Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor V.K. pro Lidové…

Rozhovor V.K. pro Lidové noviny

Rozhovory, 27. 2. 2003

Budete-li zítra zvolen  prezidentem, bude to nepochybně i zásluhou komunistů. Co jste jim za ty hlasy slíbil?

Zaprvé usiluji o hlas každého z 281 poslanců a senátorů. Říkám každého, protože všichni byli zvoleni v demokratických volbách a zastupují občany této země. A ještě chci říct něco jiného. Jen naivní člověk uvěří hospodskému povídání o tom, že se něco hokynářským způsobem nabízí. Proto říkám zcela autoritativně, že žádný hovor tohoto typu jsem neabsolvoval a absolvovat nebudu.

Nedávno jste se distancoval od antikomunismu. Nezdá se vám, že jste vůči komunistům příliš servilní?

Tak zaprvé se mi to nezdá a musím říct, že považuji za trošku nadsazené, aby této věci byla  věnována tak velká pozornost. Termín lacinost prázdného antikomunismu je kdesi v mé hlavě zakódován. Nebyl jsem nikdy člověk, který by s rozkoší poslouchal laciné hospodské vtípky o tom či onom komunistickém funkcionáři. Prostě to nebyl svět, který mě bavil.

Myslíte si, že pro nás komunismus  představuje nebezpečí?

Komunismus je jistý světový názor, který nesdílím a který doufám v našich končinách znovu nezvítězí. Nechci podceňovat nějaké věci, protože vím, že řada lidí vztyčí  ukazovák a řekne: To už leckdo podceňoval a historie znovu ukázala, že se podceňování nevyplácí. Ale jako reálně uvažující člověk si skutečně myslím, že návrat komunismu nehrozí.

A je komunismus nebezpečný?

Nedomnívám se, že rozhovor je  dostatečný instrument k tomu, abych na tuto otázku vážně odpověděl. Hrozí obrovské zploštění a dovedl bych si představit, že o tom napíšu do Orientace, do sobotní přílohy LN. To není uniknutí z odpovědi. Dovedl bych si představit sofistikovaný, mnohovrstevnatý článek, který by říkal, že když..., tak..., za předpokladu... a tak dále. Diskutoval bych o tom, co slovo komunismus znamená, diskutoval bych o tom, jestli je to konstanta, nebo v čase proměnná veličina, diskutoval bych o okolních politických podmínkách a podobně.

Vnímáte prezidentskou volbu jako poslední šanci obhájit politiku svých vlád z 90. let, která se v uplynulých letech dostala pod palbu ostré kritiky?

Slovo poslední šance je příliš nadsazené. O tom, že pokus o interpretaci 90. let je a bude mým věčným životním tématem, sice nepochybuju, ale takhle fundamentálně  bych to neviděl.

Před každou z prezidentských voleb se snažíte zdůrazňovat proměnu své osobnosti. Říkáte  například, že chcete být svorníkem. Ale váš přítel Peter Kovarčík svého času říkal, že jako má tygr pruhy, tak Klaus chce dominovat. Jste schopen otočit svou osobnost o 180 stupňů?

Jsem trošku na rozpacích, abych přijal myšlenku, že pan Kovarčík je arbitrem lidského chování, takže se velmi zdráhám vyslovit k jeho soudům. Odlišme však proměnu osobnosti, posouvání člověka od změny role, od změny situace, ve které se nachází, a koneckonců i od změny vytvořené image, která se za třináct let nakupila v našich médiích. Usiluji o všechny tyto věci dohromady a jakou mají relativní váhu, to nevím. Někde jsem použil přirovnání k fotbalovému mužstvu: jestli se někdo stane z rychlého křídla brankářem, tak hraje jinak, aniž by totálně změnil svou osobnost. A já myslím, že přechod z úlohy předsedy politické strany do mé dnešní úlohy, to je téměř tak velká změna jako z útočníka na brankáře.

V jednom rozhovoru pro časopis Týden jste před lety tvrdil, že jste člověk exekutivního typu. To už neplatí?

Prezidentská funkce je také funkce administrativní. Je také o jistém řízení a o tom, že by tato veliká budova a ta spousta lidí, kteří tam jsou zaměstnáni, také potřebovali  pocit pevné ruky a že by to bylo nezbytné. Na druhé straně přiznávám, že se člověk vyvíjí a vyvíjí se i situace, ve které se nachází, a dneska opravdu moje ambice nemíří tak zřetelně do exekutivní funkce v původním významu tohoto slova. Musím přiznat, že už jsem o nějakou životní  fázi dál.

Slyšeli jsme, že večer po prvním dni nedávného daviscupového utkání jste v baru hotelu Atom debatoval do dvou hodin do rána s místopředsedkyní ČSSD Marií Součkovou. Přemlouval jste ji, aby vás ve své straně podpořila?

