehdejší prezident si mě povolal na závěr onoho památného sjezdu Občanského fóra, na kterém jsem se stal jeho prvním, nečekaným předsedou. Chtěl si se mnou vyjasnit, jaký bude dál život v naší zemi. Za těch následujících třináct let jsem tu byl snad čtyřikrát.

Teď jste poznal Lány i zevnitř, prochodil jste si to tady. Jak se vám tu líbí?

Idylický klid, kouzelný park... Ale zámek je obrovský, člověk ho neumí obsáhnout, neumí se vůbec pohybovat v dvaašedesáti místnostech. Nedovede mít kávu v jedné místnosti, počítač v druhé, postel ve třetí, oběd ve čtvrté a tak dále. Ale už to tady začínáme objevovat, zejména manželka velmi intenzivně pracuje. Pokouší se to dávat do určité stylové roviny. Třeba stráví celý den se stěhováky, kteří tahají stoly, skříně, obrazy, závěsy, koberce z jednoho patra do druhého, aby to šlo hezky dohromady. Je to nekonečné množství práce...

Prezident Masaryk považoval Lány za svůj domov, prezident Havel zde také často pobýval. Dovedete si představit, že byste tu časem bydlel?

V rámci toho pětiletého období mi nepochybně léta nebudou ubývat, ale přibývat, a tak se nechci rouhat, aby se náhodou nestalo, že bych mohl mít tendenci být tady víc, než se mi to jeví v tuto chvíli. Ale zatím to jako myšlenku na nějaké permanentní bydlení neberu.

Kromě toho, co dělá paní Livia, plánujete nějaké konkrétní změny v zámku, v parku nebo i jinde?

Občas zírám na to, kde se nechaly vysadit ty či ony stromy, protože se mi zdá, že narušují dosavadní logiku parku, ale nějaké zásahy bych si nedovolil. Jinak zámek má problém všech zámků: taková ta doplňková zařízení, která jsou z jiných století nebo která byla velmi hrubě a násilně udělána před několika desetiletími. Možná by byl někdo překvapen bakelitovými částmi různých koupelen a podobně.

Něco se proslýchá o tenisovém kurtu...

Ten se pouze převedl z kurtu, na kterém bylo možné si nanejvýš laicky pinkat, na kurt, který už má normální parametry a může se na něm normálně hrát. Ale teď prozradím, že jsem na něm ještě ani jednou nehrál.

Když se zamyslíte nad pracovním využitím Lán... Bude to něco jako doupě pro nejbližší spolupracovníky, kde budete přemýšlet a psát, nebo uvažujete nad tím, že by to bylo třeba místo nějakého setkávání, něco jako prezidentské fórum pro politiky všeho druhu?

Už jsem měl sklon tady něco organizovat, ale vždycky zvítězí, že uberete tu hodinu cestování pro všechny a nakonec to uděláte spíš na Pražském hradě než tady. Doufám, že se to změní.

Teď uděláme ostrý střih a z idyly lánského parku půjdeme do velkého světa: nedávno jste se vrátil z Ameriky, kde jste byl na konferenci v Beaver Creeku. O čem se jednalo a kdo všechno tam byl?

Byl tam každý, kdo něco znamená v dnešní Americe, a zejména kdo něco znamená v Bushově administrativě. Ministři, guvernéři, senátoři a stovky vlivných lidí ze světa akademie, byznysu i médií. Probírali jsme dnešní rozpory vznikající mezi Amerikou a některými dalšími zeměmi, zkušenosti z irácké války, a zejména s tím, co dělat po této válce.

Jaký máte pocit z americké politické elity?

Tito lidé opravdu hluboce prožívají tragédii 11. září a od toho do značné míry odvíjejí své chování, svou rétoriku, své plány a projekty do budoucna. Našinec to nedovede přesně odhadnout, přece jen to pro něj byl televizní záběr, a nikoliv něco, co se odehrávalo v jeho městě, na ulici, kde chodí dnes a denně do práce, kde pracují jeho známí, kamarádi a příbuzní. Náš pohled na tuto věc je nutně odtažitější. Dnešní špička Ameriky tuto událost vzala za výchozí bod svého dalšího chování a vyvodila z toho jednoznačnou povinnost: adekvátně k tomu se chovat v domácí i zahraniční politice. Předpoklad, že nejde o jev izolovaný, ale typový, to je předpoklad, který možná většina z nás nesdílí, není to pocit běžného Evropana - a kvůli tomu se některé názory na některé jevy současného světa liší.

Spojené státy a jejich nynější politika se často ve světě setkávají s kritikou. Jak to Američané snášejí?

