Hlavní strana » Jinýma očima » Laudatio Dr. Petera…

Laudatio Dr. Petera Gauweilera, člena německého spolkového sněmu, bývalého státního ministra, k udělení Zlaté medaile Konráda Peutingera prezidentovi České republiky

Jinýma očima, 27. 5. 2009

Dovolte mi, abych začal citátem, který pochází z velmi konfrontačního dialogu mezi zástupci jedné kontinentální centrální moci a jedním známým Čechem:

„Komise nařizuje:

1)     Pokorně uznáš své omyly v předkládaných článcích.

2)     Přísahej, že je navěky věků nebudeš hájit, hlásat či učit.

3)     Veřejně je odvoláš.

4)     Přiznáš svůj omyl a začneš hlásat opak.“

Váš odhad je chybný! Tento citát nepochází z 5. prosince 2008 z protokolu návštěvy poslanců Evropského parlamentu  na Pražském hradě, při které byl prezident Klaus obviněn z kacířství proti Lisabonské smlouvě. Citát, který jsem zde přečetl, pochází z doby dávnější. Byl vyřčen v červnu 1415 kostnickým koncilem. Tenkrát měl být vzpurný kacíř Jan Hus – před očima císaře Svaté říše římské Zikmunda – přinucen ke zřeknutí se svých názorů, což se, jak známo, nestalo.

Přesto nebyl původní omyl odhadu úplně nepochopitelný. Poslední vystoupení evropských poslanců na Pražském hradě, jejich arogance, historická ignorance a nedostatek tolerance – nehledě na chybějící eleganci v diplomatickém styku – s tím byl srovnatelný. Jsme Vám, vážený pane prezidente, velmi vděčni, že jste zveřejnil záznam z tohoto jednání na internetu a seznámil tak s jeho obsahem širší veřejnost. Já osobně lituji toho, že se na tomto výstupu významně podíleli i mí dva krajané. 

Dobrých sto let po tomto výslechu a po kacířském procesu proti Husovi, který se konal roku 1415, k sobě velký augšpurský humanista Konrád Peutinger demonstrativně na večeři pozval Martina Luthera, ačkoliv s ním nesdílel jeho náboženské přesvědčení. Bylo mu to zle vyčítáno, ale Konrád Peutinger se – jako tolerantní politik města Augšpurku a jako rádce dvou císařů – zasazoval o svobodu myšlení a proto hledal rovnováhu mezi znesvářenými náboženskými stranami své doby. 

Skoro 600 let po kacířském procesu proti Janu Husovi a skoro 500 let po společné večeři u Konráda Peutingera zde dnes, 18. května 2009, můžeme přivítat prezidenta České republiky Václava Klause. Chci zopakovat jasná, varovná a odvážná slova, která jste na Pražském hradě pronesl směrem k poslancům Evropského parlamentu, kteří se při návštěvě chovali jako vyšetřovatelé tajné policie v totalitním režimu: „Evropskou hodnotou je především svoboda a demokracie, o tu jde občanům členských států EU především a dnes se v EU velmi vytrácí. Je třeba je bránit a usilovat o ně.“ [1]

Za tato zřetelná a jasná slova Vám musíme děkovat a vážit si Vás. Jaké ocenění by pro Vás bylo vhodnější než Zlatá Peutingerova medaile, která je také medailí svobody. Jistě Vás potěší, že jedním z Vašich předchůdců, nositelů této medaile, byl Friedrich-August von Hayek. Před několika dny, 10. května tohoto roku, Vám byla udělena cena Nadace Friedricha Augusta von Hayeka, kterou Vám předal náš bývalý spolkový prezident Roman Herzog. Tato cena dle Romana Herzoga představuje vděk a uznání za ochranu volného tržního hospodářství, za řád, „jehož stěžejním bodem je svoboda jednotlivce.“ Obě ocenění se výborně doplňují.

Velký humanista Konrád Peutinger byl duchovním předchůdcem Friedricha Hayeka. Na říšském sněmu ve Špýru roku 1530 bránil kupce před útoky státu a zdůrazňoval právo na svobodné podnikání. Poukazoval na to, že ekonomické sledování vlastního prospěchu (propia utilita) hospodářství celkově upevňuje a tím zvyšuje všeobecné blaho (commoditas publica) – Hayekovo „in nuce“ latinsky.  

