Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Edvard Beneš a česká státnost

Edvard Beneš a česká státnost

Projevy a vystoupení, 30. 5. 2002

Žádná jiná osobnost českých dějin dvacátého století není předmětem tak rozsáhlých polemik - a to doma i v zahraničí - jako spoluzakladatel samostatného českého státu a jeho druhý prezident Edvard Beneš. Už to, samo o sobě, naznačuje, že byl - či spíše stále ještě je - postavou, jejíž život a dílo nepatří jen historii. Doba, ve které zastával klíčové státní funkce, ho konfrontovala s tématy, problémy a výzvami, které formovaly celé dvacáté století a spolu s tím i život našeho národa až do naší současnosti. I naše přítomnost má ve svých základech výrazné stopy jeho činů a jeho rozhodnutí. Spor o jeho osobu proto není sporem o historii, ale o přítomnost a budoucnost našeho národa.

Edvard Beneš je i téměř symbolickým výrazem přerodu české politiky od provinciálního, národně-motivovaného regionalismu 19. století k mnohovrstevnaté struktuře ekonomicky i politicky vyspělé společnosti století dvacátého. Ta již hledala odpovědi na základní ideové otázky moderní doby - na otázku svobody a demokracie, na otázku sociální a na otázku národnostní.

Spolu s Masarykem byl Beneš prvním, kdo dokázal dát české politice evropskou a světovou dimenzi, kdo jí dal jasné demokratické směřování a kdo dokázal převést myšlenky a ideje v politickou akci, schopnou změnit staleté pořádky střední Evropy. Je zásluhou zahraničního působení obou z nich v době první světové války, že byla zformulována a vítěznými mocnostmi Dohody posléze přijata myšlenka obnovení naší státní suverenity. Byl to Edvard Beneš a jeho diplomatické schopnosti, komu se na versailleské mírové konferenci podařilo prosadit důležité prvky českého národního programu a nově vzniklé Československo zakotvit jako jeden z pevných bodů evropského poválečného uspořádání.

V období mezi světovými válkami Edvard Beneš ve svém diplomatickém působení přesáhl svým významem rozměr první Československé republiky a stal se jednou z výrazných osobností Společnosti národů a evropské politiky vůbec. Tato doba, v níž dominovaly demokratické principy a snahy o kolektivní bezpečnost a odzbrojení, byla dobou největších Benešových zahraničně-politických úspěchů.

Následující období však - bohužel - formovaly již zcela jiné tendence, síly a ideje. Z trosek velké krize třicátých let se vynořila nová nebezpečí a s těmi se tehdy demokratická politika nedovedla úspěšně vyrovnat. Nástup nacismu v Německu vytvořil trvalou a stále se stupňující hrozbu pro Evropu, pro evropskou rovnováhu, i pro samotnou existenci Československa. Ani Benešova zkušenost a mezinárodní autorita nedokázaly zabránit paralýze appeasementu, do něhož ve vztahu k Hitlerovi upadli ti naši západní spojenci, o něž se opírala bezpečnost naší republiky. Snahy o vytvoření autoritářského režimu se objevovaly i na vnitropolitické scéně. Edvard Beneš sice v prezidentských volbách v roce 1935 - jako garant pokračování demokratické masarykovské tradice - zvítězil, ale likvidaci demokratického československého státu Hitlerem zabránit nedokázal.

V té době se - zejména Mnichovem - do extrému vyhrotily a zauzlily problémy, jejichž pozůstatky řešíme dosud: komplikovaný vztah česko-německý i česko-slovenský, otázky mezinárodní orientace naší země, otázky obrany demokracie. Mnichov znamenal trauma národní, ale pro prezidenta Beneše byl i traumatem výrazně osobním.  Po celý zbytek svého života byl veden trvalou snahou Mnichov odčinit a navždy zabránit možnost opakování této tragédie, jež vedla k vážnému ohrožení celé naší národní existence.  V této své úporné snaze pravděpodobně nedocenil, že pro český národ a pro československou demokracii představuje hrozbu totalitarismus nikoliv pouze německý. Včas nerozpoznal, že jsou naší svobodě ambice nového sovětského komunistického spojence neméně nepřátelské. 

Vývoj v postupně osvobozované republice určoval a kontroloval prezident Beneš stále méně. Příliš pozdě si uvědomil, že pro naši svobodu neznamenali hrozbu pouze nacističtí kolaboranti, zrádci či nacismu podlehnuvší sudetští Němci, o jejichž vyhoštění ze země rozhodl v souladu s názorem vítězných mocností. Pozdě pochopil, že pomohl otevřít dveře nové, k moci se bezohledně deroucí totalitě komunistické. Ta nakonec dovršila jeho politickou i lidskou tragédii.       

Edvard Beneš byl historií postaven před fatální rozhodnutí, která na dlouhá léta předurčila osud našeho národa. Jeho kroky jsou dodnes předmětem sporů, obzvláště s narůstajícím odstupem let či z pohledu pozdějších generací. Nic však není snazšího, než se znalostí důsledků, ale bez přihlédnutí ke kontextu dějů, k emocím a k atmosféře doby ten či onen krok zatratit či se jej pokoušet ahistoricky hodnotit dnešníma očima. Edvard Beneš byl dvakrát poražen silami totality, jejichž motivy, logika a metody mu byly cizí. V obou případech to bylo v situacích, nad nimiž již ztratil kontrolu.        

Přesto zůstává symbolem demokracie a národní samostatnosti. Přesto zůstává v myslích našich současníků a nepochybně i budoucích generací. Ne nadarmo byl oběma totalitami nenáviděn. Ne nadarmo se jej násilím snažily vymazat z paměti našeho národa. Tato jejich snaha byla marná. Edvard Beneš patří k velkým státníkům našich moderních dějin a naší povinností je jeho odkaz studovat, poučit se z něho a bránit ho. Nesmíme dovolit, aby se ho dnes z paměti našeho národa snažili vymazat lidé, kteří jeho velikosti ani zdaleka nedosahují.

Václav Klaus, projev na vzpomínkovém večeru u výročí narození E. Beneše a výročí atentátu na Heydricha, Praha, kino Blaník, 27.5.2002, vyšlo též v Lidových novinách dne 30.5.2002