V Beaver Creeku probíhala hluboká debata o antiamerikanismu. Myslím, že velmi užitečně tam bylo přidáno slovo "nový", protože okamžitě implikuje, že je nějaký "starý" antiamerikanismus. Považuji se za nemilosrdného bojovníka s oním starým antiamerikanismem, tak jak existoval mezi ofrněnými a nafoukanými intelektuály v Evropě, kteří se zvysoka dívali na americkou kulturu, na americký styl života, americkou ekonomiku nebo sociální systém. Proti tomu jsem se vždy vymezoval a na mnoha konferencích v Evropě v posledním desetiletí hned zvedal ruku a protestoval proti názorům, které byly tehdy velmi rozšířené.

Co je to tedy ten nový antiamerikanismus?

Nový antiamerikanismus, myslím, je zjednodušeně používán k dělení lidí a zemí na ty, kteří jednoznačně, bezvýhradně a okamžitě přijali myšlenku preventivní války a z toho odvíjejí celou životní filozofii, politickou a zbrojní doktrínu. Mně se zdá, že je to velké zjednodušení. Troufám si říci, že mít o kousek jiný názor na různé aspekty dnešní blízkovýchodní situace nesmí být nazýváno antiamerikanismem. Tak strašlivé zjednodušení si nikdo z nás nezaslouží.

Tahle nová Amerika je evidentní skutečností, ať se to někomu líbí nebo ne. Co z toho vyplývá pro Evropu, co z toho vyplývá pro nás?

Mně se zdá, že je více než kdy jindy potřeba dialogu a ten dialog tam veden byl. Nicméně myslím, že byl slabý. Jestli v dvousetčlenné sestavě lidí jich bylo šest z Evropy, tak musím přiznat, že to nebylo zrovna veliké a reprezentativní zastoupení a nebylo to ani zastoupení odrážející šířku a hloubku evropských pohledů. Dialog se mi zdá nezbytný. Nebylo by nic horšího, než kdyby na straně jedné vznikaly antiamerikanismy a na straně druhé zase antievropeismy - to bychom dopadli všichni špatně.

O té konferenci jsme se toho nikde moc nedočetli. To o ni média neměla zájem?

Průběh konference byl novinářům uzavřen. Možná se objeví nějaký sborník, ale v médiích byly spíše nepřímé zmínky. Vzpomínám, že jsme jednou vyrazili na pěší túru do hor k Tyrkysovému jezeru někde ve výšce přes 3000 metrů. Začaly padat kroupy, všude bílo, najednou stopy medvědů, už jsem se bál, aby někde náhodou nevykoukl yetti, a tak se ptám těch amerických bodyguardů s pistolemi, jestli by si s takovým zvířetem dovedli poradit. A hned žertem dodávám, že o takové věci by snad poreferovala i Česká televize. A na to bystře reagoval náš velvyslanec, že to by ovšem název reportáže byl jiný: Rozzuřený Klaus napadl grizzlyho.

V inauguračním projevu jste nastínil svou vizi prezidentské funkce. Musel jste ji od té doby nějak korigovat?

Ukazuje se, že tato funkce vyžaduje - alespoň pro člověka mého typu, který nedovede hodit spoustu věcí za hlavu - daleko více každodenního výkonu toho, co by možná někdo s nádechem povýšenectví označil za přízemní práci.

Například?

Člověk dostává stovky dopisů. To, že bych odpovědi nechal na oddělení styku s veřejností, po mně nemůže nikdo chtít. Pokud posíláte - jako dnes ráno - deset blahopřejných telegramů prezidentům, králům, velkovévodům a mocnářům nerůznějšího typu k jejich národním svátkům, tak je možné se na ně vůbec nepodívat. Nebo vezmete každý ten telegram do ruky a pokusíte se k tomu přidat něco osobního, protože toho člověka jste někdy viděli a máte k němu nějaký vztah. Tohle je daleko větší práce, než jsem předpokládal.

Vždycky panovaly obavy, abyste příliš nezasahoval do každodenní politiky, do chodu státu. Jak jste se s tím vyrovnal?

To je druhá důležitá věc a tady bych začal polemizovat se svým inauguračním projevem. Tehdy jsem definoval vědomě a promyšleně rozdíl mezi aktivní a aktivistickou politikou prezidenta. Kdyby to někdo tehdy označil jen za bonmot, tak bych si myslel, že nechce pochopit, co tím myslím. Ale dnes musím přiznat, že v řadě věcí člověk neumí v té každodennosti přesně rozhodnout, co je jenom aktivita a co už je aktivismus.

Co tím myslíte?

Včera jsem například několika desítkám mladých vítězů ekonomické a manažerské středoškolské soutěže předával ceny v rámci nadace, kterou k nám přinesl Tomáš Baťa. Stála tam spousta novinářů, fotili mě a měli mikrofony. A já, když už jsem tam byl, jsem s těmi studenty hodinu zůstal. Oni vám kladou elementární otázky o ekonomice a politice a vy odpovídáte. Někdo to může kritizovat, ale jednou věcí by bylo odpovídat v uzavřeném kruhu vítězů soutěže a druhou věcí je, že tam jsou mikrofony novinářů. Někdy je téměř neřešitelné, kdy se člověk do něčeho vměšuje a kdy ne.

