Klaus.cz






Hlavní strana » Jinýma očima » Annie Ernauxová: ikona…


Annie Ernauxová: ikona francouzské literatury (Ladislava Chateau)

Jinýma očima, 10. 10. 2022

Annie Ernauxová, je první Francouzskou, která se stala laureátkou Nobelovy ceny za literaturu, narodila se v roce 1940 v normandském městečku Yvetot. Její rodiče byli drobní obchodníci, bez valného vzdělání. Po maturitě odešla Annie do Paříže, kde vystudovala Sorbonnu a dlouho působila jako profesorka literatury na lycée-collège. Pařížské intelektuální prostředí byl úplně jiný svět, než na který byla dosud zvyklá, a tato zkušenost se také stala častým námětem jejích próz, vytržení z původních kořenů, těžko postižitelné mezery, která ji odděluje od ostatních.  

Annie Ernauxová je autorkou mnoha autobiografických próz, často nevelkého rozsahu. Čeští čtenáři znají její útlou knížku Místo, Obyčejná žena, která vyšla v překladu Anny Kareninové v roce 1995; Místo své autorce přineslo v roce 1984 prestižní cenu Renaudot. Obě díla se doplňují, první je o vztahu k otci, druhá o vztahu k matce, která pro ni představuje dobro i zlo zároveň.Při příležitosti vydání českého překladu Ernauxová navštívila poprvé Prahu, setkání s ní se tehdy uskutečnilo i na půdě Univerzity Karlovy.

Annie Ernauxová nepíše romány, popisuje obyčejný každodenní život, vlastní prožívání, říká, že je sama sobě etnologem. Píše jednoduchým pevným jazykem, popisuje pocity, gesta, vzpomínky, které jí při nejrůznějších příležitostech vytanuly na mysli, v jedné ze svých knih se vrací k atmosféře rodiny (Hanba, 1996), jindy píše o bouřlivém mileneckém vztahu (Obyčejná vášeň, 1991). A letos vyšla v českém překladu její dosud nejobsáhlejší kniha Roky v překladu Tomáše Havla. I v tomto díle se autorka ponořila do vlastní minulosti, kterou rekapituluje na pozadí historických i kulturních událostí let 1940 až 2006, vypravuje nejen vlastní příběh, ale i francouzskou historii.

Annie Ernauxová je odjakživa velmi politicky aktivní; hlásí se k levici, jejím favoritem je Jean-Luc Mélenchon; ráda podepisuje nejrůznější petice, je velkou feministkou, kdysi bojovala za právo na interrupci, manželství pro všechny, nyní sympatizuje s MeToo, stejně jako s hnutím žlutých vest, podporuje práva menšin, brojí proti islamophobie, je pro muslimské šátky, pro Parti des Indigénes de la République, (PIR), stranu, která vznikla na podporu původních obyvatel francouzských kolonií, nyní trvale žijících ve Francii, a mimo jiné také vehementně pléduje pro bojkot Izraele. Její politické výstupy často působí chaoticky, známá spisovatelka přehlíží různé nuance, hlavně když se revoltuje. Zarážející jsou i některé její výroky, cituji namátkou, loni veřejně prohlásila, že nelze být nevinným Izraelcem!? (viz petice proti hanobení a křivému obviňování ze 17. ledna 2021). A jindy zase Annie Ernauxová prohlašuje: až do posledního svého dechu se budu mstít za svoji rasu a prostředí, z kterého jsem vyšla. A její kritikové hned zavtipkovali, že Annie Ernauxová se nám už padesát let mstí za to, že se nenarodila v buržoazní rodině.

Letošní udělení Nobelovy ceny opět vzbuzuje rozpaky. Annie Ernauxová si ji nezaslouží, přestože její tvorbu lze doporučit i náročnému čtenáři. Nejde však o nejvýznamnější literární dílo v ideálním směru, tj. splnění základního principu, který platí pro udílení této ceny. Spíše se zdá, že politické angažmá Annie Ernauxové, které se nese v duchu dnešní doby, bylo pro Nobelovu cenu nezanedbatelné. To by ovšem svědčilo o jediném – o marasmu i ve Švédské akademii.   

Ladislava Chateau, 10. října 2022

vytisknout

Jdi na začátek dokumentu