Hlavní strana » Články a eseje » Co je to politická…

Co je to politická nezávislost?

Články a eseje, 27. 10. 2000

Co je to politická nezávislost?

Když jsem se v neděli večer vracel domů z televizního pořadu NAOSTRO – byla téměř půlnoc – trochu jsem se na sebe zlobil. Měl jsem pocit, že jsem panu senátoru Fischerovi a televizním divákům dostatečně jasně, srozumitelně a konkrétně nevysvětlil, proč považuji onu takzvanou nezávislost politiků za falešný produkt či projekt. Mám sice dojem, že už to řada z nás řekla tisíckrát, ale je to asi třeba stále znovu opakovat.

Musím vyjít z důrazu na odlišení osamoceného jednotlivce (sólisty) a jednotlivce zasazeného do širší skupiny, která ho spoludeterminuje. To je klíčové. Nestačí znát koníčky, rodinné poměry či publicistickou činnost toho či onoho jednotlivce. Je třeba o něm mít pevnější záruky. Proto vznikly politické strany, proto přetrvávají, proto už po staletí získávají (nebo nezískávají) důvěru voličů. Volič se v nich může zmýlit a jím preferovaná strana mu může připravit nemalé zklamání. Je to ale mnohem méně pravděpodobné než zklamaní ze sólujícího jednotlivce a to proto, že je politická strana kolektivem mnoha lidí. Ti se vzájemně kontrolují, spolu soutěží, spolupracují, navzájem se posilují a inspirují. Je kolektivem lidí, které spojuje něco více než jen záliby či povahové vlastnosti. Spojují je základní programové hodnoty, ideje, pohled na svět. V takovém prostředí se úkrok, výkyv či selhání jednotlivce kompenzuje spolehlivostí, či dokonce pouhou setrvačností jeho kolegů. To u nikomu neodpovědných a nikam nepatřících jednotlivců není.

Někdy mám pocit, že nám obhájci tzv. nezávislosti chtějí namluvit, že politické strany vznikly jen proto, aby okupovaly či kolonizovaly náš veřejný prostor. Není tomu tak. Strany nikdo nevymyslel, nepřišly zvenčí. Jsou produktem chování voličů. Jejich vznik si „objednal“ volič, který nechce spoléhat na mělké zakotvení jednotlivce a který chce spíše podpořit myšlenku, sílu, duchovní proud, způsob vidění světa. Volič totiž potřebuje něco, co přetrvává, co má svou oporu v dlouhodobé existenci. Každý volič v Británii či USA možná ví, zda ten či onen jednotlivý kandidát podpoří potraty, ale nemůže vědět, jak se zachová v tisících příštích neznámých situacích. O politické straně to volič ví nejen na základě znalostí jejího programu, ale především na základě své dlouhodobé zkušenosti. Proto může odhadovat, jestli budou labouristé či republikáni spíše pro či proti ve věci školného, nošení zbraní, postoje k čínským komunistům, pravomocí policie a v tisíci dalších modelových, ale i nemodelových a velmi unikátních věcech.

Jistě lze uplatnit námitku, že se na kandidátkách stran „vezou“ lidé, kteří do nich možná ani nepatří, kteří se za ně alibisticky schovávají a kteří jejich program nectí a nedrží. Ve vlastním životním zájmu se ale musí každá strana starat o to, aby s tímto jevem bojovala. Kdyby to nedělala, zanikl by hlavní důvod, proč by ji lidé měli volit. Naproti tomu oni tolik vychvalovaní nezávislí žádný korektiv nemají a jsou proto náchylní udělat to, co je zrovna v módě a pohybovat se podle aktuálních nálad veřejnosti.

Nebojuji proti kandidatuře nezávislých. Je na voličích, v jakém poměru „namixují“ svou přízeň mezi politické strany a nezávislé. Věřím však, že rozumný volič vsadí spíše na jistotu než na sólisty. Proti čemu však musím vystupovat, je jakási adorace, zbožštění nezávislosti, jak to dělá značná část médií, a současné neustálé útoky na politické strany.

O jednotlivých politických stranách si mohu myslet (a také myslím) své. Mohu kritizovat jejich programy, jejich lídry či jejich praktické kroky. Všechny důležité strany však mají ve společnosti své zakotvení, mají své příznivce, své dobrovolné členy a své demokratické vnitřní prostředí. Jejich politiku nemusím mít rád, ale respektuji, že víceméně věrně vyjadřují pocity a názory svých členů a voličů. Proto nepřijímám kritiku o jakési moci stranických sekretariátů. Nic takového neexistuje. Sekretariáty našich stran mají pár účetních, řidičů, manažerů a sekretářek. Skutečný vliv mají pouze demokraticky zvolení členové stranického vedení a dalších orgánů.

Dosud mi nikdo nevysvětlil, na čem je nezávislý onen nezávislý politik. A proč chtějí být nezávislí nezávislými? Asi proto, že je přehledný stranický systém, odvozený od voliče a od skutečného rozložení politických nálad ve veřejnosti, hlavní překážkou jejich plánům řídit společnost. Jsou to lidé, kteří by své vize o dobru, štěstí a spravedlnosti strašně rádi prosadili přímo, ale „hloupý a nezralý“, stranami ovlivněný volič jim to pořád kazí. Proto by rádi vytvořili tiché spojenectví „osobností“ napříč politickými stranami spolu s osvícenými „nezávislými“, které by bylo protiváhou standardního, starého dobrého a osvědčeného systému politických stan.

Politická strana není nadávka a nedopusťme, aby se jí stala. Sama o sobě je jen nositelem a realizátorem politických myšlenek (ať už dobrých či špatných – to ať rozsoudí volič). Není to ani spasitel, ale ani jakési zločinné spolčení dopředu onálepkovatelné černou známkou. I mezi nezávislými kandidáty jsou lidé dobří i špatní. Ve volbách ale nevolíme jen mezi dobrými a špatnými lidmi, volíme hlavně mezi dobrou a špatnou politikou. A já tvrdím, že ona údajná nezávislost není a nemůže být zárukou žádné konzistentní, tedy i dobré politiky.

Václav Klaus, Deníky Bohemia, 27.10.2000