Vaše zpráva, jak už to obvykle bývá, je pouze z polovičky pravdivá. Nebylo to do dvou hodin, v žádném případě to nebylo na baru, v každém případě to bylo u stolu restaurace, kde jsem ob jeden stůl seděl já se svými tenisovými přáteli a najednou přišla paní ministryně zdravotnictví s ředitelem krajské fakultní nemocnice a došlo k tomu, že jsem si na chvíli přisedl k jejímu stolu. To je pravda. Mluvili jsme o lecčem. Více o zdravotnictví, o prezidentské volbě bezprostředně nepadlo ani slovo. A teď se vracím obloukem k tomu, co už jsem říkal: Opravdu to neběží tak, jak si někdo strašně zjednodušeně myslí.

Určitě se zajímáte o to, kdo je ochotný pro vás hlasovat, kdo váhá a kdo v žádném případě. Máte přehled o tom, kolik poslanců či senátorů z ČSSD je ochotných pro vás hlasovat?

V žádném případě nemám jistější, přesnější, hlubší názor než vy. Byl jsem včera u své osmaosmdesátileté maminky a ona říká: „Tak mi něco řekni!“ Já říkám: „Nevím co.“ „No, mě se všichni sousedi ptají, že já musím něco vědět, a ty mně vůbec nic neřekneš!“ A já říkám: „Mami, řekni jim všem, že to opravdu nevím. Jestli čtou noviny, tak vědí to samé, protože u nás se nic neutají.“ kolem jednotlivých kandidátů: „Kdybychom měli uvěřit všem, kteří řekli, že vás budou volit, tak z 281 poslanců a senátorů máte 500 hlasů.“ Tato věta velmi trefně vystihuje kulisu těchto vyjednávání.

Tvrdíte, že vaším zájmem není destabilizovat vládu. Domníváte se však, že přijde nějaký otřes, když vás hlasy některých sociálních demokratů vyzvednou do funkce prezidenta?

Nepochybuju o tom, že v sociální demokracii je velké pnutí, ale kdybyste se mě ptali, na co bych si vsadil, že se stane koncem března na jejich sjezdu, tak bych si skoro myslel, že to bude velká bouře ve sklenici vody, ale nakonec dopadne nerevolučně. Takže předpokládám pokračování dnešního vedení sociální demokracie. Nestabilita by mohla vzniknout, kdyby došlo ke změně ve vedení ČSSD. Pak si myslím, že bez ohledu na osobu nově zvoleného prezidenta by se stojednotková koalice dávala velmi těžko znovu dohromady. Prostě proto, že při tomto přepřáhnutí by někdo utrpěl evidentní politickou újmu.

Rozhovor s prezidentským kandidátem se nemůže obejít bez otázek k Iráku. Jaká je vaše pozice v této věci?

Má pozice není v žádném případě nová. Já pořád velmi favorizuji řešení nevojenské a neválečné. Mám pocit, že kdyby o něj bylo usilováno, tak že není vyloučeno. Jsem však stoprocentně přesvědčen, že povinností ústavních orgánů a myslím si, že bych v každém případě jako prezident byl schopen nalézt společné stanovisko s předsedou vlády a s ministrem zahraničí.

Kdyby však premiér, ministr zahraničí a parlament trvali na tom, že se chtějí přidat na válčící stranu, tak byste se tomu nesnažil zabránit?

Nerad uvažuji v kategorii slova kdyby, protože každé to kdyby je v konkrétní situaci a konkrétní atmosféře konkrétní reakcí na něco, co se událo. Mám pocit, že to není tak jednoduché. Na druhé straně si myslím, že kdyby - a nechme tam opravdu tu podmínku - kdyby platilo, že předseda vlády, ministr zahraničí, vláda a parlament jednoznačně volili jiné řešení, tak je naprosto nezodpovědné, aby se prezident pouštěl do individuálního souboje se zbytkem této země.

Současná vláda se ve vztahu k EU chová velmi profederalisticky. Byl byste ve funkci prezidenta schopen zapomenout na své věty o plíživém sjednocování kontinentu?

Odlišme velmi důrazně dvě věci. Ty, které se v evropské diskusi nazývají slovy rozšiřování a prohlubování. To jsou velmi odlišná témata a někteří je směšují. Na to jsem velmi citlivý.

Teď vezměme otázku rozšiřování. Říkám jednoznačně, že nemůžeme zůstat mimo tento hlavní proud evropského kontinentu, a trošku je v tom i moje snaha o premiantství, ale já bych nepřežil, kdyby byla za vyspělou zemi uznána dříve Litva či Lotyšsko. A pak je tu otázka prohlubování integrace, což nemůže jít jinou cestou než cestou federalismu. To je v Evropě velmi našlápnutá věc a jsem samozřejmě přesvědčen, že to je hrubým, tragickým omylem. Tyto své názory nikdy neskrývám, ale úplně druhou věcí je pochopit, kudy vedou základní tendence, a zpěčovat se jim nějakým vhodným a patřičným způsobem.

Ale o tom, jaká má být míra hloubky evropské integrace, je fatální a fundamentální spor v celé Evropě, v každé zemi.

Václav Klaus, Lidové noviny, 27.2.2003