Váš předchůdce Václav Havel měl ve světě velkou prestiž. Vy zatím žádné pochvaly jakoby nikde nezískáváte...

Jde také o to, jestli člověk říká výslovně věty svých názorů, anebo jestli se spíš jenom točí kolem problému. Od prezidenta se očekává, že respektuje základní koridor, ve kterém se politika jeho země nachází. Ten, myslím, respektuji. A možná se v tom koridoru dokážu pohybovat na hranách, a tím vyvolávat nějaké problémy. Také si ale myslím, že řada prohlášení bývalého prezidenta se pohybovala mimo tento koridor, a to považuji spíše za větší problém. Také se domnívám, že své názory na tyto věci pravděpodobně těžko změním, protože mají opravdu hluboké kořeny.

Změna postoje však může být někdy užitečná. Například Václav Havel byl kdysi pro rozpuštění NATO, posléze se stal jeho zastáncem a nakonec přivedl do Prahy rozšiřovací summit aliance, což se stalo prestižní věcí pro celou republiku. Co je tedy lepší?

Vzpomínám si, že jsem na počátku s úžasem hleděl na názory Václava Havla o tom, že bychom měli být mostem mezi Východem a Západem a že by měly být současně rozpuštěny NATO a Varšavská smlouva. Považoval jsem to za fatální omyl. Tehdy byla doba, kdy se těmto názorům tleskalo, ale pak se zase tyto názory výrazně přesunuly úplně jiným směrem. Skoro si myslím, že je lepší, když si člověk uchová své názory stále a ten svět se pootočí spíše k němu než on k těm názorům. To je to známé dilema o tom, jestli přijde hora k Mohamedovi, nebo Mohamed k hoře.

Co plánujete na léto? Budete jezdit do Lán místo na chalupu?

Neplánuji skoro nic, snad jen několik akcí a konferencí, které znám i z minula a které pro mne mají určitý oddechový rys. Na začátku července aténský seminář, možná na konci července další konference v americkém Aspenu, v závěru srpna známé fórum v rakouském Alpbachu a na začátku září konference v krásné Villa d'Este na Lago di Como. A myslel jsem si, že zatímco jindy přijíždím půl hodiny před svým vystoupením a ráno se vracím, tentokrát bych přidal den před a den po a na každém z těchto míst zůstal o něco déle. Zadruhé máme chalupu a i tam je potřeba posekat trávu a otrhat rybíz. Některé základní věci se tam dělat musí a nevidím možnost, že by ta chalupa byla na pět let uzavřena a sežrala ji dřevomorka, protože se nevětrá.

A co nějaký tenisový turnaj, třeba Lány Open? Ten kurt tam leží ladem!

Mám řadu tenisových přátel, kteří jen čekají, kdy to vyhlásím. Snad nějakou sobotu koncem srpna nebo v září. Ale pokud jde o léto, taky jsem si v Coloradu uvědomil, že si nesmím nechat ujít ty hory. A když to nebude v rakouskému Alpbachu, tak alespoň česká Pec pod Sněžkou. Starosta mi napsal, že se tam 10. srpna nahoře v kapli koná společná česko- polská mše. Sraz je v sedm ráno v Peci, mše začíná někdy kolem jedenácté - a že prý se mnou počítají.

Když už mluvíme o horách, málokde jsou tak hezké jako v Coloradu. Jak jste si je užili?

Na konferenci v Beaver Creeku, což česky znamená Bobří potok, nás jednou večer odvezli na malebný Diamond Range. Tam probíhala taková minioslava devadesátin úžasně vitálního Geralda Forda, bývalého prezidenta, který té konferenci předsedal. Vpodvečer, kdy červené skály už trochu přecházejí v tu pohlednicovou nádheru, se náhle na zaprášené cestě za zvuku hudby objevilo pět kovbojů v plném trysku s obrovskými americkými vlajkami nad hlavou. Dokonalá hollywoodská režie, všichni nadšeně tleskali, všichni měli slzy v očích. Ale to nebyl konec. Nad tím vším je ještě jeden malý pahorek a na něj najednou zezadu doklusalo osm koní s osmi dalšími vlajkami osmi zemí, které tam byly přítomny, včetně vlajky české. Takže na samý závěr konference na rozhraní západu slunce a šeřící se noci jsme viděli i naši vlajku nad Skalistými horami. Přiznám se, že jsme se cítili fajn.

Asi jako Hoši od Bobří řeky?

Jestli chcete, tak třeba i tak.

Ondřej Hejma, MF Dnes - Magazín, 10.7.2003