Časopis „Die Zeit“ Vás, pane prezidente, 31. prosince 2008 nazval „Der Fundi der Freiheit“, „fundamentalistou svobody“. Jistě, není to s Vámi jednoduché. Máte nejen řečnické schopnosti, ale také je buřičským způsobem využíváte.  Kdo Vás srovnává s Vašimi kritiky v EU, srovnává blesk s krabičkou mokrých sirek. Jak by řekl kritik Reich-Rainicki, patříte k „narušitelům klidu“. Vaším tématem byla a je Evropa a svoboda evropských národů. Tímto tématem se zabýváte stejným způsobem, jakým svého současníka Ludwiga Börsehe před půldruhým stoletím vnímal Heinrich Heine: Tohoto tématu „se pak stačí jen dotknout, aby vyvolalo nejdivočejší a nejbolestivější myšlenky, které ukrýval ve své duši.“

Na to dnes skoro nejsme zvyklí.  Naše uhlazená politická mluva se úzkostlivě vyhýbá polemice s politickým korektním duchem času. Vy se naproti tomu stavíte proti lhostejnosti a zasazujete se o odvahu k zodpovědnosti. Odvaha znamená nemlčet ve chvílích, kdy by se mělo mluvit nahlas. Jen ten, kdo má odvahu, může ovlivňovat mínění druhých. Slavná odbornice na demoskopii Noelle-Neumannová ve své knize „Spirála mlčení“ popsala, proč tak málo lidí v Německu říká, co si myslí a proč přijímají veřejné názory, které často nesdílejí. Paní Noelle-Neumannová píše: „Jen ten, kdo se nebojí izolace, může změnit veřejné mínění.“

Všichni známe fenomén, který nám autorka ve své knize připomíná. V dnešní době chce být každý na straně vítěze a heslo „s vlky výti“ se v současnosti ztotožňuje s mlčením. Mlčení je dle Noelle-Nemannové tak lákavé proto, že jej lze považovat za souhlas. Jako příklad uvádí Noelle-Neumannová úpadek francouzské církve v polovině 18. století, jehož hlavní příčinou bylo „oněmění“ církve před negativními trendy, přizpůsobení se skrze mlčení. Neboť, jak uvádí, lidé, „kteří se ještě drželi staré víry, se báli, že jsou jediní, kteří jí zůstali věrni, a protože se více báli vyloučení z církve než jejích omylů, tak se přidali k většině, aniž by smýšleli jako oni.“

Kdo – z kteréhokoliv politického tábora – by nepovažoval za vysoce moderní následující větu: „Strach z odpovědnosti je nemocí naší doby.“ Tato věta byla vyřčena před více než 120 lety a pochází z úst Otty von Bismarcka. Tato věta je moderní proto, že my všichni dnes místo odvahy k zodpovědnosti často volíme útěk před ní, bázlivě se rozhodujeme, abychom za něco nemuseli nést odpovědnost.

Náš host, prezident České republiky Václav Klaus, jedná přesně v rozporu s tímto Bismarckovým výrokem a proto jsme rádi, že  mu můžeme udělit tuto cenu. Václavu Klausovi: Hlavě státu, která přijímá odpovědnost. Jsem rád, že získáváte ocenění zastánce svobody v Evropě také proto, že sdílím Vaše obavy a výhrady k Lisabonské smlouvě. Proto jsem také vystoupil proti smlouvě u Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe. 

S mými námitkami se tedy nacházím v dobré společnosti. Roman Herzog, náš bývalý spolkový prezident, který předal prezidentu Klausovi Hayekovu medaili, se v souvislosti s vývojem uvnitř EU vyjádřil následovně: „Nabízí se otázka, zda můžeme Spolkovou republiku Německo stále ještě označovat za parlamentní demokracii“ a „Tato ústava by měla být zamítnuta.“ (Welt am Sonntag, 14. ledna 2007). 

Lisabonská smlouva se stává nadústavou a snižuje národní ústavy na úroveň, jakou v Německu mají zemské ústavy ve vztahu ke spolkové ústavě. Spolková ústava  se stane ústavou podřadného řádu. Lisabonská smlouva dělá z Evropského soudního dvora nadústavní soud pro všechny členské země EU a bere Spolkovému ústavnímu soudu jeho kompetence rozhodovat o otázkách německého ústavního práva s konečnou platností. S Lisabonskou smlouvou ztratí členské státy ve své podstatě svoji státnost a stanou se regionálními samosprávami, jak je také smlouva označuje. Své námitky shrnuji do následujících tří bodů:

1)                  Směřováním Evropské Unie ke vzniku evropského spolkového státu dochází k narušování principu suverenity.

2)                  Přerušením legitimačního řetězce, který existuje uvnitř evropských států, dochází k narušování demokratického principu a k narušování principu rovnosti na evropské úrovni.

K demokracii dále patří princip zodpovědnosti, tedy možnost kontroly všech svrchovaných aktů lidem a možnost postihu prostřednictvím odvolání veřejných činitelů. Touto cestou si národ žijící v demokracii chrání princip dělby moci, tedy striktní oddělení výkonné, soudní a zákonodárné moci. 

3)       Narušování záruk v oblasti lidské důstojnosti a dalších základních práv, protože Charta základních práv EU, která je dle Lisabonské smlouvy závazná, připouští možnost nerespektovat lidskou důstojnost. Dále to v různých oblastech osvobozuje  německou státní moc od povinné vazby na základní německá ústavní práva.

Příklad Spojeného království Velké Británie ukazuje, že výhradám tohoto typu může být vyhověno. Britská dolní komora Lisabonskou smlouvu ratifikovala, ale před ratifikací si svou suverenitu pojistila mnoha podmínkami. 

Existence Evropy není díky bohu založena na této nečitelné smlouvě, která byla vědomě vytvořena jako nečitelná. Z toho důvodu je na těch několik málo lidí, kteří ji nejen četli, ale měli odvahu ji kritizovat, činěn nátlak, stejně jako na našeho ctěného hosta. Tím porušují původní evropskou myšlenku – myšlenku svobody.

Když chtěl kdysi Napoleon určit, kde je střed Evropy, našel jej – ke svému vlastnímu údivu – někde mezi Regensburgem a Prahou. Obě země – Bavorsko a Čechy – jsou do jisté míry srdečními komorami Evropy. Tak to vždy bylo a tak to je i po naší smutné minulosti. Přesto si mnozí i po dvaceti letech nejsou vědomi základní změny, která v Evropě nastala. Přitom jsou si, nehledě na velikost a význam, oba sousedé nalevo i napravo od Bavorského a Českého lesa dost podobní.

Slyšíme to i v jejich hymnách: Zatímco mnohé země ve svých hymnách chválí s velkým a mnohdy také prázdným a často také téměř krvelačným patosem svou vlast, opěvují tito oba sousedé krásu svých vlastí.

Naše bavorská hymna říká: „Zde je nejnaléhavější prosba k Bohu. Nechť jsou uchovány barvy naší oblohy, bílá a modrá.“

Česká národní hymna říká:

„Kde domov můj,
kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě skví se jara květ,
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země,
země česká, domov můj,
země česká, domov můj!”

Až se budete, vážený pane prezidente, vracet z Bavorska do Prahy, vrátíte se do města, které bylo po mnoho let významnou evropskou metropolí. Těžiště Evropy se ale posouvá zpět ke svému starému středu. Tomuto posunu, ve vší jeho symbolické síle, by nemělo být bráněno. 

Od Arnolda J. Toynbeeho víme, “že osud  společnosti stále znovu závisí na tvořivých menšinách”. Pokud si chce evropský kontinent v budoucnu zůstat věrný, pokud chce sobě a světu zůstat symbolem a vzorem, pak může být rád, když na něm vyrostou tak silné, tvůrčí “menšiny” jako prezident Václav Klaus, kterému dnes s poděkováním udělujeme tuto cenu.

Peter Gauweiler, Mnichov, 18. května 2009.
(Z německého originálu přeložila Petra Strýčková)

1 - Viz „Zápis z přijetí členů Konference předsedů Evropského parlamentu prezidentem republiky Václavem Klausem“, Pražský hrad, 5. prosince 2008